Příklad vedení muzejní instituce: New Museum, New York

Idea muzea věnovaného výhradně současnému umění se v hlavě charismatické kurátorky Marcii Tucker zrodila během jejího působení ve Whitney Museum of American Art (1967-1976). Její poznání, že tradiční muzejní instituce nezohledňují aktuální tvorbu žijících umělců, rezonovalo s názorem teoretika Douglase Crimpa, který jako jeden z rysů umělecké krize okolo roku 1970 označuje fakt, že muzea abdikovala na reflexi současné umělecké praxe (1). Marcia Tucker založila New Museum původně jako nadaci (2), která měla podporu úspěšného podnikatele a sběratele umění Allena Goldringa, v roce 1977 (ředitelkou muzea byla v letech 1977-1999). Posláním muzea se stala prezentace tvorby žijících autorů, kritický přístup k dosavadní muzejní praxi, vydávání aktuálních teoretických publikací a kvalitní dokumentace projektů.

První výstavu organizovala Tucker v roce 1977 v C Space, alternativních prostorách na Hudson Street v Tribece. Během své existence se muzeum ještě několikrát stěhovalo, v roce 1983 získalo dlouhodobý pronájem v SoHo na 583 Broadway, kde působilo až do roku 2004. V průběhu 80. let zahrnoval výstavní program monografické výstavy nových umělců (např. Bruce Nauman, Christian Boltanski, Nancy Spero) a skupinové výstavy organizované kolem důležitých společenských a politických témat. Výstavní projekty jako Art and Ideology (1984), Difference: On Representation and Sexuality (1984) a Damaged Goods: Desire and the Economy of the Object (1986) vybudovaly muzeu pověst instituce kriticky reflektující aktuální otázky týkající se problematiky postmoderní teorie. Od svého počátku vydávalo muzeum výstavní katalogy, ale i další publikace a interdisciplinární soubory textů související s postmoderní teorií (Documentary Sources in Contemporary Art).

Od konce 80. let se projekty muzea, v souvislosti s aktuálními trendy na umělecké scéně, soustředí více na medium filmu, videa, televize, fotografie a performance, zatímco v druhé polovině 90. let se program více zaměřoval na samostatné výstavy výrazných současných umělců, kterým se v USA dosud nedostalo pozornosti (Mona Hatoum, Doris Salcedo, Xu Bing, Cildo Meireles, William Kentridge, Marlene Dumas, Hélio Oiticica). Výstavní program pokračoval také v představování vlivných umělců, kteří však dosud nebyli známí širšímu diváckému publiku (Carolee Schneemann, Martha Rosler, Paul McCarthy, Carroll Dunham).

V roce 1999 se novou ředitelkou muzea stává Lisa Phillips, která před nástupem do New Museum působila stejně jako Marcia Tucker ve Whitney Museum. Phillips přichází s novými podněty, jejichž cílem je formulovat rozšířenou vizi instituce, která potvrzuje nejen pozici muzea jako půdy pro nejsoučasnější umělecké trendy, ale drží krok i s novými technologiemi.

O rok později tak muzeum otevírá Media Lounge, první muzejní prostor v New Yorku věnovaný výstavám nových médií. Jedinečný prostor integrující umění, technologii a architekturu umožňuje prožitek z uměleckých děl, která pracují s formou a postupy nových médií. V návaznosti na to vzniká v roce 2003 Rhizome.org, nová online platforma muzea, která sdružuje nově vznikající uměleckou komunitu okolo nových médií.

Následně zahájilo New Museum spolupráci s Museum of Contemporary Art v Chicagu a UCLA Hammer Museum v Los Angeles. Díky této spolupráci mohou muzea spojit finanční prostředky na velké projekty představující tvorbu předních současných umělců (Patty Chang, Fiona Tan a Aernout Mik), kteří pak bývají představeni ve všech institucích, na třech různých místech USA. Od roku 2009 pořádá muzeum také trienále Younger Than Jesus, které pomáhá představit umělce mladší 33 let z různých částí světa.

Pohled do instalace výstavy Report on the Construction of a Spaceship Module / New Museum New York / 2014

Nejzásadnějším počinem Lisy Phillips se stala výstavba vlastní muzejní budovy, kam se New Museum přestěhovalo v prosinci 2007. Budova vznikla na 235 Bowery, ulici, která v posledních letech přebírá pozici jedné z nejzajímavějších uměleckých oblastí New Yorku. Japonské architektonické studio SANAA (Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa) vytvořilo pro muzeum budovu reflektující pozici muzea jako inkubátoru nových myšlenek. Dramatická skrumáž sedmi obdélníkových boxů s posunutým středovým jádrem uvnitř skýtá pět světelných a flexibilních výstavních pater s výhledem na dolní Manhattan. Zvenku je budova oděna do síťovaného alumia, naopak prosklená vstupní hala má podpořit ideu otevřenosti muzea nejen vůči návštěvníkům, ale i novým myšlenkám.

New Museum si drží svou ojedinělou pozici také prostřednictvím nových kulturních iniciativ, jako je Museum as a Hub (od 2007), které objevuje “nové” umění a myšlenky prostřednictvím mezinárodního partnerství s podobně zaměřenými institucemi z různých částí světa (Insa Art Space, Soul, Jižní Korea / Museo Tamayo Arte Contemporáneo, Mexico City, Mexiko / Townhouse Gallery of Contemporary Art Cairo, Egypt / Van Abbemuseum Eindhoven, Nizozemí). Iniciativa slouží jako platforma globálního dialogu, pro který jsou v rámci muzea vyhrazeny speciální výstavní prostory i samostatné webové stránky. V rámci této iniciativy probíhala v 5. patře muzea začátkem tohoto roku výstava Report on the Construction of a Spaceship Module (22. 1. - 13. 4. 2014), kterou připravili zástupci Tranzitu - Vít Havránek (Praha), Dora Hégyi (Budapešť) a Georg Schoellhammer (Vídeň). V instalaci simulovaného interiéru vesmírné lodi se nacházela alegorická instalace vybraných uměleckých prací, archivů a aktivit významných umělců střední a východní Evropy (3). Současně zde byla zmapována desetiletá existence nezávislé asociace Tranzit.

O kvalitě a autoritě kurátorů New muzea svědčí jejich spolupráce na přípravách Benátského Bienále. V roce 1984 organizovali kurátoři muzea Lynn Gumpert a Ned Rifkin, spolu s Marciou Tucker, pro americký pavilon na 41. bienále v Benátkách výstavu Paradise Lost/Paradise Regained: American Visions of the New Decade, která reflektovala diverzitu současné americké malby. V roce 2012 pak byl výstavní ředitel muzea Massimiliano Gioni jmenován ředitelem sekce Vizuální umění na 55. Bienále v Benátkách (2013). Ve výstavní praxi v New Museum se Gioni zaměřuje na prezentaci zahraničních umělců, kteří dosud nebyli uvedeni v amerických muzeích (Apichatpong Weerasethakul, Gustav Metzger, Tacita Dean a Klara Lidén), stejně jako na inovativní skupinové výstavy - After Nature (2008), Ostalgia (2011) a Ghosts in the Machine (2012).

______________________________________________________________

(1) CRIMP Douglas: The Photographic Activity in Postmodernism, in: October, 15/1980, 91-101.

(2) V současné době nachází muzeum finanční podporu na výstavní činnost a chod muzea u jednotlivců, korporací, nadací, veřejných institucí a přátel muzea.

(3) V rámci doprovodného programu výstavy se 25. 1. 2014 uskutečnila dvoudílná konference pod názvy Futures of Eastern Europe a East European Sci-fi. Součástí výstavy v New Museum byla také výstava Barbory Klímové a Evy Koťátkové v Českém centru (Report on the Reconstruction of the Past: Barbora Klímová a Eva Koťátková, 28. 1. - 11. 3. 2014). Účastníci a zahrnuté projekty v rámci výstavy Report on the Construction of a Spaceship Module v New Museum: 

Anna Artaker, Babi Badalov, Zbyněk Baladrán, László Beke, Walter Benjamin, Vladimír Boudník, Ondřej Buddeus, Erick Beltrán, Derya Bengi, Igor and Ivan Buharov, Luis Camnitzer, Josef Dabernig, Curatorial Dictionary, Orshi Drozdik, Miklós Erdély, Stano Filko, Zsuzsi Flohr, János Fodor, Andreas Fogarasi, Heinz Frank, Paweł Freisler, Tomislav Gotovac, Reesa Greenberg, Ion Grigorescu, Lukáš Jasanský - Martin Polák, Mihuț Boșcu Kafchin, David Karas, Sung Hwan Kim, Tamás Király, Barbora Kleinhamplová, Július Koller, Igor Korpaczewski, Eva Koťátková, Jiří Kovanda, KWIEKULIK (Zofia Kulik/Przemysław Kwiek), Denisa Lehocká, Václav Magid, Elin Magnusson, János Major, Ján Mančuška, Piet Mondrian, Paul Neagu, Ioana Nemes, Boris Ondreička, Parallel Chronologies (An Archive of East European Exhibitions), Dan Perjovschi, Lia Perjovschi, Walter Pichler, François Piron, Łukasz Ronduda, Gábor Roskó, Hedwig Saxenhuber, Ernst Schmidt Jr., Ruti Sela, Catarina Simão, Société Réaliste, Tereza Stejskalová, Sweet Sixties: Local Modernities and Musical Turkey in the 1960s, Goran Trbuljak, Tamás St. Turba, Zsuzsi Ujj, Mona Vătămanu -Florin Tudor, Avděj Ter-Oganjan, Eszter Szakács, Katarina Sević, János Sugár, Jan Verwoert, Krzysztof Zarebski.