Artalk.cz

In_margine (nejen o krajinomalbě)

Milena Bartlová komentuje výstavu Dvě krajiny, kterou připravila Slovenská národní galerie a která podle ní „přesvědčivě ukazuje, že často skloňovaná mezinárodní kvalita nemusí být outsiderovským úsilím o vstup na mezinárodní scénu, ale může spočívat v aktuální a poučené interpretaci lokálních témat.“

Milena Bartlová: Krajinami jiného domova

Jednoduché klišé zařadí aktuální výstavu SNG v Bratislavě jako letní téma, příhodné k ročnímu období, kdy i městští lidé tráví hodně času venku a při cestování prožívají krajinu na vlastní kůži a jinak, než při běžném projíždění rychlými dopravními prostředky. I když je téma domácího krajinářství zaručeně divácky přitažlivé, výstava Dve krajiny – Obraz Slovenska: 19. storočie x súčasnosť nabízí mnohem víc.

Je třeba připomenout, že na české scéně takový typ výstav prakticky neznáme, i když v evropském měřítku jsou běžné. Nejde tu o kanonické ukazování uměleckých děl, vybraných a seřazených podle periodizačního, stylového, mediálního, žánrového nebo autorského schématu. Nejde ani o popisný ikonografický klíč výstav typu hudba, tanec, ženy, sociální otázka, Velká válka nebo cokoli jiného ve výtvarném umění. Významnější je tu totiž druhá, interpretační či kurátorská rovina, která pracuje s výstavou jako specifickým komunikačním a kreativním médiem. Dve krajiny nabízejí nejen umělecký prožitek a uměleckohistorické poznání, ale také – a možná především – je výstava součástí aktuálního intelektuálního diskursu a společenské debaty. V tomto smyslu patří Dve krajiny do domácího slovenského kontextu. Dvojznačnost slova krajina v titulu je právě jen slovenská, když označuje nejen totéž, co v češtině, a zároveň i malířský žánr (tedy Landschaft), ale zároveň se také může použít pro označení země jako společenské, ba politické jednotky (Land).

dve-krajiny-0a

Přesto o výstavě chci psát i pro českého čtenáře. Patřím ke stále ještě nemalé části Čechů, pro něž byl po několik generací právě osobní, doslova tělesně konkrétní prožitek krajiny Slovenska součástí jejich vlastní identity. Utvářela se v době Československa a obsahovala silnou složku skutečného čechoslovakismu, byť jej na politické rovině měla zrušit federalizace. Odhalovat koloniální charakter českého přístupu ke Slovensku je úkol, se kterým česká intelektuální scéna teprve začíná, přičemž teorii vizuálního umění připadá průkopnická role (viz mj. příspěvek Tomáše Pospiszyla na loňské konferenci AICA v Košicích; UMPRUM chystá k tomuto tématu na letošní podzim sérii veřejných přednášek). Součástí kritické analýzy bude muset být i nahlédnutí toho, jakou roli hrála dialektika vlastního a cizího pro konstrukt české identity zejména po válce, kdy se z Němců na Slováky přenesla role signifikantního druhého, jehož pohled vždy tvoří oporu takové konstrukce. Na výstavu se tedy dívám z pozice bývalého čechoslovakismu, který patřil i k mé identitě domova, byl nahrazen vědomím jinakosti, ba cizosti Slovenska, ale zůstalo po něm citlivé místo právě ve vědomí krajiny.

Východiskem nynější výstavy je celkem přirozeně přivlastnění slovenské krajiny Slovenskem. Zdánlivě banální věta skrývá ideologický konflikt, který ale autoři nechtěli výslovně tematizovat. Prožitek krajiny, jehož je krajinářství specifickým ztělesněním, patří k základům všech národních identit a na slovenskou zemi si v tomto smyslu činí nárok nejen Slováci. I když romantické veduty i fotografie z konce 19. století nesou německé a maďarské popisky, všechny lokality mají na výstavě jen svá slovenská jména; oddíly věnované etnografii či historizující instrumentalizaci krajinářství jsou zaměřeny jen na slovenský narativ. Stejné téma by se ale dalo brát i pozitivně: právě proto, že ve vizuálním ztvárnění krajiny stejně jako v jejím fyzickém prožívání lze jazykové vyjádření opomenout, mohlo by se stát východiskem nekonfliktního sdílení, jež by v budoucnu mohlo ony nacionalistické zátěže překonat (uznávám ale, že tváří v tvář stavu dnešního světa obecně i maďarské oficiální politiky zvláště, je to jen idealistická projekce). Podobně byly ostatně motivované početné veduty z oblíbených obrazových alb, která měla v době vzniku národních emancipačních projektů za úkol přibližovat „krajiny monarchie“ v sjednocující nadnárodní intenci habsburského státu. Jediné, co lze důkladně zpracované a v katalogu přesvědčivě vyložené koncepci starého umění vytknout, je inflace vystavených vedut, zejména Bratislavského hradu.

dve-krajiny-03

Název Dvě krajiny má široké sémantické pole. Podtitul praví, že jde o zemi v 19. století a dnes (z hlediska předchozího odstavce tedy jednak o součást Uherského království v rámci habsburské rakouské monarchie, jednak o samostatnou Slovenskou republiku, členskou zemi Evropské unie). Jde ale také o dva mody krajinářství. To staré při vší inscenovanosti a romantické projekci subjektu více sdělovalo, protože zejména v grafice a fotografii plnilo spíš než umělecké funkce roli vizuálního komunikačního média. To nové více analyzuje a v souladu s novodobým pojetím umělecké tvorby častěji kritizuje, přičemž estetický charakter se od příslovečné malebnosti posunul k odhalování nesouladu a kontrastu. To je klíčové pro inscenaci výstavního celku, který katalog označuje jako „výstavu ve výstavě“, kde současné umění reaguje na klasický koncept krajinářské výstavy starého umění. Vynechává se přitom 20. století (až na nepochopitelnou přítomnost tří modernistických maleb v oddíle modernizace a pochopitelné protažení dlouhého 19. století do první světové války). Jednotlivé tematické oddíly zahrnují díla obou skupin. Jen výjimečně je sousedství dáno týmž námětem, někdy je zdůvodněno formálně, jindy jde o subverzivní sestavu, jako když se mezi Divaldovými snímky monumentálních scenérií Štrbského plesa s dámami v secesních róbách objeví pleš Júlia Kollera.

Tatry jsou zjevně pro slovenskou krajinnou identitu klíčové. Ostatně výše zmíněný čechoslovakistický aspekt slovenské krajiny se týkal převážně jen jich. Zobrazení pohybu vzhůru tematizuje plakát s manipulovaným výsekem romantické malby biedermaierové společnosti vzhlížející k taranskému hřebeni. Fyzicky týž pohyb ztělesňuje monumentální socha Štefana Papča Tatranská architektúra (2013), postavená mimo expozici v prosklené dvoraně Esterházyho paláce. Tento příklad mimochodem ukazuje další možnost významové podvojnosti výstavy, na níž můžeme přímo didakticky názorně demonstrovat rozdíly a shody mezi starým a současným uměním a zároveň to druhé nenásilně servírovat tradičnějším divákům. Ještě další dvojitost můžeme vidět v krajině hor a krajině podunajské nížiny. Škoda, že emocionální sílu veletoku Dunaje a jeho roviny nemohla přiblížit velká Mednyanszkého plátna z maďarských sbírek.

Současná část výstavy je vizuálně přitažlivější a proměnil se i její leitmotiv; už proto, že neprezentuje oficiální a komerční projekty, nýbrž individuální umělecké postoje a pohledy. Kollerovy latexové otazníky na ikonických dřevěnicích v Čičmanech (U.F.O. – Univerzálny folkloristický obyčaj, 1978) nebo remake tajného vlasteneckého výstupu Štúra et al. na Devín (1836) v podobě série fotografií turistických značek, jimiž Erik Binder (2007) ztělesnil hledání a ztrácení orientace a jež ironicky vyznačují cestu výstavou: to jsou jen dva z mnoha případů, v nichž vidím vyjádřen vztah ke krajině domova, neoddělitelně spojené s příběhy. Staromódní slovo je tu potřeba. Domov znamená právě citově i konkrétně fyzicky prožívaný komplex krajiny, tradice, dějin a identity, a i když to slovo na výstavě ani v katalogu nepadlo, myslím, že právě o současnou debatu o něm tu jde. Čtu tady většinou sympaticky vstřícnou a shovívavovou ironii. Jinde ale vidím rovněž nedůvěru k modernitě, která „čistou“ krajinu „zkazila“ industrializací. Úplnou absenci tématu krajiny jako místa práce (jež je jen okrajově tematizována coby objekt etnografického postoje) jsem v pokušení interpretovat jako symptom nejistoty z přílišné blízkosti ještě nedávno převážně rurální společnosti: ze dvou třídních „krajin“ je tu jen ta měšťanská. Až příliš rozsáhlé výstavě by prospělo omezení, jež by umožnilo soustředit se na to, že krajina není „objektivně daným“ a „přirozeným“ prostředím lidských životů a aktivit, ale že je vždy už lidmi vytvořená.

dve-krajiny-02

Výstava Dve krajiny v SNG přesvědčivě ukazuje, že často skloňovaná mezinárodní kvalita nemusí být outsiderovským úsilím o vstup na mezinárodní scénu, ale může spočívat v aktuální a poučené interpretaci lokálních témat. Není sporu, že právě takto by měla vypadat přinejmenším část práce státní kulturní instituce. Přišla-li řeč na institucionální hledisko, je třeba vyzdvihnout, že se výstavě podařilo dosáhnout jakž takž harmonické spolupráce různých složek velkého muzea, což se při pohledu zvenčí zdá být samozřejmou předností, ale ve skutečnosti bývá většinou neřešitelným problémem. Těším se, až se něčeho podobného někdo ujme u nás. Jací jsme byli Češi, když k našemu domovu patřilo drama nejmenších evropských velehor i kus široké duše Panonie? A jací jsme, když jsme o ně přišli?