Artalk.cz

Salon jako médium… aneb Kde je message?

V českém uměleckohistorickém prostředí se stále zvláštní oblibě těší přehlídky, antologie, sbírky dokumentů či syntézy. Těžko říct, čím to je. Z poslední doby můžeme zmínit snahu zmapovat velkou část českého umění vzniklého mezi lety 1985 a 2012 Ostrovy odporu nebo reprízovanou výstavu Začátek století a přehlídkou ženských umělkyň 90. let Někdy v sukni anebo probíhající přehledovku Ze středu ven, která mapuje současné regionální umění, a to jsme stále ještě u výstav (výhradně) volného umění. Také knižních syntéz je stále více a oblíbenost největší z nich – Umění po roce 1900 – pak místy přerůstá v adoraci. Přirozená potřeba zorientovat se ve světě umění je zřejmě dostatečně saturována skrze syntézu posvěcenou autoritou editora či kurátora. Když se vrátím k tématu přehledových výstav, můžeme zmínit ještě podivuhodně přežívající Prague Biennale – co se týče zastoupení umělců a děl českého a slovenského původu – jež lze směle srovnat s právě probíhajícím VII. Zlínským salonem.

Salon_02

Krajská galerie výtvarného umění (KGVU) ve Zlíně se pustila již před 22lety do odvážného kroku v péči o kulturní úroveň regionu: navázala na Zlínské salony třicátých a čtyřicátých let, které původně organizovala firma Baťa.

Letos probíhá již sedmý ročník trienální přehlídky současného českého a slovenského umění (příští rok nás čeká stejné pořadové číslo Salonu mladých – tj. umělců do 30 let), kde je možné vidět výběr na základě doporučení odborníků: na 80 jmen české a slovenské umělecké scény. Doporučení dává a díla vybírá jury (expertní porota) – jejíž členové jsou kvůli relevanci a svěžesti výběru obměňováni. Doplněk tvoří trojice vložených výstav umělců starší generace: Jana Želibská, Miloš Šejn a Natalia LL., jejichž výběr není pravděpodobně motivován ničím jiným než vytvořením pocty vybraným etablovaným umělcům.

Formát výstavy – podtržený již v názvu: salon – implikuje představu neuspořádané, rozlehlé a z podstaty věci bezkoncepční výstavy. Salon je přehlídka – sice výběrová, to však často spíše kvůli místu než jako vyloženě kvalitativní výběr. Salon je (rétoricky) „demokratický“ nástroj vhodný pro tříbení vkusu návštěvníků a cvičení v precizování rozlišovacích schopností kvality. Salon je konečně také bytostně spjat s určitým vymezením umělecké scény (časově i místně). Valná většina těchto charakteristik platí i pro zlínskou mutaci, výjimku pak ale tvoří poslední zmíněné: ve Zlíně jsou prezentováni převážně (ale nikoliv výlučně) umělci z „pražské scény“.

Salon_03

I proto je pro organizátory důležitým aspektem právě porota, která doporučuje a vybírá díla k vystavení tak, aby vznikl reprezentativní vzorek umění posledních tří let (periodicita salonu). Kolektivní kurátorská zodpovědnost se však v rámci zlínské výstavy projevuje lehkým chaosem a prokletí dortu podle pejska a kočičky („Když tam dáme sto dobrých věcí, bude dort stokrát lepší!“) se prolomit nepodařilo.

V instalaci samé nejsou nijak výrazně odlišeni slovenští a čeští autoři (otázkou je, jak probíhal výběr – ale tuto informaci návštěvník nedostane), stejně tak jednotlivé oddíly nejsou akcentovány či označeny, což je u výstavy o rozloze dvou pater baťovských továren poněkud nepříjemné. Prohlídka se tak stane spíše katalogem popisek než prostorem k orientaci ve světě současného umění. Tak i můj pokus vyrovnat se s takovým materiálem končí nevalně (ano, domnívám se, že právě to odpovídá oné titulní „message“). Médium výstavy-salonu není nakonec pro současné umění, které potřebuje často mnoho dovysvětlit, nejvhodnější volbou (to se ostatně týká i různých bienále, které se pak stanou spíše popiskovým peklem).

V hlavní budově tak nacházíme výběr z děl autorů, kteří obvykle pracují s obrazem jako znakem, do běžného jazyka přeloženo to znamená, že zde najdeme především fotografie či malby, které se vztahují obsahově, nikoliv však nutně formálně, k naší žité realitě. Ač právě realita je asi nejošemetnější kategorií: Martin Zet vystavuje další ze série „spoluúčastí“ – sošek/figurek, které vzniknou na bázi „za málo peněz, málo muziky“ (autor nechá na 3D tiskárně vytisknout tak velký objekt, na kolik vystačí autorský honorář), vedle pak Alexandra Vajd a Hynek Alt nebo Jiří Thýn analogově manipulují portrétními fotografiemi a o referenci k žité skutečnosti tu jde až na předposledním místě (Monogramista T.D., Jan Šerých, Jan Nálevka) a konflikt nejistoty autorství v protikladu se souběžnými projevy čisté umělecké kreativity (Martin Horák, Marek Kvetan, Jiří Černický)  dohromady nenaplňují místnost pozitivním významem. Zdá se tak, že v prostorách zrekonstruované budovy 15′ jsou vystavena hlavně čistá racionálně-konceptuální díla. Výstavy Miloše Šejna a Jany Želibské dodávají celkové instalaci spíše na roztříštěnosti a působí bohužel spíše doplňkovým dojmem, bez ohledu na kvalitu děl samých.

Salon_01

V devátém patře blízké budovy 32′, kde je možné vidět větší část salonu, pak může do noty hrát především prostor s industriálním nádechem původního účelu (součást komplexu Baťových závodů) a výhledy na okolí tak zachraňují schopnost vnímat. Směs participativních projektů (Kateřina Šedá, Illona Neméth, Tomáš Džadoň), angažovaných realizací a reflektované současné podoby malby (Lenka Vítková, Daniel Pitín, Václav Girsa) a lehkých a vtipných konceptuálních děl (Vladimír Turner, Jiří Valoch, Václav Magid) spolu s videokomůrkami s nebezpečně zvlněnou podlahou (Anna Daučíková, Adéla Babanová, Barbora Kleinhamplová) je zarámována Participem č. 177 Tomáše Vaňka Popisky. Zprvu nenápadné a banální popisky k (výstavnímu) prostoru tak vítězí aktuálností nad zbytkem vystavených děl, z nichž u většiny je cítit, že jde o věci, které je snadné zabalit a poslat s krátkým návodem k instalaci v podstatě kamkoliv.

Nekoncepčnost, která ale plyne už ze zadání výstavy jako salonu, je vlastně spíš nepříjemná, protože nedotažená: záblesky nápadů a třídění prolínají s poloutříděným chaosem (Lyra Jana Boháče vedle Slovo jako obraz od Jiřího Valocha v rohu s projektem Deváté přes páté Kateřiny Šedé). Spoléhání na výběr osobností (pravděpodobně nikoliv jednotlivých děl) osobnostmi není samospásné, ač výčet účastníků zní zprvu lákavě.

Otázka zásadní snad pro nadregionální kontext – pro koho je výstava určena, jaké publikum má  zasáhnout a čím (?) – tu překvapivě vůbec nezazněla. Přitom právě v tradici baťovského marketingu, který cílil vždy na širokou střední třídu, by šlo o navazování na „nejlepší baťovskou tradici“, jak bylo proklamováno v počátcích novodobé historie salonů. Přestože KGVU není Baťa a umění nejsou cvičky, domnívám se, že pro příští ročník by ohled na publikum mohl přinést ovoce. A taky odpovědi na otázky, kolik pozornosti je věnováno (a kolik by mělo být) podobné akci z pozice města, umělce, kurátora, návštěvníka (z Prahy, z Vídně nebo ze Zlína)? A jaká očekávání vlastně máme?

______________________________________________________________

VII. Nový zlínský salon / Krajská galerie výtavrného umění ve Zlíně: 14|15, Baťův institut a 32′ / Zlín / 14.5 – 31.8. 2014,
Katalog: VII. Nový zlínský salon / 7th New Zlín Salon, KGVU, Zlín 2014, 245 stran
vystavující umělci
odborná jury

______________________________________________________________

foto: archiv KGVU

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *