Jiří Kovanda proti historii

V Praze byl konečně představen pozoruhodný kurátorský projekt Jiří Kovanda proti zbytku světa, neotřele interpretující tvorbu zásadní osobnosti novodobého českého umění Jiřího Kovandy. Do české republiky se dostala až po dlouhých letech putování západní Evropou a doplněná o nejsoučasnější autorovu tvorbu zahájila provoz nového pražského výstavního prostoru, provozovaného GHMP. Tento projekt francouzských kurátorů zajímavě doplňuje nedávnou v Brně proběhlou Kovandovu retrospektivu.

Kovana_01

Jiří Kovanda je pro české umělecké prostředí zásadní umělecká osobnost z mnoha důvodů, jeho pozice může dnes posloužit za téma týkající se historických, aktuálních, tvůrčích i institucionálních hledisek. Současně může pro někoho být i až příliš často vyzdvihovanou ikonou současného galerijního mainstreamu. Co se týče oněch hledisek, stačí zmínit jen jeden aspekt, jímž jsou dva modely jeho přítomnosti v tomto uměleckém kontextu. Tím prvním je Jiří Kovanda, solitérní a nepřehlédnutelná tvůrčí osobnost let sedmdesátých, téma pro dějiny umění této skoro již čtyřicet let staré epochy. Tou druhou pak od konce devadesátých let se intenzivně rozvíjející zrcadlení této jeho tvůrčí epochy v aktuálním uměleckém dění. Ona dvouhlavá přítomnost Jiřího Kovandy v českém uměleckém kontextu ovšem vyrůstá z jednoho těla. Jeho obnovený nástup do živého galerijního provozu po boku mnohem mladších generací umělců byl způsoben právě obnoveným zájmem o jeho starší tvorbu, která se začala jevit jako znovu aktuální východisko pro současné tvůrčí pozice.

Tato jeho obnovená aktivita, navazující na léta staré realizace, v sobě však vždy obsahovala i aspekt, který nemusel mít na vnímání tvorby Jiřího Kovandy jako „současné“, alespoň z lokálního českého hlediska, plně pozitivní vliv. Byla jím neustálá tendence referovat k němu jako k v historii zakotvené ikoně, s čímž byla často spojena i „historizující“ forma jeho instalačních realizací, která činila z jeho novodobé tvůrčí renesance především v reálném čase zažívanou legendu. Každý kurátor, který autora zapojil do výběru jinak mladých autorů, mohl opakovat referenci k jeho pozici stále dostupného otce zakladatele, kterého jde zažít „naživo“. Tento punc jistě nemusí zatěžovat přímo jeho aktuální tvůrčí činnost, ale spíše její objektivnější reflexi, nicméně je vidět nakolik Kovandově tvorbě prospěly novější realizace v zahraničním kontextu.

Jiří Kovanda je v rámci tohoto svého „druhého“ post-konceptuálního uměleckého života přítomen na české umělecké scéně již dlouhá léta. K častému výskytu jeho prací na výstavách současného umění, vyplněných tvorbou mladších autorů, a menších autorských výstavách či k přítomnosti na zahraničních výstavách (Dokumenta, Kassel 2007) začala v poslední době  přibývat i jeho výraznější solitérní vystoupení v mezinárodním kontextu (Tate Modern, Museo del Reina Sofia, Madrid) a také větší přehlídky jeho tvorby.

V současnosti se shodou okolností představily hned dvě skoro souběžně. Vedle souhrnné výstavy v brněnském Domě umění shrnující různé aspekty jeho dosavadní tvorby retrospektivně v jedné expozici (vznikla ve spolupráci s Muzeum Współczesne ve Wrocławi), kterou lze označit i za logické pokračování daných „forem prezentace“ domácími kurátory, byla v nových prostorách Pražského domu fotografie, provozovaných Galerií hlavního města Prahy, otevřena i jeho další výstava. Jedná se vlastně o již starší kurátorský projekt, který se po svém putování západoevropskými galeriemi konečně představil i v Praze. Výstavní koncepce francouzských kurátorů Guillauma Desange a Françoise Pirona byla poprvé prezentovaná již roku 2006 v pařížské galerii gb agency. Název Jiří Kovanda proti zbytku světa nám však napovídá, že kurátorův zásah zde tentokrát bude jistě hrát zásadnější roli, než u ostatních Kovandových výstav.

Kovanda_03

Osobnost kurátora Guillauma Desange, jež se nám představil mj. svým nedávným pražským představením své „duchampovské“ show, kterou vytvořil spolu s hercem Frédéricem Cherboueufem (recenze zde), také naznačuje, že můžeme očekávat do jisté míry neortodoxní kurátorskou strategii. Jedná se vlastně o velice jednoduchou koncepci instalace. Výstavní prostora je členěna spodní šedou horizontální částí a horním bílým zbytkem na dvě poloviny. Zatímco horní část je vyhrazena prezentaci výběru Kovandových proslulých akcí ze 70. let., v dolní šedé části tento sled jednotlivých snímků, provázených krátkými popisnými větami, doplňuje u každé z nich shluk černobílých A4 tisků s výběrem prací světového umění, nějakým způsobem se vázajícím k výše vystavené Kovandově práci.

U těchto „paralel“ se většinou jedná o práce, u nichž můžeme hledat nějakou analogii z hlediska fyzické akce či gesta, tematické analogie, nebo i jen vizuální podobnosti snímku. Jsou ovšem bez popisek a jejich kontext divák může rozeznat jen dle identifikovaných známějších prací mezi nimi. Popření zbytečných textových komentářů a soustředění se na prezentaci vizuálních motivů na laciných xeroxech ještě podtrhuje snahu kurátorů o zaměření se jen na nejnutnější argumenty. Tento poněkud monotónní sled prací ozvláštňuje pouze projekce slideshow obrázků u Kovandova „osvětleného“ díla Díval jsem se do slunce tak dlouho, až jsem se rozbrečel.

Kurátorská koncepce je tedy zřejmá. Autorova tvorba je srovnávána s analogickou dobovou tvorbou především západních umělců. Lze ji chápat jako lehce naznačený, nedogmatický, ale současně i nedořečený pokus o vsazení Kovandovy tvorby do mezinárodního kontextu. Jak již šlo sledovat na zmíněném divadelním představení, kurátoři se nebojí jistých formálních zkratek a prioritou je pro ně důraz na vyznění samotné výstavní formy, i když by to mohlo být na úkor vědecké „exaktnosti“ interpretace předloženého materiálu.

Tento bytostně kurátorský přístup jim jistě nemůžeme vyčítat. V českém prostředí zatíženém konvencí banálních monografických výstav či oslavné formální prezentace zastírající původní koncept prací jde o počin jistě osvěžující. Lehkost, se kterou přiřadili vybraný vizuální materiál ke Kovandovým pracím, asociuje až „googlovský“ přístup, kdy na dané téma či obrázek vyjede schematicky filtrovaný náhled nalezených obrázků. Střídmá a decentně nenákladná výstavní forma, stejně tak jako lehká elegance především senzuálně uchopitelného „teoretického“ zásahu kurátorů, dobře koresponduje s nepatetičností a prostotou samotných Kovandových prací.Kovanda_04

Druhé podlaží nového výstavního prostoru naopak vyplňuje nejnovější tvorba Jiřího Kovandy. Pokud mne na ní něco překvapilo, je to nečekaný dojem svěžesti, ten ale není způsobený čistotou, pravidelností nového prostoru, ale především autorovým využitím výrazných barev. Jemná, ale vlastně monumentální instalace tvořená horizontálně podél stěny napnutým proudem barevných bavlnek na jedné straně spojuje vizuálně celou instalaci tvořenou drobnými pracemi, na straně druhé referuje materiál provázku i k jeho využití v typicky „kovandovsky“ drobných instalačních realizací rozmístěných v prostoru a svou barevností i k na stěnách umístěným kolážím. Koláže vlastně reinterpretují autorovy starší práce, jejichž černobílé reprodukce jim posloužily za podklad. Výrazně barevné výstřižky svou agresivní vizualitou asociují hlavně invazi novodobé vizuální kultury v 90. letech.

Ona kontradikce mezi zde doslova šedým světem normalizace tvořícím kontext na snímcích Kovandových performancí a i celková vizuální střídmost těchto snímků stojí v ostrém protikladu k vrstvě výše zmíněných barevných výstřižků, která je překrývá. Po zhlédnutí onoho výrazného kontrastu mezi střídmým a prostým pozadím starých akcí a barevně křiklavými prvky konzumní kultury v popředí koláží mne až popadlo nutkání znova vznést otázku političnosti v Kovandově tvorbě. Protikladnost zde konfrontovaných světů je oproti většině jeho dnešních vystoupení ve vznešeně bílých galerijních prostorách a estetických hrách nevšedně posunutých či aktivovaných všedních prvků něčím značně odlišným.

Můžeme si připomenout umělcovo časté vyjádření distance od pokusů o „politickou“ interpretaci jeho tvorby z doby normalizace. V rozhovoru s Guillaumem Désangesem z roku 2007 a v textu Francoise Pirona z roku 2009, přiložených k výstavnímu plakátu, je toto téma hned z několika úhlů pohledu otevřeno. Především v Pironově interpretaci je vidět snaha o oproti dosavadním často příliš doslovným a autorem většinou odmítaným interpretacím, vázajícím jeho práci přímo s dobovou politickou situací, definovat obecnější pozici Jiřího Kovandy v dobové myšlenkové situaci. V podstatě lze jeho definici chápat v rámci jakési apolitické političnosti, spojené s redefinováním humanistického subjektu, jak ho vidí v té samé době u Jana Patočky a současně s odkazem na specificitu východoevropského umění řešenou Piotrem Piotrowským. Jedná se o zajímavý pokus, který jistě leccos napovídá, nicméně současně nepřekračuje velice obecné a rozostřené kontury možných výkladů. Myslím si, že mnohem přínosnější by bylo pro diváky i většinu „scény“ poněkud nudné, více akademické rozebrání celé struktury vlivů a paralel u na výstavě jen vizuálně a anonymně přítomných referencí k tvorbě ostatních autorů.

Dostali jsme se tam, kde jsme začali na počátku článku. U otázky historického kontextu a současné pozice autora. Na této výstavě máme ve dvou podlažích nad sebou dvě sestavy odpovědí i dalších otázek. Pokus o interpretaci historické role autora prostřednictvím neakademického kurátorského projektu a samotnou autorovu tvůrčí výpověď, až nečekaně otevřeně se vyjadřující k tomu samému. Výrazně esteticky stylizované kurátorské aranžmá a implicitními hlasy soukromé političnosti mluvící estetika autora.

______________________________________________________

Jiří Kovanda: Jiří Kovanda proti zbytku světa / Kurátoři: Guillaum Désanges, François Piron / Galerie hlavního města Prahy: Dům fotografie / Praha / 1. 4. – 15. 6. 2014