Nová kniha o vile Tugendhat

Architekt Jan Sedlák recenzuje novou knihu o vile Tugendhat, kterou sepsala dcera stavitelů vily a její manžel.

K publikacím, které byly vydány v souvislosti s dokončením obnovy světoznámé památky a jejím zpřístupněním veřejnosti v roce 2012, přibyla nedávno další. Její české vydání předešlo anglickou a německou verzi, kterou připravuje vídeňské nakladatelství Ambra. Autoři jsou odborné i širší veřejnosti dobře známi. Daniela Hammer-Tugendhatová, nejmladší potomek stavebníků vily, historička umění a emeritní profesorka Univerzity užitého umění a docentka ústavu dějin umění Univerzity ve Vídni se systematicky věnuje prezentaci odkazu svých rodičů, stejně jako její manžel Ivo Hammer, konzervátor, restaurátor a historik umění, donedávna působící jako profesor na Vysoké škole aplikovaných věd a umění v Hildesheimu. V letech 2003-2010 vedl mezinárodní vědecký konzervátorský průzkum vily Tugendhat a v průběhu její revitalizace a restaurace předsedal rovněž mezinárodní komisi THICOM (Tugendhat House International Commission). Wolf Tegethoff, dlouholetý ředitel Centrálního institutu dějin umění v Mnichově, pojednal o Miesových vilách a venkovských domech už ve své disertaci (1981) a k dílu velkého architekta se opakovaně vrací.

V předmluvě autoři uvádějí, že k vile Tugendhat přistupují z komplexních hledisek: soukromého, historického a uměleckohistorického, teorie architektury a konzervátorské vědy.

Uvádějí, že nové prvky knihy představují vzpomínky guvernantky Ireny Kalkofenové, černobílé a barevné fotografie Fritze Tugendhata, zkoumání vztahu investorů a architekta, aktualizace katalogu nábytku a podrobná historie vily v letech 1997-2012. Daniela Hammer-Tugendhatová se zaobírá životem v domě, fotografickými a filmařskými zájmy svého otce a ohlasem, jaký vzbudil objekt u dobové kritiky i u samotných obyvatel. Guvernantka poskytla ve svých 95 letech rozhovor chicagské filmařce June Finferové, která o vile Tugendhat natočila film. Za ocitování stojí: „Měli jsme sochu ženy od Lehmbrucka, a ta měla nádherná záda, její ňadra se mi moc nelíbila, ale pozadí měla krásné.“

Ostatní „novinky“ byly už dříve v plném nebo omezeném rozsahu publikovány. V úplnosti zde čtenář nalezne diskusi, kterou vyvolala novostavba na stránkách časopisu německého Werkbundu Die Form, včetně vyjádření Grete a Fritze Tugendhatových. Vyvstává otázka, proč nebyla zveřejněna obdobná diskuse, která probíhala paralelně v českém prostředí (Milena Jesenská?, Jaromír Krejcar, Miloslav Prokop, Karel Teige) a měla pro tehdejší krystalizaci základních myšlenek moderního bydlení srovnatelný význam. Teigeho kniha Nejmenší byt (1932) se zásadním stanoviskem k brněnské vile není uvedena ani v seznamu literatury, v němž ale na druhé straně nechybí některé bezvýznamné publikační položky.

Uměleckohistorická část knihy od Wolfa Tegethoffa odborníka poněkud zklame, neboť kapitola „Vila“ Tugendhat: obytný dům moderny v silokřivkách své doby je překladem stati, kterou autor publikoval už před půldruhým desetiletím (Daniela Hammer-Tugendhat / Wolf Tegethoff (Hrsg.), Ludwig Mies van der Rohe. Das Haus Tugendhat, Wien – New York: Springer 1998), aniž by provedl některé nezbytné úpravy. Aktualizoval alespoň Katalog nábytku, který byl rovněž součástí staršího titulu, a to ve spolupráci s Ninou Franziskou Schneiderovou. U některých položek je ale nesprávně uvedeno současné umístění. Repliku textu z roku 1997 představuje i následující kapitola Surface is Interface.Dějiny vily Tugendhat 1938 – 1997, kritéria péče od Ivo Hammera, který je také autorem následující kapitoly Materialita. Dějiny vily Tugendhat 1997 – 2012, výzkum a restaurování.

V úhrnu se jedná o „kroniku“ událostí, které se odehrály od chvíle, kdy Tugendhatovi dům opustili, až po dokončení jeho obnovy. S obtížemi lze najít meziválečnou stavbu individuálního bydlení, která by po dobu své existence byla poznamenána tak pohnutými osudy. Popis konkrétního dění je výrazně podbarven vztahem sdružení dědiců k tomuto domu, problémy vyvlastnění, restitucí a podobně, jejichž posuzování ale ponecháváme stranou. Bestseller Simona Mawera Skleněný pokoj pokládají dědicové vedle vyvlastnění domu rovněž za vyvlastnění příběhu rodiny Tugendhatových, neboť obsahuje detaily, které účinně působí na čtenáře („sex prodává“). Oba Hammerovy texty jsou poněkud nadnesenou prezentací jeho zásluh konzervátora a restaurátora, jenž jako první postavil péči o památky moderní architektury na vědeckém průzkumu originálních materiálů a povrchových vrstev čili jejich materiality, získal pro svůj záměr prostředky a mezinárodní zapojení specialistů a studentů.

Čím více je Hammer zahleděn do svých aktivit, tím nevšímavější je k tomu, co publikovalo jeho okolí. Ačkoli je již řadu let v průběžném styku s domácími odborníky, kteří se kolem vily Tugendhat pohybují a poskytují mu všechny výsledky své vědecké práce a redigují sborníky, do nichž přispívá, obsahují jeho texty nejednu věcnou chybu. Například nepochopitelné je jeho tvrzení, že o tzv. první rekonstrukci vily v letech 1981-1985 neexistuje podrobná publikace, když se ve skutečnosti jedná o řadu titulů. Stejně nepochopitelné je jeho zkreslení osudů Lehmbruckova Torza kráčející (v knize chybně přeloženo jako Kráčející torzo), které byly objasněny v katalogu sochařovy loňské retrospektivy v Německu a v Brně, kde byla Studijním a dokumentačním centrem Vila Tugendhat vydána ještě samostatná publikace o tomto díle. Odmítnutí zhotovení kvalitní tvarové a materiálové kopie sochy a její prodej v londýnské aukční síni Sotheby´s vysvětluje Hammer konzervátorskými důvody!

Bez povšimnutí nelze ponechat ani problematickou grafickou a tiskařskou úroveň knihy, která tak nejen obsahem, ale i vzhledem zůstává pozadu za publikacemi o vile Tugendhat, vydanými v posledních dvou letech u nás. Stručně shrnuto, výsledek nesplnil očekávání.

text: Jan Sedlák

______________________________

Daniela Hammer-Tugendhatová – Ivo Hammer – Wolf Tegethoff: Vila Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe. Rodinný dům Tugendhatových. Památka UNESCO. Nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2013. Vydáno s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky a Statutárního města Brna. 324 stran. 695 Kč.