Přemítání nad angažovaným uměním

Osobnost a dílo amerického fotografa, filmaře, spisovatele, kritika a teoretika Allana Sekuly (1951–2013) nejsou širšímu českému publiku příliš známy – přitom se jedná o celosvětově uznávaného tvůrce a čelného představitele aktivistického umění. Vzhledem k nedávnému uzavření Sekulovy tvůrčí i životní dráhy se sluší tohoto autora polského původu krátce připomenout, zvláště když jeho tvorba vyvolává otázky týkající se povahy současného umění.

Allan Sekula, Noël Burch: The Forgotten Space / 2010

Allan Sekula (viz nekrology zde či zde) působil na kalifornském Institutu umění a proslul jako marxistický intelektuál kritizující dnešní pozdní kapitalismus, s nímž jsou spojeny fenomény globalizace nebo neutěšené sociální situace pracujících. Zabýval se imaginární i materiální geografií pokročilého kapitalistického světa, hodně cestoval, měl velký rozhled, ve své tvůrčí metodě kombinoval studium sociologické a ekonomické literatury s kritickou teorií. Důkladné rešerše a výzkumy mu zabíraly množství času, jeho projekty proto měly dlouhotrvající charakter a blíží se více vědecké práci než uměleckému dílu.

Sám Sekula pojímal umění jako aktivní, aktivistické či aktivizující svědectví, jako kritiku a boj za ideály. Od 70. let točil performativní dokumenty, věnoval se ale také teorii fotografického obrazu. V jednom z rozhovorů (zde) Sekula na toto téma poznamenal, že fotografie sice byla postupně uznána jako součást umění, ale pouze jistý její druh – ne tak žurnalistická či dokumentární fotografie. Při pohledu na jeho díla, jež mají výrazně dokumentární charakter, je zřejmé, že v jeho pojetí je tomu jinak. Stačí vzpomenout třeba jen Waiting for Tear Gas [white globe to black], což je sekvence záběrů pořízených autorem během protestů proti Světové obchodní organizaci v Seattlu (1999).

Od 80. let se v Sekulově tvorbě postupně objevuje jeho kardinální téma, jímž je moře. Sekula vyrostl v losangeleském přístavu a považoval problematiku námořního obchodu za opomíjené téma. Studoval proto námořní ekonomii a její umělecké reprezentace – výsledkem je jeho pravděpodobně nejznámější projekt Fish Story (1989–1993), který existuje v podobě výstavní instalace i knihy (ke stažení zde). Jedná se o jeden z prvních uměleckých projektů založených na výzkumu: Fish Story odhaluje pomalý pohyb zaoceánských nákladních lodí jako podstatnou podmínku globálního kapitalismu. Navzdory představám o dematerializované ekonomii založené na finančních spekulacích se tak světový obchod musí spoléhat na namáhavou dřinu námořníků a vykořisťovaných pracovníků v docích. Námořní obchod ukazuje Sekula jako nedostatečně regulovaný – podobně jako umělecký trh.

Allan Sekula

Před nedávnem otevřené římské Muzeum umění 21. století (neboli MAXXI) připravilo na začátek tohoto roku výstavu, jež byla poctou Allanu Sekulovi a jejíž název Utopia for Sale? odkazuje na vytrácející se ideu sociálního smíru. Shromážděná díla tak různým způsobem poukazují na negativní důsledky kapitalistického uspořádání světa – např. černobílé fotografie manželů Becherových nebo Gianniho Berenga Gardina zachycují likvidaci nepotřebných industriálních staveb. Čínský umělec Li Liao zase v rámci své performance Consumption (2011) pracoval 45 dní 10 hodin denně v továrně Foxconn, která funguje jako hlavní výrobna Apple v Číně. Výsledný plat přitom stačil pouze na jediný iPad, který byl vystaven spolu s pracovním úborem.

Američanka Amie Siegel pak ukázala nemilosrdnou sílu trhu s uměním, který redukuje na zboží i ta umělecká díla, jež vznikla na základě sociálně-utopických idejí.  Ve svém dokumentárním filmu Provenance (2013) stopuje a zaznamenává Siegel, jak Le Corbusierův nábytek, určený v 50. letech pro nově emancipovanou Indii, cirkuluje v současnosti globálním uměleckým obchodem. Nábytek, jenž měl zlepšit každodenní život obyčejných Indů, se paradoxně prodává za horentní sumy bohatým západním sběratelům a stává se luxusním zbožím; modernistická sociální utopie je nahrazena a zneužita globálním kapitálem, který výrazně vstupuje i do světa umění a jeho provozu. Tento symbol kolapsu utopického sociálního projektu moderny je následně ještě umocněn pokračováním v podobě videa Lot 248 (2013), které zachycuje dražbu filmu Provenance v aukční síni Christie’s. Ona moc trhu s uměním se tak ukazuje ještě mocnější, neboť dokáže pohltit i elementy, jež ji kritizují.

Hou Hanru, umělecký šéf MAXXI, v doprovodném textu k výstavě považuje sociální aktivismus a experimenty při vynalézání nové utopie za klíčové elementy dnešní celosvětové umělecké scény. Předvídá, že muzeum umění se vyvine směrem k nové formě instituce, která bude schopna nabídnout nové propojení mezi kreativitou a sociální sférou života. Aktivistické (aktivní, aktivizující, kritické, angažované atp.) umění, jehož čelným představitelem byl právě Allan Sekula, už dnes skutečně v galeriích příliš nepřekvapí, alespoň tedy ty, kdo do nich občas zajdou. Jsou však opravdu výstupy vědeckých analýz nebo kulturně-kritické názory, prezentované prostřednictvím vizuálních médií, uměním?

Li Liao: Consumption / 2011

Předchozí otázku lze zodpovědět kladně s poukazem na to, že hranice toho, co považujeme za umění, se v čase neustále posouvají, takže dnes si pod uměním představujeme jiný soubor významů než třeba v 19. století. Přistoupíme-li na tuto argumentaci, vyvstanou ovšem – podle mého názoru – přinejmenším další dvě otázky, jež jsou nicméně stranami jedné mince:

1) Proč se výše zmiňované projekty mají potřebu prezentovat jako díla výtvarného umění a volí často formu výstavy, když by transfer myšlenek, které chtějí sdělit, probíhal efektivněji např. formou přednášky, diskuze, eseje atd. Absolutní nadřazení obsahu, byť velmi závažného a žádoucího, doprovázené rezignací na formální stránku díla má za následek zřeknutí se práce se specifickými kvalitami výtvarného projevu, jimiž nedisponuje žádný jiný druh umění. To pak bývá kompenzováno přidáváním dalších médií, především textu. Proč nestačí prosté dívání se?

2) Z druhé strany položená, avšak ta samá otázka: Co má svět výtvarného umění z toho, že akceptoval výstupy z badatelských projektů jako projevy umění? Nejedná se nakonec o podvědomou reakci v následujícím smyslu? – Pokud Peter Bürger interpretoval historickou (levicově orientovanou) avantgardu jako sebekritiku moderny, která si uvědomila nedostatečnost svého pojetí autonomní instituce umění, nebylo by možné analogicky k tomu chápat současné angažované umění jako sebekritiku postmoderny? Jako výsledek jakéhosi špatného kolektivního svědomí? Máme dojem, že bychom těm závažným tématům měli věnovat pozornost, jenže ve skutečnosti jen nechceme přiznat, že nás to zas tak nezajímá.

Závěrem budiž poznamenáno, že tento text nemá být útokem na angažované umění a už vůbec ne na Allana Sekulu, na jehož tvorbu chce naopak upozornit. Jde spíše o velmi provizorní pokus o formulaci otázek, které se mi honily hlavou během výše zmíněné římské výstavy. Mám dojem, že jestli chce být angažované či aktivistické umění uměním výtvarným, nesmí zapomenout na formální a tvarové (tedy vizuální) aspekty díla. (Škoda že se dnes příliš nevede karikatuře – angažovanému umění par excellence.)