Artalk.cz

Záleží na úhlu pohledu

Po postřehu Jana Zálešáka, který se věnoval dvěma nedávným výstavám Svätopluka Mikyty v Bratislavě a v Praze, se k autorovi vracíme ještě jendou, tentokráte v samostatné recenzi pražského počinu zrealizovaného v Polansky Gallery.

Mikyta_Pollansky

Práce s minulostí, ať již osobní či národní (česko)slovenskou, Mikytu neopouští ani v aktuálním počinu. Ve výstavě Pomoderna a sedm monochromů umně kombinuje fotografické výřezy reality s vlastní uměleckou intervencí. Pohybuje se na hranici jasných obrysů a rozmazává ostrost výjevů i jejich sdělení. Jak je již pro Mikytu charakteristické z jeho předešlých prací, subtilně ohledává historické symboly, podrobuje je vlastnímu kritickému názoru a deformuje způsoby jejich vnímání pro diváka.

Monochromy sestavené ve dvě téměř totožné instalace trojúhelných kompozic, umístěných přímo naproti sobě, se noří do červené, bílé či modré. Vlastenecký étos dotvářejí výjevy orla, hmyzu nebo lesa jakoby zastřené, neostré. Důraz na jednobarevné zpracování motivů a nejasnost obsahu poukazuje na velké téma Mikytovy tvorby – přetváření vizuálně působivých zobrazení spartakiád, sokolských sletů, pochodů, vojenských operací a dalších, většinou politicky zabarvených témat. Především pak téma davu či jedince pohlceného masou je důležitým motivem v autorově tvorbě. Konkrétní námět zpracovává vlastní technikou tzv. „překresby“. Přímý kontakt s historickým materiálem zprostředkovávají Mikytovi zásahy tužkou, rudou linkou a gumování. Metodě podrobuje nalezené výtisky starých knih, portréty a další původní materiál. Díky hře s významy a náplněmi jednotlivých výjevů opětovně vytváří jejich hodnoty a podrobuje je dalšímu zkoumání. V Mikytově práci tak nalézáme intenzivní snahu o pojmenování specifických kódů minulosti, jejichž vliv je přítomen i v současné době.

Obrazy jsou vědomě překrývány barevnými plochami, aby tak zatajili část svých sdělení. Změny prováděné ve fotografiích reálných historických událostí manipulují a konfrontují svou vlastní minulost. Rozdílná je pouze intenzita uměleckých zásahů – od minimalistického pojednání plochy po agresivní konfrontaci s podkladem. Fotografie okamžiku Mikyta zároveň chápe jako určitá vymezená pole událostí i vlastního působení. Práce s negativně zabarveným obsahem, většinou úzce spojeným s konkrétní formou totality, se snaží zpochybnit zaběhlé smýšlení a objevit nové úhly pohledu na vlastní minulost.

S častým používáním nalezených materiálů úzce souvisí určitá „výstřižková estetika“, která zůstává leitmotivem holešovické výstavy. Specifickou kreslířskou metodou klade Mikyta důraz na geometrizující charakter zpracovávaných výjevů a konfrontuje ho s monochromatickými plochami. Závěs, umouněné zrcadlo, jednobarevné obdélné tvary nebo vizuálně velmi působivě sjednocený soubor biografií mu pak slouží jako ucelená barevná škála. Oproti jiným výstavám přistupuje Mikyta v pražském počinu k formálnímu zpracování více z hlediska užitého umění až s polygrafickým důrazem, snad v návaznosti na svou původní profesi.

Podobně jako autor pracuje se společenskou historií, zachází také se svou vlastní. Není mu cizí ze svých děl vytvářet instalace, měnit i překrývat jejich významy, používat je v různých kontextech a různě tak formovat jejich obsah. Nejenom ojediněle vytrvalá umělecká strategie, ale i neustálá konfrontace s historií dělá z Mikyty výjimečného autora, ba až solitéra lokálního kontextu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *