Malba za zorným polem

Tomáš Predka je absolventem ateliéru Grafika II Prof. Vladimíra Kokolii na Akademii výtvarných umění v Praze, mimo to také prošel ateliérem Jiřího Černického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a ateliérem erweiterter malerischer Raum Prof. Daniela Richtera na Akademii výtvarných umění ve Vídni. V současnosti je v pražské Nau Gallery k vidění jeho výstava s názvem Spící kino, na které se svou obrazovou instalací vyrovnává s médiem filmu.

Predka

Malíř Tomáš Predka se ve své práci zabývá fragmentárností současného světa, který je přehlcen obrazy a lidský zrak je v něm stále více zkoušen náporem vizuálních vjemů. Pokud nejsou oči slepé, dívají se. A když zavřeme oči, opět se nám vyjevují obrazy, tentokrát zevnitř, protože právě vizuální vzpomínka je pro většinu z nás tou nejintenzivnější, i když je většinou zkreslená či nedokonalá. Může jít o pouhý mžik obsahující určitou konstelaci barev, tvarů a světelnosti. A právě takové mžiky či záblesky se objevují na autorových plátnech.

Jean-Francois Lyotard ve své eseji Idea svrchovaného filmu píše: „…znehybnění námětu vyvolává v pozorovateli nesmírné vzrušení, zatímco při pohledu na neustálý a neuspořádaný pohyb zachycený na plátně reaguje téměř senzomotorickým ochrnutím.“ Obrazová instalace, kterou zde Predka představil je inspirovaná návštěvou libereckého kina Varšava, která mu vyvolala vzpomínku na pozici podřimujícího diváka, k čemuž odkazuje i samotný název výstavy Spící kino. Projekční plátno, kinosál a sledování filmu se stali hlavním polem jeho zájmu a prostor kina je také naznačen přímo ve výstavním prostoru. Autor sám se tady staví do role takového diváka, který neunikl projekční ploše v temném sálu, ale dostal se do jiného stavu sledování, do stavu přimhouřených očí, kdy vjemy z reálného světa splývají se sněním. V tomto případě vlastně nelze mluvit přímo o realitě, protože jediné, co můžou oči zaznamenat je film, tedy iluze. O tomto aspektu se také dočítáme v tiskové zprávě, kde Viktor Čech poukazuje na to, že kino je dnes mnoha filosofy pokládáno za moderní Platónovu jeskyni a nepravost skutečnosti se odhalí, až když je iluze nahrazena „dekonstrukcí divákem pospávajícím v kině a budujícím si svůj vlastní autentický zážitek zbavený logiky diktovaného řádu.“ Divák je zde přirovnáván k vězni, ale není někdy přímo záměrem autora filmu vytvářet tyto mžiky a uvádět člověka do stavu už výše zmíněného senzomotorického ochrnutí? Záleží na druhu a kvalitě kinematografie, ale myslím, že by nebylo spravedlivé pojímat film pouze jako násilný diktát s jednoznačným sdělením. Obrazy Tomáše Predky nevnímám jako konfrontaci mezi médii malby a filmu. Film může být stejně jako obraz svobodným polem imaginace a Predka pomocí malby zprostředkovává určitý vizuální zážitek z prostředí kina, stejně jako jindy ve svých malbách zachycuje tyto vjemy, mžiky a flashbaky ze zahlceného a jaksi zrychleně a útržkovitě vnímaného prostředí všedního světa.

Projekční plochu v galerii nahradila nástěnná malba, jejíž černý podklad ostře kontrastuje s bílou mřížkou. Bílé linie odkazují k jednomu bodu uprostřed, čímž je vytvořeno jakési centrum pozornosti. V tiskové zprávě se dočteme o podobnosti této malby s Black paintings Franka Stelly nebo o jejím přirovnání k testovací mřížce pro kontrolu objektivů. Toto dvojí přirovnání, kdy je vedle sebe dána věc z technického prostředí a abstraktní obraz, je příznačné s ohledem na Predkovo pojetí malby. To, jestli tvoří čistou abstrakci, totiž není zcela jednoznačné, když vezmeme v potaz, že zobrazuje reálné, byť subjektivní, vizuální prožitky. Obrazy rozmístil na nástěnnou malbu nepravidelným a jakoby náhodným způsobem a náš pohled kmitá od jednoho obrazu k druhému. Sytost barev a silný malířský výraz nevelkých obrazů rozprostřených na stěně opravdu navozuje dojem nekoordinovaných záblesků či mžiků a jediné, co udržuje jakousi celkovou stabilitu je pravidelnost a pevný střed bílé mřížky, po jejíchž liniích klouže náš pohled od jednoho opznaku ke druhému. Slovo opznak užil Gilles Deleuze, když popisoval změnu časovosti v moderní kinematografii. Podobnou otázku časovosti ve mně trochu nadlehčeně vyvolal pohled na Predkovy obrazy, ve kterých je myslím obsažen také tento přímý obraz-čas jako vizuální znak zavazující se ke konkrétnímu okamžiku, který nám je také díky instalaci přímo zprostředkován. Tu pak ještě doplňuje kruhový obraz na protější stěně, který evokuje kužel světla kinoprojekce.

Jak už jsem zmínila, v Predkově zájmu o film nevidím konflikt mezi malířským médiem a médiem filmu. V celkové obrazové instalaci se v Nau Gallery do jisté míry smazalo klasické pojetí obrazu jako autonomního artefaktu a někomu by mohlo vadit, že je mu tím odepřen čistý a ničím nerušený pohled na jednotlivé obrazy. Jde o hledání nových východisek malby v současném světě, ve kterém se malíř musí přirozeně vypořádávat s výzvami fotografie či filmu. Výstava Spící kino je důkazem, že médium malby stále hledá nové cesty a nová pravidla a nakonec se vracím zpět k Lyotardovi, jehož tvrzení o tom, že: „Malířství se stává filosofickou činností: pravidla uspořádání obrazového materiálu ještě nejsou vyslovena a čekají na své použití.“ zřejmě stále platí.

______________________________________________________________

Tomáš Predka: Spící kino / kurátor: Viktor Čech / Nau Gallery / Praha / 29. 4.- 5. 6. 2014