Beztvará lidská torza Rudolfa Volrába

Národní galerie pokračuje v sympatické snaze připomínat pozapomenuté či neprávem opomíjené osobnosti tuzemské výtvarné scény. Po expozicích věnovaných Janu Kotíkovi a Janu Křížkovi se nyní dostalo na Rudolfa Volrába, jehož práce je možné si prohlédnout ve Veletržním paláci.

Superlativy typu „nedoceněný talent“ nebo „zapomenutý génius“ obzvlášť, když jsou dávány do souvislostí s nějakým výtvarníkem, vzbuzují dnes spíše pochybnosti, než cokoli jiného. Je to samozřejmě dáno především tím, že podobných prohlášení v poslední době raketově přibylo. Zpravidla jsou přitom na hony vzdálené realitě a jde o jen o marketingový tah, který má do výstavních prostor přilákat větší počet platících návštěvníků. Národní galerie při prezentaci Volrábovy výstavy naštěstí podobně silná slova nevolí, ale i zmínka o snaze představit „sebevědomého a progresivního autora, kterému právem patří důležité místo v domácím i středoevropském kontextu,“ ve mně vyvolalo obavu, na jakouže expozici jsem se to vlastně rozhodl jít a co mě na ní čeká.

Rudolf Volráb totiž zapomenutým autorem bezesporu je. Na jeho jméno nenarazíte v prakticky žádné publikaci věnované českému modernímu umění, a když už, tak jen ve výčtu těch, kteří prošli ateliérem Josefa Kaplického na pražské Uměleckoprůmyslové škole, nebo kteří se pohybovali v kruhu Adrieny Šimotové a Evy Kmentové. Vinu na tom nese zejména předčasná autorova smrt, k níž došlo v roce 1969, kdy Volráb nešťastnou náhodou vypadl z okna a v šestatřiceti letech se zabil. Vzhledem k tomu, že se jeho tvorba dotýkala hranic abstrakce, mohlo se začít s jeho rehabilitací až po roce 1989. Příležitost však zprvu dostávali jiní. V roce 2002 byly sice jeho práce k vidění v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, první větší retrospektivy se Volráb dočkal teprve před čtyřmi lety, kdy byly jeho obrazy na sklonku léta vystaveny v Topičově salonu. Národní galerie na tento proces plynule navazuje a snaží se o hlubší zařazení Volrába do kontextu oné doby.

Tvorba košického rodáka je rozkročená na relativně krátkém, o to však zajímavějším časovém úseku, jímž jsou šedesátá léta. Ilustruje tak důležité tendence tehdejšího kulturního dění u nás, zejména pak otevírání se zahraničním vlivům. Pro první etapu Volrábova uměleckého hledání je typický informel, který však v jeho pojetí nabývá dosti svébytné podoby. Už na prvních obrazech z 60. let je patrná specifická práce s barvou a plochou, což je zřejmě důsledkem toho, že Volráb vystudoval obor sklářského výtvarníka. Vzhledem k tomu, že na plátnech z tohoto období hrají prim silně expresivní hlavy a lidská torza, můžeme je zařadit do tehdy se právě formujícího směru nové figurace. Společného mají leccos s díly Adrieny Šimotové, liší se však od nich právě výraznou barevností a segmentárností.

Přestože výstava není řazena chronologicky, pozornější divák si jistě povšimne proměn, k nimž při zobrazování lidských bytostí u Volrába dochází. „Volrábovým celoživotním tématem se stala postava, ani ne tak pro svůj příběh a jeho významy a symboly, ale více jako figura, tematizující obrazovou plochu, její komponování, rozrušování a fragmentování, které postupně povedou k narušování a otevírání obrazové plochy,“ poznamenal Jan Rous, který v roce 2010 připravil výtvarníkovu výstavu v Topičově salonu. Při pohledu na Volrábovy pozdější práce je zřejmé pozvolné redukování postavy až na jakési amorfní bytosti bez jasně strukturovaných částí.

Novým prvkem, který se v autorových plátnech objevuje ve druhé polovině 60. let, je více či méně výrazná černá linka. Barevné plochy se stávají celistvější a vůči sobě vyhraněnější. Volrábova tvorba se tak na jedné straně blíží k abstrakci, kam však nikdy úplně nedospěje, neboť košický rodák do svých pláten vkládá vždy nějaké obecně dešifrovatelné symboly, na druhé začíná vykazovat některé znaky typické pro pop art. Čím ale tehdejší obrazy nejvíce zaujmou, je vnitřní dynamika a energičnost, která z nich na první pohled vyvěrá. Ta je dána mimo jiné i použitím základních barev, zejména pak žluté. Plošné vyjádření však Volrábovi zjevně nestačilo a proto začal své obrazy prořezávat, respektive vytvářet z několika na sebe navršených plánů. K nim později přibyly také neméně působivé prostorové instalace.

Při pohledu na systematicky rozvíjenou Volrábovu tvorbu je určitě škoda, že se nemohla rozvíjet dál. Možná bychom se dočkali velkých věcí. Takhle ale uvažovat bohužel nejde. I tak si dílo košického rodáka naši pozornost zaslouží. Přídomek pozapomenutého talentu české malby nebo neprávem opomíjené osobnosti tuzemské výtvarné scény si Volráb jako jeden z mála skutečně zaslouží.

______________________________________________________________

Rudolf Volráb: Barevný neklid / kurátoři: Helena Musilová, Jaroslav Bárta; spolupráce: Marie Klimešová / NG: Veletržní palác / Praha / 24. 1. 2014 – 25. 5. 2014

______________________________________________________________

foto: Jindřich Nosek

Pavel Besta | Narozen 1984, vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po jejím absolvování pracoval jako redaktor a později i jako šéfredaktor časopisu AKTA HISTORY revue. Vzhledem k tomu, že je synem pražského výtvarníka, obrážel výstavy už jako nemluvně. Proti své vůli tak záhy přičichnul k nezdravě svobodomyslnému ovzduší, jemuž později zcela propadl. V roce 2007 založil internetové stránky e-kultura.cz, jimž dělá šéfredaktora. Vedle toho publikuje články v Literárních a Lidových novinách.