Příklad vedení muzejní instituce: Staatlichen Kunstsammlungen, Drážďany

V seriálu o muzeích výtvarného umění se Barbora Ropková pozastavuje nad zahraničními institucemi, které v posledních letech získaly nový drive a z různých důvodů lze jejich fungování považovat za úspěšné. Po pilotním dílu věnovaném Städel Museu ve Frankfurtu se přesouváme do Drážďan.

Ještě do nedávna nebylo myslitelné jet do Drážďan za současným uměním. V posledních letech se ale drážďanský muzejní komplex svou kritizovanou absenci snaží napravit. Díky rozsáhlé renovaci a přestavbě se tamní galerie Albertinum, určená pro prezentaci moderního a současného umění, stala jedním z nejmodernějších muzeí v Evropě. Současné umění hostí ale i Kunsthalle Lipsiusbau a také dosud nerenovované reprezentační místnosti rezidenčního zámku.

Drážďany dodnes řeší škody, které na městě zanechala válka. Důvodem pro sanaci a novou koncepci Albertina se ale v roce 2002 stala povodeň, která postihla historické centrum. Tehdejší ředitel Martin Roth (ředitelem drážďanských sbírek byl v letech 2001-2011, v současnosti působí jako ředitel Victoria and Albert Museum v Londýně), disponující výrazným manažerským potencionálem, se rozhodl uskutečnit radikální kroky. Městu, které se po druhé světové válce snažilo těžit ze své slavné minulosti, napomohl k budování novodobé tváře a celému komplexu drážďanských muzeí vtiskl také novou organizační strukturu. V rámci svého působení tak přestavěl nejen Albertinum, ale obnovil například i rezidenční zámek, který je centrem drážďanských sbírek a za války byl téměř zničen. Rozsáhlé sanační práce, které zde trvají od roku 1986, umožnily opětovné stěhování původních sbírkových fondů. Na počátku roku 2009 získal zámecký dvůr transparentní membránovité zastřešení, které i přes váhu své ocelové konstrukce působí lehkým transparentním dojmem a okamžitě se tak stalo jedním z nových charakteristických znaků města.

Také Kunsthalle Lipsiusbau z 19. století byla v roce 1945 bombardováním částečně zasažena. Rekonstrukce, za kterou byla stavba oceněna architektonickou cenou saského spolku architektů, byla dokončena v roce 2005. Kunsthalle nabízí krátkodobé výstavy z oblasti současného umění, mimo jiné zde byl představen výstavní projekt Im Netzwerk der Moderne (2009-2013), poukazující na odkaz vlivného drážďanského kritika Willa Grohmanna.

Neorenesanční pískovcová budova Albertina sloužila jako galerie nových mistrů už od roku 1965, ale až do povodně byly prostory využívány také pro prezentaci jiných sbírek, které za války přišly o své výstavní prostory. Prostor i zájem o realizaci krátkodobých výstav moderního nebo současného umění tu chyběl. Sanační a stavební práce probíhaly na Albertinu od roku 2006 do roku 2010. Celková částka na rekonstrukci a sanaci budovy se vyšplhala na 51,7 milionu eur, z nichž 30 milionů uvolnila federální vláda z povodňového fondu, zbylou částku zajistili soukromí sponzoři a umělci.

Snad proto, že povodeň zaplavila podzemní depozity Albertina, vybrala porota návrh berlínského architektonického studia “Staab Architekten Berlin”, které se specializuje na muzejní architekturu nebo revitalizaci starých a památkově chráněných objektů. Jejich návrh počítal s novým dvoupodlažním depozitem zavěšeným na ocelové konstrukci nad vnitřním dvorem. Díky jedinečnému opláštění budovy se změny nepromítají na vnějším vzhledu jinak památkově chráněné budovy, jejíž výstavní haly byly alespoň částečně rekonstruovány podle původní historické podoby.

Zastřešením málo využívaného vnitřního dvora se současně naskytla šance, jak celý dům zcela nově koncipovat a přestavět. Centrum budovy tvoří nově vzniklé foyer, odkud se kroky návštěvníků ubírají do různých výstavních okruhů. Pro svou rozlohu a nezvyklou výšku je možné využívat prostor i na pořádání koncertů nebo divadelních představení, což rozšiřuje celkové možnosti budovy. Stálá expozice prezentuje drážďanskou sbírku „nových“ mistrů, zahrnuje díla od Caspara Davida Friedricha a okruh romantiků, přes Maxe Klingera, Augusta Rodina a další zástupce moderny až k současným umělcům Jeffu Wallovi, Gerhardu Richterovi a mladšímu saskému okruhu, reprezentovanému Neo Rauchem a Eberhardem Havekostem. Nová média jsou zastoupena v podobě videí a videofilmů. Díla instalovaná ve vzájemném dialogu se pokouší naznačit, že lineární přímku umění lze nahlížet i jinak. Zvláštní pozornost je v rámci expozice kladena na Gerharda Richtera a Georga Baselitze, jejichž „návrat“ vnímal Martin Roth jako taktický tah, jak na současné umění přilákat do Drážďan početnější publikum.

Nově se uvolnil i prostor pro krátkodobé výstavy moderního a současného umění, pro které je k dispozici sál o rozloze 1200 m2. Muzeum zde prezentuje nejen samostatné výstavy jednotlivých umělců, ale aspiruje především na pořádání velkých výstavních projektů se zápůjčkami z předních muzeí Evropy nebo USA. Takovým počinem byla i loňská výstava Die Erschütterrung der Sinne, která byla založena na setkání čtyř velkých mistrů evropského romantismu (Constable, Delacroix, Friedrich a Goya) a na premise, že jejich tvorba může být inspirativní i pro následující generace umělců. Příliš široký a málo vymezený koncept výstavy sám o sobě by pravděpodobně nezaujal, za pozornost však stála vydařená snaha shromáždit řadu zápůjček prvotřídních uměleckých děl z Museo del Prado v Madridu, Musée du Louvre v Paříži, Victoria & Albert Museum v Londýně nebo newyorského Metropolitan Museum of Art. Nádech jedinečnosti dodávala výstavě kurátorská přítomnost umělce Luca Tuymanse, který byl spoluautorem výstavy. V takto nastaveném trendu hodlá Albertinum pokračovat, další tematické projekty s rozsáhlými zahraničními zápůjčkami jsou plánovány i pro tento rok (Nach Ägypten. Die Reisen von Max Slevogt und Paul Klee a  Dionysos. Rausch und Ekstase).

V roce 2012 zaznamenal drážďanský muzejní komplex personální změny. Na místo předchozího ředitele Martina Rotha, který se zaměřoval především na zabezpečení finanční  a organizační záležitosti, zasahuje nový ředitel Hartwig Fischer více do výstavního plánu. Fischer, který vystudoval dějiny umění, historii a archeologii, má za sebou dlouholeté zkušenosti s řízením Folkwang muzea v Essenu (2006-2011), které za jeho funkce prošlo podobnými změnami jako drážďanský komplex. Slibně zní jeho prohlášení, ve kterém budoucnost drážďanských muzeí spatřuje v kvalitních výzkumných projektech, mezinárodní spolupráci se silnými muzejními partnery na všech kontinentech a vzájemném dialogu jednotlivých sbírek. Důraz chce klást také na současné umění a na rozšíření sbírky současného umění, prozatím však prezentované výstavní projekty působí jako zaměřené na vkus konzervativních diváků,  kteří v Drážďanech primárně vyhledávají renesanční a barokní mistry.

______________________________________________________

foto: David Brandt / Staatliche Kunstsammlungen Dresden

Barbora Ropková | Narozena 1985, absolventka doktorského studia dějin umění na Karlově univerzitě v Praze. Věnuje se současnému umění, zejména vývojovým tendencím malby od druhé poloviny 20. století do současnosti. Jejím dalším zájmovým okruhem je modernismus a zkoumání jeho proměn na pozadí historických milníků, v této souvislosti připravuje monografii malíře Vincence Beneše.