Bikiny: Jiří Kovanda patří všem

Nový kritický blog patří Michalu Novotnému, který se v prvním příspěvku zamýšlí na příkladu nejen Kovandovy výstavy v Galerii hlavního města Prahy nad otázkou vlastnictví uměleckého díla v době, kdy lze značnou část produkce jednoduše sdílet na internetu.

"Pospiszyl dílo na bienále i přes nesouhlas umělce vystavil, stáhl ho ze serveru youtube. Otázku, zda tím neporušil autorská práva, si prý neklade. Epos 257 působí ve veřejném prostoru a svá díla umisťuje na veřejně dostupný internet."

Tak psaly Hospodářské noviny v roce 2010 o výstavě Bienále mladého umění Zvon. Tomáš Pospiszyl se zde tehdy rozhodl vystavit dokumentaci střílení paintballovými kuličkami na billboardy od Epose 257 i přesto, že ten účast na výstavě odmítl. "Po vernisáži jsme si to vyříkali. Nedošlo zde tedy k žádnému dramatickému osobnímu konfliktu a Epos 257 to přijal jako přirozený život své práce," komentoval Pospiszyl následně v rozhovoru pro A2.

Na Bienále 2010, kterého se tehdy chytly všechny hlavní deníky, jsem si vzpomněl po půlhodině nahrbeného lámání si hlavy na výstavě Jiří Kovanda proti zbytku světa. Tu připravili pro Galerii hlavního města Prahy kurátoři Gillaume Desanges a Francois Piron. Na výstavě ilustrují fotografie Kovandových performancí z let 70. černobílými fotokopiemi akcí a instalací slavných světových umělců nalepenými na šedě natřené spodní půlce zdi. O jaké umělce a díla se jedná se nicméně nedozvíme, chybí jména, názvy i datace. Přestože s konceptem důkazu světovosti v normalizaci izolovaného Jiřího Kovandy funguje šedá zóna i chybějící jména a místa vlastně dobře a to ještě více, když na základě známostí zjistíte, že vám seznam na požádání podpultově vydají, důvod je pravděpodobně poněkud méně poetický. Pokud by totiž Desanges chtěl vystavit ony rozmazané oxeroxované fotografie jako Lawrence Wienera nebo Vito Acconciho, musel by se jich nejdříve zeptat. Nehledě na to, že by to někdy mohlo být problematické a pracné, jako například u 40 let nezvěstného Bas Jan Adera, nemuseli by všichni s jeho radikálním konceptem a hlavně s jejich poněkud lacinou prezentací v jeho rámci souhlasit. Na rozdíl od normalizace však Desanges stejně jako Pospiszyl v roce 2010 souhlas fyzicky nepotřebuje, potřebná díla totiž může snadno "stáhnout na internetu".

Vedle Lawrence Wienera a Vito Acconciho vystavuje do 25. května v Praze i další hvězda amerického bezdrátu - Ryan Trecartin. Jeho sólo výstavu najdeme v galerii Plevel. "Free internet ! Free art world! Trecartin je všech!" odpověděl mi na smsku, jak se jim podařilo jednoho z nejslavnějších a nejdražších umělců dostat do Karlína, Petr Hošek, který galerii Plevel vede. Snad ani netřeba dodávat, že se vystavená videa shodují s těmi na Trecartanově Vimeo kanálu. Tedy, sice jsou prezentována na projektoru poněkud jiné cenové třídy než je u Trecartina obvyklé, ale stále byla vybrána jen ta, která nejsou pouhými extrakty prací delších, a dokonce je uvidíme i v barvě.

Dalo by se namítnout proč ne, Trecartin přece svá videa na internet umístil dobrovolně a každý se na ně může sám podívat. Podobně černobílých fotek slavné éry 70. let kolují na internetu stovky. Internet je jak si asi každý všiml podstatnou součástí toho jak a jaké umění vidíme, bránit se jeho invazi do galerie je tedy k dříve nebo pozdějšímu nezdaru stejně odsouzeným reakcionismem. Ostatně i většina rozumných muzeí a výstavních síní již dovolila svým návštěvníkům dle libosti fotit. Respektive spíše naopak, jak píše ve svém článku Share and Share Alike: Museum and the digital image explosion pro magazín The Exhibitionist Daniel S. Palmer, návštěvníkům, které svrbí mobily, dokonce vhodně přizpůsobila program: "Ať již se jedná o výstavy spektakulární (#mikekelly @MoMAPS1; #rainroom @MuseumModernArt), vtipné (#christopherwool @Guggenheim), nebo prostě velká díla (#chrisburden @newmuseum), program může také sloužit i jako dobré #artselfie (#kusama @davidzwirner; #turrell @Guggenheim)."

Umělec by však v rámci možností měl být stále schopen rozhodovat o kontextu v jakém jeho dílo bude vystaveno, pokud je jako jeho dílo vystavováno. Další z absenčních vystavujících v šedé zóně Daniel Buren již 40 let prodává všechna svá díla s právně stanovenou podmínkou, která přesně specifikuje prostředí v jakém se dílo má nacházet, a pokud se toto prostředí změní, článek smlouvy jasně uvádí, že se již nadále nejedná o dílo Daniela Burena. Jako jeho krajané to Guillaume Desanges i Francois Piron samozřejmě dobře vědí, a proto také místo děl vystavují jen bezejmenné papíry. Tímto aktem však zároveň apropriují díla všech vytištěných do díla svého - výstavy, a vlastně se tak z kurátorů stávají umělci. Kurátorská apropriace je totiž již ze své podstaty nemožná, protože role kurátora tkví právě v tom: existenci jednoho díla zachovat v rámci existence díla jiného - výstavy, tedy ne přivlastnit, ale zachovat vlastnictví, které náleží jinému.

Pro Desangese však není umělecká pozice nijak nová, v minulosti již objížděl s jakýmsi kočovným kolotočem složeným z děl umělců Francii, jeho divadelní hra Duchamp byla uvedena a vyprodána i v pražském Studiu hrdinů. Opět bychom tedy mohli konstatovat, že je zkrátka Desanges umělcem a ne kurátorem a vše je v pořádku. Desanges se však za něj sám nikdy neprohlásil, což je podle mne prvním krokem nutným k tomu se jím stát. Pokud bychom navíc srovnali jeho projekty s díly umělců, kteří se na apropriaci existujících děl soustředí, jako je například Sherrie Levine, zjistíme, že Desanges k dílům a umělcům, které používá, vlastně nic moc nepřidává. Podobně jako hra Duchamp, která je pouhým vtipným estrádním vysvětlením fragmentů díla největšího z umělců a nejen svou úrovní humoru, ale i nápaditostí se původnímu Marcelovi zkrátka ani zdaleka neblíží.

Galerie Plevel se od svého počátku soustředí na prezentaci internetového umění a umění, které pracuje se zkušeností internetu obecně. Opět by se tak dalo říci, že vystavovat videa z kanálu Vimeo je zcela v souladu s radikálním programem galerie, která ostatně v minulosti vystavovala například v reálném čase aktualizované internetové blogy umělců. Problém je však v tom, že i mnohem méně radikální Tomáš Pospiszyl na ještě méně radikálním bienále měl dostatek kuráže a přiznal od začátku barvu, jak to s tím Eposem vlastně bylo. Plevel se však tváří jako by vlastně bylo vše normální samostatnou galerijní výstavou, jen ten Trecartin na vernisáž nedorazil...

Což je škoda, vždyť u nás v Čechách máme s falešnými, ale těžko napadnutelnými kopiemi tak velkou zkušenost. Pokud by tak Plevel například vystavoval Riana Trecartyn, stála by tato výstava jako gesto určitě za pozitivní recenzi. Jinak to bohužel může být čteno jen jako laciné přiživování se slavným jménem, ostatně podobně jako Jiří Kovanda v titulu tohoto článku, v kterém se nakonec vůbec neobjevil.

Ani s tím internetem to však, jak se prosakuje, nakonec tak horké nebude. I bez ohledu na to, že jde vypnout, jak říká Boris Groys, i výše zmíněný Daniel S. Palmer dále píše, že "bychom měli tlačit na Google a Wikipedii, aby dokumentace děl, která je z důvěryhodných zdrojů a autorizována, byla při vyhledávání preferována před materiálem, který je ze zdrojů pochybných, fotografiemi, které jsou špatně oříznuty atd."