Jiří David vystavuje ve Varšavě bezčasí

Výstavu Jiřího Davida ve varšavské galerii Le Guern přibližuje Petr Janyška. Za pozornost stojí autorův postřeh, že v Polsku je patrný zájem o české dění: "Jen v tomto měsíci běží třeba ve Varšavě kromě Davidovy výstavy ještě dvě další české – Jiřího  Skály spolu s papírovými tapisériemi Bohdana Mrázka a dvojice fotografů Jasanský-Polák."

Nejrůznější materiály, jež autorovi snesly roztodivné náhody, různé techniky i rozměry, co kus to něco jiného, společným jmenovatelem je jméno výtvarníka.

Troje školní plachty na textilním papíru, nahoře a dole černá lišta, zavěšené na provázku, jako vystřižené ze školního kabinetu. Nejsou to však mapy, ale velké noty určené ke zpěvu, nejspíš celé třídy, hezky velký houslový klíč, pět černých linek, baňatá bříška not a pod nimi texty národních písní, pěkně po slabikách jak náleží, oddělené pomlčkami. Ty Jiří David transformuje tu nalepenými špulkami barevných nití do šicího stroje, barevné nitě povívají nebo jsou přilepené k podkladu, tu modrými sklíčky jak pomněnky ve tvaru slzy a umělými řasami a přilepeným listem indického konopí. Vzpomínky na něco, kde to jen je, co to přesně bylo, proč se vybavuje změť zrovna těchto předmětů? Všichni jsme chodili do školy, paní učitelka jezdila po plachtě ukazovátkem a my museli něco sborově opakovat. Co to jen bylo? Proč to bylo?

Tamhle v rohu podlouhlý zakulacený skleněný poklop, v něm pod nemocničním světlem zářivky rozestlaná bílá postýlka, postel bílá, povlaky bílé, prostěradlo bílé, postel jako symbol soukromí, intimity, útočiště, záchrany, klidu. Rozestlanost je ale zároveň odchod, útěk, zachycení chvíle těsně po, co už není. Cosi se tu dělo, někdo tam spal a odešel, miloval se a odešel, snil a probudil se noční můrou a vyskočil, vzbudil se odskočit si na malou a hned se vrátí… Poklop a jeho ostré světlo vymezuje prostor, přitom nic neskrývá, vše je transparentní, nakukujeme do uzavřeného pokojíku, z kterého úhlu se nám zachce. Polokruhová zaoblenost poklopu a bělost všeho dodává celému tomu drobnému výtvoru mírný, onirický ráz, jako z Alenky, jako ze zasněné krajiny. Jak to jen tenkrát bylo?

Tamhle pocta ženě, nějakých 18 barevných fotek velikosti trochu větší než pohlednice visí v různých výškách od stropu k zemi, jako vánoční stromeček, ve světlestříbrných rámečcích, každý jinak natočený, takže je třeba je obejít ze všech stran, aby člověk postihl celek, jako se prohlíží socha. Na nich intimní momentky ženy zachycené při malé potřebě, tu s holičskou mašinkou blížící se k trávníku ochlupení, tady detail prstů na noze, tamhle záběr zblízka na ohnutá záda ve vaně, na obličej pokrytý kosmetickou maskou. Momentky denního života tak samozřejmé a nezatížené apriorní poetičností, že je zaznamená jen oko zatížené velkým citem ke každému centimetru kůže toho druhého, momentky nehrané pro veřejnost, voyerství mimovolného gesta. Co to všechno bylo za chvíle, co se to tenkrát dělo? Proč se vybavují zrovna prsty na noze?

Tamhle slovo MÁMA v plastovém rámečku velikosti okýnka do sklepa (prvotně jakási ochranná síťka na první počítače používané v Čechách), pod ním ale ve zdi hluboké vrypy nehtů do zdi, jakoby v zoufalé snaze se zachytit, která nevyšla. Máma jako klid a útočiště, náruč k spočinutí, záruka bezpečí. Pod ní nejzazší opak, zoufalost munchovského výkřiku, zatnutí do živého masa, drápat zuřivostí do krve, bolest, rozervanost, zoufalství. Co jsem to tenkrát strašného prožil, že jsem myslel, že už to nevydržím a puknu? Co jsme to tenkrát prožili, že jsme mysleli, že už to nevydržíme a pukneme?

Tu výstavu si autor pojmenoval Bezčasí, nic strašného se neděje. Lze ji určitě číst na různý způsob, mimo jiné i jako práci o paměti a zapomínání, o tom, co z nás zbude, o těch různých kouscích, jež nám paměť uchová dle své vlastní vůle, které nám po letech dovedou neznámo jak a proč zvednout tlak nebo navodit libidinózní opar.

„Máme se bát vzpomínek…? Které jsou svou podstatou paradoxně silnější, přesvědčivější a zejména uvěřitelnější než jakékoliv naše bezprostřední žití? Jsou  tak vzpomínky doživotním vězením, zdánlivě milosrdným závojem, i když  bez  milosti  návratu?“ říká k téhle výstavě (a možná i k celé své tvorbě) Jiří David. „Připomíná  mi to vše nějakou odlehlou, rozostřenou čekárnu, kde už  nikdy nic nebude tak jako dříve, nikdo už nebude tím, co byl. Kde jistota všech našich jmen je v jejich zapomenutí, to co zbývá se nám již jen vzdáleně podobá.“

Artefakty jeho výstavy skvěle rytmizují nevelký prostor varšavské galerie Le Guern, různorodost jejich rozměrů jí dává čerstvost a nutí vnímat každé dílo zvlášť. Od plátna Brutální abstrakce  o rozměrech dva metry na jeden a půl, po past na diváka, zda se dobře díval: bílý odlitek nožičky Davidova vnuka na pozlaceném podkladě, doplněný vyhořelou sirkou a zlatou hvězdou vojenské frčky, zrádně umístěný deset centimetrů nad zemí. Trochu víc než tucet děl, přitom skvěle mapují posledních pětadvacet let Davidových výtvorů, reprezentativní průřez tvorbou. Varšavské publikum ho vidělo už dvakrát, před deseti lety mu ukázal ve špičkovém centru současného umění CSW své půlené portréty, později pak s Jiřím Kovandou vystavoval na výstavě v Salonu Akademie. Loni na podzim se zase v Krakově představil ve zcela novém  muzeu současného umění MOCAK…

Je jedním z nemnoha českých výtvarných umělců, kteří se zajímají o Polsko a vystavují tu, kteří vnímají, že tahle velká země má tvorbu na světové úrovni a umělce žádané ve velkých mezinárodních galeriích a že je jednou z dobrých bran do velkého světa. Od šedesátých do osmdesátých let se sem jezdili nadýchat čeští výtvarníci čerstvého vzduchu, tato země byla pro ně tehdy oknem otevřeným na výtvarný Západ. Jezdili sem podívat se na západní umělce, kteří tu byli zcela samozřejmě vystavováni, a konfrontovat se s polskou tvorbou, která se dost rychle po válce zařadila do evropského směřování.

Le Guern je menší, avšak již prestižní galerií v centru města, existuje deset let a prezentuje se již  na evropských důležitých přehlídkách, teď na Art Cologne byli jediným polským stánkem, pojedou na květnový Frieze Art Fair New York, už i s Davidovými pracemi. Řadí se tak k novým galeriím, jaké v posledních letech vznikají ve Varšavě i v dalších polských městech a představují novou dynamiku a výrazné oživení dosavadního vystavovatelského světa.

Davidova výstava není zdaleka jedinou prezentací českého výtvarníka v Polsku. V této zemi je patrný dosti velký zájem o české dění, mimo jiné díky několika kurátorům (v případě Davidovy výstavy Adama Dominika). Jen v tomto měsíci běží třeba ve Varšavě kromě Davidovy výstavy ještě dvě další české – Jiřího  Skály spolu s  papírovými tapisériemi Bohdana Mrázka a dvojice fotografů Jasanský-Polák. Muzeum současného umění ve Wroclawi zase na podzim vystavilo Evu Koťátkovou a Jiřího Kovandu (jejich výstavu poté převzal brněnský Dům umění), Městská galerie tam zase loni vystavila Jiřího Koláře a později Pavla Brázdu. Čeští umělci se také pravidelně objevují na polských festivalech fotografie, současného tance nebo pouličního divadla.

______________________________________________________________

Jiří David - ...timelessness Time = Nothing Actually Happens / Galerie Le Guern / Varšava / 29. 3. - 31. 5. 2014

Petr Janyška | Celý život se zabývá jazykem a kulturou, léta překládal (hlavně z francouzštiny, polštiny), byl novinářem (Respekt, TV Respektování, Lidové noviny), následně diplomatem (velvyslancem ve Francii a později v Unesco), psal o kulturní a politické Francii a Polsku, učil na univerzitě, v současnosti se soustřeďuje na kulturu. Dnes je ředitelem Českého centra ve Varšavě, pracuje na tom, aby se umělci a tvůrci obou zemí víc poznávali a setkávali a aby se do Polska dostalo to nejzajímavější z českého umění.