Hrátky Jiřího Thýna s fotografií a časem

Vnímání fotografie, jejího smyslu, obsahu, i cíle, proč vlastně vzniká, se za posledních sto let značně změnilo. Dokládá to i právě probíhající výstava snímků Jiřího Thýna, jež se tak trochu symbolicky koná v místech, kde klasik české fotografie Josef Sudek svého času vytvořil svá nejznámější zátiší.

Sedmatřicetiletý pražský rodák Jiří Thýn, který byl v minulosti již několikrát nominován na prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého, naposledy v roce 2012, aniž by ji však zatím získal, je známý svými relativně minimalistickými, alespoň pokud jde o počet fotografií, sériemi snímků, v nichž se jako chirurg snaží pitvat jedno předem intelektuálně vytyčené téma, určitý logický či umělecký problém. V minulosti takto přivedl k životu cykly Best Before redukující člověka v bezhlavé tělo, výsek z individuální reality, zároveň však cosi znepokojivě neosobního. O rok později zplodil cyklus All the Best zkoumající fenomén stáří a pomíjivosti. Před sedmi lety se pak začal zabývat tématem prostoru, které rozpracoval v cyklech Kompozice, kdy se snažil najít ideální uspořádání předmětů na svém stole a 4 rohy hotelu Hilton, v němž sice zachytil důležité části budovy pro pochopení její trojrozměrnosti, zároveň však prokázal, že plastický obraz nevytváří fotografie, ale náš mozek až na základě předchozí osobní zkušenosti.

Relativně nedávno se potom Thýn pustil do série, kterou nazval Základní studie nenarativní fotografie, jejíž část si nyní mohou zájemci prohlédnout v prostorách Ateliéru Josefa Sudka. „Vnímal jsem a stále vnímám inflaci fotografického obrazu. Fotografie je všude okolo nás, ale využívá se hlavně jako nástroj manipulace, s mírnou nadsázkou řečeno k propagandě. Z té své vnitřní krize nedůvěry ve fotografii jsem začal zpětně analyzovat celý proces jejího vzniku a snažil se prezentovat výsledky té analýzy v uměleckém kontextu,“ vysvětlil autor, cože ho vedlo k vytvoření nejnovějšího cyklu. Vzhledem k relativně omezeným prostorám Ateliéru Josefa Sudka si návštěvníci mnoho děl v rámci výstavy neprohlédnou. Pokud jsem nic nepřehlédnul, a já doufám, že ne, jen čtyři snímky a jeden objekt. Expozice je tak víc než komorní a jednoznačně tak vybízí k hlubšímu zamyšlení.

Všechna díla mají jeden společný rys, jde o přefocené reprodukce starších snímků, často navíc rozšířené o nepůvodní pozadí, na němž byly vystavené. Před sebou tak máme jakýsi záznam záznamu, kterým Jiří Thýn zpochybňuje hned dva základní atributy většiny uměleckých děl, a sice originalitu a určité časové ukotvení. Podobně jako v případě Aj Wej-wejova čínského zvěrokruhu, imitujícího bronzové sochy, které v minulosti zdobily kašnu Zahrady dokonalého jasu v císařském paláci v Pekingu, i zde se nám do mysli vkrádají otázky kroužící kolem problematiky původnosti a napodobování.

Ještě více však jde o tematizaci času, o demonstraci toho, že jednotlivé vrstvy lze od sebe jen stěží rozlišit. Rozřezal někdo původní reprodukci, kterou pak autor vyfotil svým přístrojem, nebo původní snímek nejprve Thýn svým fotoaparátem vyfotil, pak ho vyvolal a rozřezal, aby ho pak znovu vyfotil a znovu vyvolal? Kolikátou to vlastně před sebou máme reprodukci? Je to skutečně jen reprodukce reprodukce, nebo ve skutečnosti před sebou máme obraz přefocený mnohem vícekrát. Těžko říci. Kupříkladu snímek, na němž je zachycená žena před mikrofonem, jejíž pozadí tvoří rozstříhaná zeď a před níž je jakoby vlepený bílý kruh, by napovídal tomu, že vrstev bylo na vznik této koláže zapotřebí více. Thýn tak s divákem rozehrává zdařilou a místy i podnětnou hru s různými časovými roviny. Bohužel jde ale podle mého názoru stále „jen“ o hru.

Jiří Thýn: Základní studie nenarativní fotografie / kurátorka: Hana Buddeus / Ateliér Josefa Sudka / Praha / 16. 5. - 22. 6. 2014

Pavel Besta | Narozen 1984, vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po jejím absolvování pracoval jako redaktor a později i jako šéfredaktor časopisu AKTA HISTORY revue. Vzhledem k tomu, že je synem pražského výtvarníka, obrážel výstavy už jako nemluvně. Proti své vůli tak záhy přičichnul k nezdravě svobodomyslnému ovzduší, jemuž později zcela propadl. V roce 2007 založil internetové stránky e-kultura.cz, jimž dělá šéfredaktora. Vedle toho publikuje články v Literárních a Lidových novinách.