Artalk.cz

In_margine (nejen o krásných obrazech)

„Pokud nerezignujeme na to, že by umění mělo zajímat lidi i mimo insiderské okruhy, co bychom měli dělat? Jak přibližovat, aniž bychom se podbízeli, a jak vysvětlovat, aniž bychom vyprazdňovali?“ ptá se ve svém komentáři Milena Bartlová.

gotika0

Milena Bartlová: Insider story

Nemusíme to hlásat všude, ale přiznejme si to aspoň tady mezi sebou: výstavy se stejně dělají vlastně především pro insidery. Pro ty, kdo se ve věci vyznají, chápou narážky, respektují pravidla a znají kontext. Pro ten kroužek pár desítek lidí, kteří znají jména na scéně, vědí, co od koho z nich čekat a co nečekat, co je in a co je cool, jakými slovy se hodí reagovat. Jen od nich se dá čekat nějaká poučená reakce a použitelná zpětná vazba, a právě oni dokonce jsou ochotni utrácet peníze za katalog.

Uzavřenost do sebe je sice pohodlná, ale jako každá příbuzenská plemenitba (no dobře, anglicky to zní líp: inbreeding) vede k nevyhnutelné degeneraci. Výstavy se přestávají snažit přitáhnout někoho dalšího. Vlastně stačí, že se konají, a je jedno, zda po vernisáži ještě někdo přijde. Tu a tam se najde historik nebo teoretik, který právě prochází mladistvou krizí identity a říká si: proboha, pro koho to vlastně dělám? (zde) Ti, koho krize doběhne, jdou dělat něco normálního. Ti, kdo ji překonali konstruktivně, se připojí k trvale frustrované skupince insiderů. A nejmenší menšina z nich se bude tvrdohlavě snažit přilákat na výstavy víc lidí.

Důvod, proč lidé na výstavy nechodí, a ani jim to neschází, spočívá v tom, že vystavovanému umění nerozumějí. Pod lesklým povrchem frikulína je prázdné. Možná by i něco v něm být mohlo, ale nic nedokáže sdělit. Jak trefně napsala ve svém posledním příspěvku Kristýna Drápalová (novinky.cz): „jako divák vždycky můžu do díla něco vložit a pak to tam pro sebe nalézt. Ale – proč bych se pak na ně měla chodit dívat? A co je přesně to, co v takovém díle mohu nalézt? Není to jen můj vlastní odraz? Pokud ano, o čem to svědčí? Nejde náhodou jen o intelektuální formu narcismu?“

Čtenář-insider by se měl nejpozději zde zarazit a znejistět, co to hraju za hru. Nemám dost prostoru a neumím napínat jako Hercule Poirot, takže se hned taky přiznám: tyhle tři odstavce vypadají, jako bych je psala o výstavách současného umění. Jenže já mám tentokrát na mysli výstavy starého umění, například dvě gotické výstavy letošního jara: Obrazy krásy a spásy – gotika v jihozápadních Čechách v Západočeské galerii v Plzni nebo Gotické Madony na lvu – Splendor et virtus Reginae Celi v Muzeu umění Olomouc.

gotika

Zkuste si začátek přečíst znovu. Ano, tyhle výstavy jsou udělané pro insidery, jen to jsou skupiny s jinými identifikačními příznaky než ty kolem současného umění. Jihozápadočeskou gotiku i lvy pod Madonami si doopravdy užije asi jedenáct žijících kunsthistoriků a přibližně třicet devět studentů, zapsaných do seminářů středověkého umění. Znají autory výstav a jejich vědecké spory, chápou význam rozdílu mezi MŽO a MZO, prožívají emocionální drama sporu o pravost Madony z Klosterneuburgu a rozumějí druhé části názvu olomoucké výstavy.

Vím, o čem mluvím. Plzeňská výstava mi připravila zážitky spiklenecké slasti. Připadalo mi, že se vžívám do její přípravy a u každé třetí sochy jsem tiše volala radostné aha! Nemohla jsem totiž nevzpomenout na katalog Jihočeská pozdní gotika z roku 1965, který patřil čtyřicet let k povinné četbě každého žáka Jaromíra Homolky, uctívaného doyena české medievistiky. Byl prakticky bez ilustrací a o jednotlivých sochách mluvil podivuhodným jazykem specialisty, který vyvolával neodbytný pocit, že za napsanými slovy se skrývá jakási rozsáhlá oblast tajného vědění, kterému jsem přes maximální snahu zoufale nedokázala porozumět. A teď mám tady přímo před očima všechny ty enigmatické „zárodky motivu řas kyjovitého tvaru, klíčící v pasovské pogerhaertovské plastice“! (citát ze s. 193 jsem vybrala nahodilým otevřením již rozpadajícího se svazku).

gotika2

Aby nebylo omylu: nechci tady nijak kritizovat specializovaný obsah výstav; ostatně v případě plzeňské výstavy to bude možné teprve tehdy, až konečně vyjde její vědecký katalog. Výběr či spíš shromáždění souboru pozdně gotického umění jihozápadních Čech je výsledkem obdivuhodného množství specializované práce a důkladného zájmu o téma. Také olomoucká výstava je plodem dlouhodobého soustředěného výzkumu. Grantová podpora v obou případech dokládá, že projekty prošly přísnou odbornou oponenturou a byly shledány jako důležité.

Jde mi tu o tu insiderskou povahu. V Plzni i Olomouci na zmíněné výstavy přišlo relativně dost lidí. Na menším městě to stále ještě patří k dobrému tónu kulturní smetánky, navíc jsou tu studenti humanitních, ba uměleckých či uměleckohistorických oborů. Neexistuje žádný způsob, jak změřit, co si lidé z výstavy odnesli. Jsem ale hodně skeptická k možnosti, že by dokázali půl tisíciletí vzdálená díla, srovnaná pěkně ve výši očí na soklech při zdi a lesknoucí se v odrazu reflektorů, skutečně pochopit a prožít v jejich vlastní povaze, a ne si jen skrze auru stáří a exotičnosti těch podivných obrazů promítat svůj vlastní odraz, tu intelektuální formu narcismu.

Autoři výstav asi tušili, že jejich insiderské kunsthistorické otázky nemohou už nikoho dalšího zajímat. Přelili je proto sladkou polevou zbožnosti. Krása a spása jsou tak veliká slova, že jsou vlastně prázdná. Co to je duchovnost? A co by to mělo znamenat pro dnešního návštěvníka muzea umění (nikoli katolického kostela), a proč se o tom nemluví v popiskách a dalších doprovodných textech (kde je řeč o objednavatelích, dílnách, národních školách a symbolických významech lvů a draků)? Návštěvníkům zůstaly hádanky.

madony-marginalie

Intimní a elitní pojetí výstavy završila důkladně zmenšená repríza Obrazů krásy a spásy v Národní galerii v Praze (NG). Pokud výstavu vysloveně nehledáte, nemáte prakticky možnost se o ní dozvědět a snadno ji minete, i když půjdete zrovna okolo. Na Hradčany lidé jen tak nechodí a Šternberský palác je dobře ukryt. Národní galerie nemá v rozpočtu peníze na výstavy, a když je přesto jakýmsi finančním zázrakem dokáže uspořádat, rozhodně nemá ani korunu na propagaci. Výstava gotiky z jihozápadních Čech ještě měsíc potrvá a obsahuje několik úžasných soch a obrazů, které určitě stojí za vidění. Doufám, že si pověřený čtenář Artalku v Národní galerii všimne, že tu dělám zadarmo propagaci, a přičte nám to k dobru.

Ale zpět k insiderským projektům. Je to takhle lepší, než když se umění veřejnosti doslova vnucuje, jak to zhruba ve stejném termínu předvádí Reynkova výstava ve Valdštejnské jízdárně (In_margine)? Nebo má pravdu pohádkář, který skepticky soudí, že „osvícenský projekt veřejnosti po řadě otřesů ztroskotal a dnes na vrcholu hierarchie zájmů trůní neochvějně ty soukromé“, takže snaha o zprostředkování umění lidu míří nutně do prázdna (zde)? A pokud nerezignujeme na to, že by umění mělo zajímat lidi i mimo insiderské okruhy, co bychom měli dělat? Jak přibližovat, aniž bychom se podbízeli, a jak vysvětlovat, aniž bychom vyprazdňovali? Na to odpovědět neumím a obávám se, že nejsem sama. Vím ale, že staré umění nemá při hledání publika žádnou výhodu v tom, že by snad bylo na rozdíl od toho současného krásné, povznášející a srozumitelné.

Obávám se, že je tomu právě naopak. Staré umění – a do té kategorie už spadlo asi všechno před polovinou 20. století – je uměním cizího a vzdáleného světa, ve kterém se jinak žilo, jinak umíralo a jinak vnímalo. Jenom současné umění má tu fascinující schopnost sdílet s námi náš vědomý i nevědomý svět a odkrývat, o co v něm jde. Tedy pokud je dobré.

Tohle vypadá jako to jediné užitečné dělení! Ani tady se neshodneme, co je kritériem dobrosti. Ale není k zahození jasně říci, že to není obsahová přehlednost, smyslová krása, realistické figury, přijatelnost pro co největší počet lidí nebo náboženský význam. O tom, co je dobré umění a co není, je nutné pořád znovu a důkladně rozmýšlet, vyjednávat, diskutovat. Někdo se tu snad domníval, že může stanovit objektivní měřítka a autoritativně rozhodovat? To je dobré k jediné věci: jako skvělé východisko pro založení insiderské skupiny!