Severský deník: díl třetí

Po interview s ředitelkou Muzea současného umění v Roskilde a ředitelkou Institutu pro současné umění přinášíme rozhovor s Jacobem Fabriciem, ředitelem Kunsthal Charlottenborg v Kodani a bývalým ředitelem galerie ve švédském Malmö. Ve chvíli, kdy se české politické strany připravují na komunální volby, jim Fabricius dává jasné poselství: "politici v Malmö pořád věří, že kunsthalle by měla být přístupná všem! Investují do toho mnoho námahy a peněz."

Kunsthal Charlottenborg

Začínal jste jako kurátor na volné noze v devadesátých letech. Někdo říká, že kurátoři v devadesátých letech přebrali kormidlo od kritiků, jenom aby ho později odevzdali sběratelům. Jaká byla vaše zkušenost? Pro mě osobně byl největší změnou přechod od kurátorování na volné noze v devadesátých letech k vedení instituce v roce 2008. Nejdříve Malmö Konsthall v letech 2008-2013 a pak od února 2013 Kunsthal Charlottenborg v Kodani. Devadesátá léta byla v Dánsku ve znamení nové vlny státní podpory umění a já jsem měl to štěstí, že některé z mých projektů mohly těžit z této podpory. Nikdy jsem sice nedostal honorář, ale bylo dost peněz na to, abych mohl zaplatit umělcům a na cestovné. Nikdy bych nebyl mohl udělat tolik projektů, kdybych pro ně nezískal veřejnou podporu.

Pole kurátorství jakoby v devadesátých letech kráčelo po zcela novém území. Zdálo se býti novým hlasem, novou vlnou na umělecké scéně a ve způsobu přípravy a realizace výstav. Dělání výstav bylo instrumentalizováno a institucionalizováno skrze programy a kurzy, jež učily jak výstavy připravovat a jak se orientovat na umělecké scéně. Mnoha lidem se dostalo vzdělání jak organizovat a promýšlet výstavy a “události”. To byla radikální změna, která ovlivnila devadesátá a nultá léta.

Nemyslím ale, že je správné říci, že kurátoři odevzdali kormidlo sběratelům. Sběratelé, komerční galerie a veletrhy umění získali na významu, ale ne skrze kurátory. Státní podpora umění se ztenčovala a mnoho ze zdrojů financování vyschlo, takže kurátorské výstavní prostory musely hledat podporu jinde. Patrně tady v tom momentě získali komerční galerie a sběratelé silnější pozici.

V  posledních letech se na Severu přehodnocovalo, co to vlastně znamená být severským umělcem nebo architektem. Jak byste popsal práci severského kurátora nebo vedoucího instituce, má nějaká specifika? To si nemyslím, vzdělání máme většinou podobné jako jinde v Evropě, akorát jsme trochu rozmazlení v určitém ohledu. A pak je tady myšlenka demokratického sociálního státu, ale i ta se začíná vytrácet.

Jacob Fabricius, ředitel Kunsthal Charlottenborg

V roce 2000 jste byl spolu-kurátorem druhého ročníku severského bienále Momentum v norském městečku Moss. Jak se na poslední dekádu severského umění díváte zpětně? Severská umělecká scéna v některých ohledech rozkvetla, taky protože tady v podstatě žádná scéna nebyla. Existovaly prostory a iniciativy organizované umělci a najednou se objevily možnosti jak získat podporu pro cestování, produkci a projekty. V devadesátých letech zde umělcům stále chyběla galerijní nebo institucionální struktura, o kterou by se mohli opřít. Na scéně figurovalo několik velice aktivních hráčů a umělecké rady uvolnily poměrně veliké množství prostředků, jež umožnily návštěvy lidí ze zahraničí, kteří se přišli podívat do ateliérů. Umělci také cestovali do zahraničí a zapojili se do mezinárodních programů, bienále a výstav.

V letech 2008-2013 jste byl ředitelem kunsthalle ve švédském Malmö. Kunsthalle má nejenom zajímavý program, ale také volný vstup, je otevřena každý den a denně zdarma nabízí komentované prohlídky. Jak je to vůbec možné? Kunsthalle měla volný vstup zhruba posledních 20 let, asi se dvěma výjimkami v devadesátých letech, kdy byly přípravy některých výstavy příliš drahé. Je to možné díky tomu, že politici v Malmö pořád věří, že kunsthalle by měla být přístupná všem! Investují do toho mnoho námahy a peněz.

Mohl byste na základě svých zkušeností srovnat rozdíly mezi kulturní politikou Dánska a Švédska, možná s ohledem k pokusům o instrumentalizaci umění? Pokusy o instrumentalizaci jsou všeobecné, myslím, jak v Dánsku tak ve Švédsku. Řekl bych, že ve Švédsku vládne víc politika konsensu.

Gerhard Nordström v Malmö Konsthall

Od února 2013 jste ředitelem Kunsthal Charlottenborg v Kodani. Na rozdíl od Malmö, Charlottenborg byl popisován téměř jako bitevní pole. Jaká je situace v Charlottenborgu po roce vašeho vedení? Pořád je to bitevní pole. Kunsthalle v Malmö byla perfektně běžící mašina se skvělým týmem, v Charlottenborgu je také skvělý tým, ale všechno musíme vymýšlet z ničeho. Když jsem začínal v Malmö, byl jsem v týmu nejmladší, teď v Charlottenborgu je to naopak. A kvůli sloučení kunsthalle s Akademií umění začínáme od znova, jakoby bez historie. Dá to hodně práce, ale je to také práce, která mě baví. Věřím, že společně uspějeme, i když je to někdy docela napínavé.

V roce 2011, který byl pro Charlottenborg zásadně krizový, měla kunsthalle 23 tisíc návštěvníků, tedy mnohem méně než Ministerstvem kultury očekávaných 70 tisíc. Máte již nějaká čísla za minulý rok? Ano, bylo to těsně nad 55 tisíc, takže jsme na správné cestě. Pracoval jsem hodně s délkou trvání výstav, některé projekty a výstavy za minulý rok byly velmi krátké, jiné trvaly celých dvanáct měsíců. Tady to a mnoho jiného rezonovalo v médiích a některým projektům se dostalo velmi pozitivní odezvy.

V Charlottenborgu pracujete s rozpočtem zhruba 1 milion dánských korun za rok. Spolufinancujete výstavy z nějakých jiných veřejných nebo soukromých zdrojů? Rozpočet je o trochu vyšší, ale ne o moc. Bývalý ředitel Mark Sladen a kurátorka Stine Hebert získali pro Charlottenborg jeden speciální grant těsně před sloučením s Akademií a to nám v roce 2013 hodně pomohlo.

Pohled do instalace Chrise Johansona / foto: Helene Toresdotter

Minulé léto hostil Charlottenborg nový severský veletrh umění Chart. Na umělecké scéně to vyvolalo smíšené reakce, jaká byla ale vaše zkušenost s veletrhem umění? Smíšené reakce jsem očekával, ale myslím, že je důležité, abychom v Charlottenborgu vyzkoušeli různé věci. Chart otevřel Charlottenborg novému publiku, ale taktéž přilákal starší publikum, aby se sem přišlo podívat znovu. Rozhodli jsme se zkusit to ještě jednou v letošním roce a pak tady to dobrodružství skončí. Ale myslím, že stojí za to to zkusit.

Nedávno byla v Charlottenborgu k vidění retrospektiva skupiny Superflex. Superflex je mezinárodně známý, jakou má ale pozici doma v Dánsku? Jaké měla výstava ohlasy? Ohlasy byly vynikající, výstava byla velmi dobře přijata a navštěvována. Bylo to vlastně poprvé co mělo dánské publikum možnost vidět tak rozsáhlou výstavu jejich díla. Jejich dílo je tady hodně diskutováno a vstřebalo se do mnoha vrstev místní umělecké scény i tisku, takže si myslím, že pro mnoho lidí bylo velmi cenné konečně vidět a konfrontovat se s jejich dílem v celku, obzvláště velmi hravou formou výstavy, na níž se podílelo osm kurátorů.