Houby po dešti (s Hoškovými)

Další díl Hub po dešti představuje jednu z mála galerií, které pod vedením svých zakladatelů fungují dodnes. S Anežkou a Jakubem Hoškovými jsme se bavili nejen o A.M. 180, ale i o jejich hudebních aktivitách, mezi které patří například organizování festivalu Creepy Teepee.

Vstup do Utopie

Jádro galerie a kolektivu A.M. 180 tvoříte vy, sourozenecká dvojice. Jak a kdy jste se začali pohybovat na výtvarně-hudební scéně?

AH: Na to období vzpomínám moc ráda. Jako teenageři jsme s bráchou strávili hodně času ve squatu Ladronka, což bylo legendární, nezapomenutelné místo. Už tam jsme se angažovali, nebo spíš tehdy brácha, protože je starší než já, v aktivitách kolem pořádání koncertů a dýdžejingu. Hudba i umění šly u nás ruku v ruce de facto už odmalička, protože rodiče nás k tomu vedli.

JH: Počátky sahají někam do druhé poloviny 90. let. Všechno to začalo v době, kdy jsem chodil na gympl a Anežka ještě na základku. Potkali jsme se s lidmi, kteří chodili nejen na zmíněnou Ladronku, ale také do kulturního centra Black Hand v Dejvicích nebo do klubu 007 na Strahově. Byla to bouřlivá, vzrušující doba. Tehdy byl ještě cítit hlad po tom něco vytvářet a zároveň se v lidech probouzel silný antisystémový postoj.

Celou druhou polovinu 90. let jsme jako děcka hltali všechno okolo. Chodili jsme na emo hc koncerty, pomáhali připravovat demonstrace a street parties, jezdili se přivazovat ke stromům do Anglie. Přestali jsme jíst maso a začali dělat první akce a přednášky… a taky jsme měli kapelu. Pak následoval můj pokus dostat se na AVU a Anežčin na SUPŠ. To byly školy, které naši rodiče neměli šanci studovat.

Jak se začal psát příběh galerie?

AH: Kluci z Ladronky, jmenovitě Petr S., který tam také působil, získal prostor klubu Utopie, na stejném místě jako je teď A.M. 180. V těch prostorách se po obchodu s deskami uvolnily dvě místnosti a Petr přemýšlel, co by tam mohlo být. Oslovil nás, jestli bychom o to neměli zájem. Logicky to vyšlo z našeho přátelství a vzájemných sympatií a sdílených zájmů, tak jsme do toho šli. V pěti lidech jsme fungovali jako A.M. 180 Collective – já, Jakub, Štěpán Bolf, Dan Dudarec – který dnes vede Minority Records Label – a Markéta Pecková. To byl rok 2003. 10. října 2003 jsme měli první vernisáž výstavy obrazů a fotografií Ondřeje Lábra.

Výstava Ninny Berger Restructional Clothing, 2013 / Foto: Michal Ureš

JH: V roce 2003 jsem byl skrze AVU na stáži v Londýně. Tam jsme se s Anežkou a Štěpánem při jejich návštěvě shodli, že je potřeba v Praze něco podniknout. Část lidí z užšího vedení Ladronky ještě v době jejího fungování otevřela anarcho-infoshop café Utopia. Tehdy v létě se nám náhodou ozvali s tím, že mají v rámci Utopie volnou místnost a jestli se nechceme přidat. Nejdřív nás napadl obchod s deskami spolu s galerií. Milovali jsme výtvarné umění i hudbu rovným dílem. Nakonec jsme otevřeli jen galerii, protože na obchod nikdo z nás neměl prostředky. Koncept spojování a propojování umění a hudby ale zůstal.

Vedle galerie jste měli hodně jiných aktivit...

AH: Já i Jakub jsme tenkrát byli na škole, já v Brně u Václava Stratila, Kuba na AVU u Vladimíra Skrepla… Tehdy jsme, těsně před vznikem A.M., dostali nabídku ze začínající, první české hudební televize O (dnešní Óčko). Měli jsme tam pořad o alternativní hudbě, který se jmenoval Migréna. Já jsem to tehdy moderovala, pouštěli jsme tam nezávislou, tenkrát dost ulítlou hudbu. Byli jsme tam skoro tři čtvrtě roku, Jakub a Štěpán jako dramaturgové, spolu s Davidem Berdychem. Ten pořad nakonec zrušili. Dostávali jsme za to minimální honorář, ale společně jsme ty peníze spořili, a pak jsme je využili jako základní kapitál do A.M. Všechno to vyšlo celkem náhodně.

JH: Okolo roku 2006 nebo 2007 jsme začali provozovat také hudební vydavatelství. Impulsem k tomu bylo vydání dlouhohrajícího alba postpunkové kapely Climatizado z Plzně. Původně se vydavatelství jmenovalo Arty Maniac Discs. Po krátké pauze se v roce 2009 obnovilo pod novým jménem AMDISCS a s mezinárodním konceptem. Nyní se však oficiálně znovu přejmenuje – na Creepy Teepee Audio. Jednou z našich důležitých aktivit je totiž festival Creepy Teepee. Spíš než o klasický hudební festival se jedná o několikadenní multižánrovou přehlídku aktuálních tendencí na současné mezinárodní hudební scéně. Jejím iniciátorem byl bývalý kurátor GASKu Ondřej Chrobák, který nás oslovil s nabídkou kurátorování hudební části kulturního festivalu GASK Fest, který sloužil k anoncování otevření instituce o rok později. V GASKu proběhly dva ročníky, se změnou ředitele a odchodem kurátorského týmu jsme Creepy Teepee přestěhovali do areálu bývalého kutnohorského pivovaru. Nyní pracujeme na přípravách letošního ročníku, který proběhne 11. – 13. července. Od roku 2002 máme také radioprogram kolektivu A.M. 180 na Radiu 1 – šestihodinový DJ blok vždy každých čtrnáct dní v noci ze soboty na neděli.

Od začátku fungovala A.M. 180 jako spojená platforma nezávislé hudby a výtvarné scény. 

JH: Domnívám se, že A.M. 180 byla a je platforma pojící vizuální umění a hudbu. Druhá věc je otázka, jestli se to stoprocentně daří. I přes nejrůznější peripetie spíš ano. Zjistili jsme, že tyto dvě odvětví v Čechách příliš nekomunikují. Lidi od hudby přijímají nové věci velmi rezervovaně. U umělecké komunity je to jiné, tam jsou lidi k věcem přístupnější. Je zajímavé, že naše aktivity způsobily vznik mnoha hudebních projektů, za kterými stáli výtvarní umělci. Každopádně nás čeká ještě hodně práce...

Z festivalu Creepy Teepee

AH: Chtěli jsme vytvořit platformu pro současné umění a zároveň pro současnou hudební scénu, chtěli jsme to propojit dohromady. To pro nás bylo důležité, trochu nás nudilo mít jenom výtvarnou galerii, kam lidi přijdou jednou za čas na vernisáž, chtěli jsme to udělat pestřejší. Proto se v A.M. začaly dělat od začátku i koncerty. Zprvu se pořádaly v jedné místnosti, kde je teď promítací sál, tam dřív byla malá kavárna s pódiem, kde probíhaly první z nich. Byly to spíš akustické záležitosti, kvůli hlasitosti. To fungovalo nějakou dobu, ale postupem času, i kvůli hluku, jsme koncerty začali dělat na jiných místech po Praze, ve spřízněných klubech. Byl to hlavně Klub 007 na Strahově, který byl pro nás stěžejní. Tam jsme prvních pět let dělali koncerty skoro pořád.  Pak se ty akce přesouvaly do jiných, menších klubů, záleželo na podmínkách.

Vernisáže se točily jako na běžícím pásu… Střídaly se po čtrnácti dnech, takže teď už jsou jich stovky. To tempo nás tenkrát hodně stmelilo. Markéta s Danem se od nás postupně oddělili, Markéta se na jednom z koncertů setkala se svým budoucím mužem a přestěhovala se do New Yorku. Dan měl spoustu svých aktivit (hudební vydavatelství Minority Records). Tak jsme nakonec zůstali my tři.

JH: Jádro kolektivu zůstalo od té doby beze změny. Rozšířil se ale okruh lidí, kteří nám pomáhají nebo s námi v různých formách spolupracují. Není tajemstvím, že A.M. 180 je jakási rodinná záležitost, opřená o podporu a pomoc lidí z řad nejbližších přátel. Namátkou Filip Marek připravuje vytříbeně tematický filmový klub, Štěpán Skalský komponované večery současného hudebního videa, Nik Timková kurátoruje výstavy přesahu současné módy a vizuálního umění v sérii Cut Club a Kateřina Čopjaková povyšuje večeře pro kapely na gastro události (blog Pečeme na 180 na Facebooku)… V sezóně 2011-12 jsme do galerie přizvali k hostování kurátory Pavla Vančáta a Štěpánku Šimlovou, v rámci promotérských aktivit a Creepy Teepee velmi úzce spolupracujeme s kolektivem Goldmine – jsme si blízko dramaturgicky a hlavně lidsky.

Střídání výstav už dnes nemá takový spád jako na začátku, ale stále jedeme intenzivně. Výstavy trvají čtrnáct až třicet dní, vedle vernisáží pořádáme i dernisáže pro ty, co je ještě nestihli. Koncerty pořádáme nepravidelně v různých klubech. Podle velikosti kapel, kapacity a podmínek.

S A.M. 180 – s více než jakoukoli jinou galerií – se často skloňuje termín DIY.

AH: Všechno fungovalo bez grantů, na principech DIY, bez jakýchkoli finančních zdrojů. V posledních letech jsme nějaké peníze od ministerstva dostali, ale to je akorát na provoz, na nájem. Pořád pracujeme na principu „jaké si to uděláš, takové to máš“. Nabízíme prostor - někdo k tomu přistoupí komplexně, udělá si pozvánky, někdo si na akci  sám hlídá. Teď jsme výstavy rozšířili o dernisáže, snažíme se udržet tempo i co se týče koncertů. Každý čtvrtek probíhá v A.M. promítání, konají se tu divadelní představení, projekty neziskových organizací. Jsme otevřená platforma, přístupná pro všechny, nejsme nijak omezeni, časově ani dramaturgicky. Občas se nám podařilo mít v jeden večer výstavu i koncert dohromady, třeba když byli nějací členové kapely zároveň výtvarní umělci. Na dramaturgii výstav se vesměs shodneme všichni, nikdy v tomto směru problém nebyl. Rádi dáváme šanci třeba začínajícím umělcům a na druhou stranu jsou tu výstavy lidí, kteří jsou už úplně „provaření“.

Pořádáme také další pravidelné akce – například výše zmíněný Creepy Teepee festival, který bude mít letos už šestý ročník.

JH: Galerijní provoz fungoval striktně bez žádání o granty asi prvních sedm let. Náš postoj souvisel s odmítáním systémové podpory. Časem jsme ale dospěli k názoru, že k tomu, abychom mohli fungovat kvalitněji, potřebujeme finanční prostředky. Zvlášť v rámci mezinárodního programu je to potřeba a navíc bylo fér umělcům nabídnout lepší servis. Na koncerty a ostatní aktivity granty dodnes nežádáme. Samostatnou kapitolou je Creepy Teepee. Ta akce byla iniciována s podporu státu a dodnes jsme bohužel nuceni o její podpoření žádat.

Název galerie jste hledali v hudbě?

AH: O názvu jsme se hodně radili. Tehdy jsme se shodli na názvu A.M. 180 podle písničky naší oblíbené skupiny. Když si navíc pustíš klip na Youtube, tak v něm je taky galerie a umění, takže to nebyla úplná náhoda. Vůbec to všechno bylo nějak osudové…

Z výstavy Jakuba Hoška, Jamie Stuarta (xiu xiu) a Nik Timkové Neo Tropical

JH: Název A.M.180 vzešel ze spojení dvou subkultur. Vypůjčili jsme si ho od kalifornské kapely Grandaddy, kteří pro název písničky sáhli do skateboardingového názvosloví, protože vzešli ze skateboardové komunity... Dá se to ale číst různě.

Myšlenkou multifunkčního prostoru jste se inspirovali v zahraničí?

JH: Inspirovali jsme se tím, co jsme viděli venku, nebo co se k nám dostalo z doslechu. Tenkrát nebyl rozšířený internet, všechny informace jsme si museli najít sami, poctivě a pracně. Jsem si jistý, že díky tomu chápeme souvislosti víc než kdokoli jiný v téhle době. Hlavní inspirací byla brooklynská offspace scéna, třeba Cinders nebo kultovní Space 1206 ve Philadelphii. Z Evropy pak určitě Berlín, Londýn. A nebudeme předstírat, že pro nás nebyla zásadní pražská galerie MXM.

AH: Hodně jsme jezdili na koncerty mimo Čechy, do Německa, do Rakouska… Koncerty těch kapel tady nebyly - tak jsme je sem chtěli přivézt. Dostat sem to, co nám tady chybělo, tak to vzniklo. Vzory ze zahraničí jsme samozřejmě měli. Máme rádi multifunkční prostory, kde je třeba kavárna, galerie a dělají se tam koncerty. Funguje tak i kombinace s Utopií, kde se angažují neziskovky a dělají třeba divadelní představení nebo projekce. Tehdy na začátku jsme byli jediní, kdo to tak dělal, byli jsme průkopníci. Za ty roky jsme už někdy taky unavení. Ale chceme v tom dál pokračovat, klidně dalších deset let!

JH: A kdo občas není ztrhaný? Prací, životem, lidmi nebo sám ze sebe? Nedávno se na scéně otevřela debata na téma, jestli už nenastal čas předat žezlo mladší generaci nebo prostě zkrátka skončit. Můžu s jistotou říct, že tohle téma pro nás opravdu na programu dne není. Dělat umění a prezentovat kulturu je naší součástí, náš postoj a forma aktivismu. Asi jsme věčné děti, nenapravitelní snílci a nic jiného ani neumíme…

______________________________________________________

foto: archiv Jakuba Hoška