Artalk.cz

Ať je to ten nebo ten, vyhoďme ho z kola ven

ůyůyyyůyyy,y  Recenze výstavy Nad čarou přináší pohled Alžběty Cibulkové na projekt, jehož podstatou je prezentace děl studentů a absolventů vysokých škol uměleckého zaměření s jasným zadáním: „Vystavte práce, které vznikly před přijetím na VŠ, pochválené, zkritizované či nepochopené během studia a nakonec také ty, které byste předložili u přijímaček dnes.“

xcmkvklbllglbvvů,,l,llxnnnnmm

Kvalita na úkor kvantity
Na výstavu projektu Nad čarou se přihlásilo několik desítek těch, kteří se účastnili v průběhu předchozích šesti let proje  .   § § § .. uijjhhjbbbnnnnnnnnnn    nvnnvl, lů v.v l,y,y,,yktu Pod čarou (výstavy nepřijatých uchazečů ke studiu na veřejnou vysokou školu v alternativních prostorách bez institucionalizovaného výběru), následně v přijímačkách uspěli, a tudíž se ocitli nad čarou.  Devět z nich se pak dostalo nad čáru kurátorského výběru Terezy Jindrové, jejímž nelehkým úkolem, jak píše v doprovodném textu, bylo zredukovat kvantitu ve prospěch kvality. Tito umělci, mezi nimiž jsou studenti nebo absolventi oborů volného umění i designu, dostali také jasné zadání: „Vystavte práce, které vznikly před přijetím na VŠ, pochválené, zkritizované či nepochopené během studia a nakonec také ty, které byste předložili u přijímaček dnes.“ Návštěvníkům výstavy však zůstává ukryto, do jaké kategorie jednotlivá díla spadají. To nám umožňuje vlastní svobodný úsudek bez předsudků a zkreslení, ale také nastává problém s jedním z cílů výstavy „naznačit proměny, jimiž tvorba jednotlivých vystavujících prošla v delším časovém úseku“. Tyto proměny můžeme samozřejmě postřehnout, můžeme se dohadovat, u některých vystavených prací je uvedená datace, u některých ne, což přináší podle mého názoru divákovi více zmatení než zaujetí takto nastavenou hrou. Vývoj a příběh autora je nám ale zkrátka odepřen kvůli záměru relativizovat školní hodnocení, nad nímž celý projekt umisťuje velký otazník. Jak škola působí na umělce, jak moc ovlivňuje jeho vývoj a jak ho připravuje na období po studiu? Pomáhá člověku ukázat tu „správnou cestu“? A lze dnes prorazit na výtvarné scéně bez vysokoškolského vzdělání?  Tyto a další otázky a následnou diskuzi nám nabízí, spíše než samotná výstava, její doprovodný program a publikace Umělec, vila a bazén, kde se tato problematika rozebírá skrze autorské texty padesáti osobností české výtvarné scény. Jde o důležité téma, které je velmi komplikované. Když se ohlédneme po individuálních případech a příbězích jednotlivých umělců, je těžké posoudit celou situaci a výstava nám předkládá pouze malý střípek zrcadla, které se snaží nastavit.

Svět sám pro sebe
Slovní spojení Jednosměrná zpátky, které se stalo podtitulem výstavy Nad čarou, otevírá další téma. A protože se jedná o problematiku vývoje umělce, můžeme se na výstavě opět pouze dohadovat, jestli se vystavující autoři dali hned správnou cestou, nebo museli dát zpátečku a začínat znovu a také, což je nejdůležitější, jakou roli v tom sehrálo jejich studium. Je ale jasné, že úplný začátek zažila většina těch, která po cca šesti letech vyšla ze školy, z chráněného území, ve kterém jim byly odpouštěny i nepovedenosti, do „reálného života“. Vedoucí projektu Nad čarou Barbora Pivoňková poznamenala, že „škola připravuje studenta na něco, co nenastane“.

Nad carou_02

Absolventi jsou tedy připraveni na to být umělcem a věnovat se naplno své tvorbě. Pak jsou ale často zaskočeni tím, že jim nelétají nabídky k vystavování jako pečení holubi do pusy, že existuje spousta dalších jim podobných, že se o ně galeristé neperou a necení jejich tvorbu, nakolik by chtěli. Jsou připraveni na tento těžký konkurenční boj a také na to, že nebudou moci sehnat peníze, aby zaplatili nájem za ateliér a aby mohli nějak obstojně žít, natož pak tvořit? To je opravdu těžká otázka, která se týká nejen uměleckých škol. U těch je to ale nanejvýš patrné, protože jen malý zlomek absolventů se prosadí na umělecké scéně natolik, že se umění stane jejich obživou. A co ten zbytek? Určitě existují nějaké možnosti, ale cesta k prosazení a k úspěchu je po škole ve většině případů dlouhá a krkolomná a ne vždy se to povede. Jsem ale přesvědčená, že vysoká umělecká škola má smysl jak pro člověka, jehož tvorba se proměňuje a vyvíjí důsledkem vzdělávání a působení pedagoga, tak pro toho, který si jde raději svou cestou, což se některým pedagogům samozřejmě příčí. Je to takový svět sám pro sebe, kde se setkávají zajímavé osobnosti, tvoří se a konzultují studentské práce, přednáší se a debatuje o umění a to má určitě pozitivní vliv na vývoj většiny studentů. S životem po škole to však nemá nic společného a otázka ‚Kam tohle všechno povede?‘ je nasnadě.

Spojeni cestou za vzděláním
Je důležité rozehrát diskuzi na téma významu a vlivu vysokých uměleckých škol už z toho důvodu, že si tím láme hlavu většina studentů, absolventů, i těch, kteří se nad čáru nedostali. Celý projekt, který obsahuje také již výše zmíněnou publikaci a široký doprovodný program, má myslím smysl a otázky, které pokládá, jsou a pravděpodobně také nadále budou aktuální. Visí to zkrátka ve vzduchu a tak se i výstava, kde můžeme vidět práce autorů, kteří svou tvorbu nepověsili na hřebík kvůli počátečnímu neúspěchu, snaží přispět do této diskuze. „Úspěšná i neúspěšná“ vystavená díla designérky Kristýny Malované, animátora Matyáše Trnky, umělců Martiny Kratochvílové-Štochové, Epose 257 nebo Davida Krňanského a dalších stojí za to vidět, i když spolu nijak nesouvisí. Autory pojí pouze podobná cesta za uměleckým vzděláním. Zdá se mi a je to jistě také díky kurátorskému výběru, že většina prací, ať už jde o malby, sochy, fotografie, videa, objekty, animace či design, našla nakonec, i přes nepřízeň okolností, v galerii své místo. Samotná koncepce výstavy mi ale vlastně není úplně jasná. Nejeví se mi ani jako sociologický výzkum, ani jako naplňující výstava umění. Také je zde nasnadě otázka, pro koho je tato výstava určena? Zdá se, že celý projekt může být přínosem převážně pro člověka, který se pohybuje v poněkud uzavřeném prostředí uměleckého světa a tím pádem se příliš se neotvírá širší veřejnosti. Tuto uzavřenost pozoruji nejvíce na samotné výstavě Jednosměrná zpátky. Jde zřejmě o takový doplněk celého projektu, který jako by nesměl chybět. Při návštěvě jsem měla pocit, že jde vlastně o výstavu pro výstavu, ale to posuďte sami.

______________________________________________________________

Nad čarou- Jednosměrná zpátky / kurátorka: Tereza Jindrová / Centrum současného umění DOX / Praha / 11. 4. – 30. 6. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *