Artalk.cz

Swingující Londýn v podání Miloně Novotného

Zatímco v Čechách jsou šedesátá léta chápána jako období nebývalého kulturního vzmachu, ve Velké Británii naopak jako etapa pozvolného úpadku někdejší koloniální říše. Specifickou atmosféru tehdejšího Londýna zachytil fotograf Miloň Novotný, jehož snímky představuje Leica Gallery Prague.

Novotny1

Ale abychom byli úplně přesní, když v roce 1966 dorazil moravský rodák Miloň Novotný do metropole nad Temží, nacházela se Velká Británie na rozcestí. Na jedné straně se loučila se svými bývalými koloniemi, které jí přinášely po desetiletí bohatství a slávu, na druhé však začínala tepat mladistvým životem a udávat tón v oblastech, které byly doposud vyhrazeny jiným. Z liverpoolské skupiny The Beatles se stává celosvětový hudební fenomén, anglická minisukně dobývá pařížská módní mola, kvete zde nová pop-artová kultura, kterou tak přesně zachytil ve svém snímku Zvětšenina italský režisér Michelangelo Antonioni. Do tohoto prostředí přichází vnímavý fotograf Novotný se svojí leicou. Bloumá ulicemi a fotí. Výsledkem jeho práce je legendární soubor černobílých snímků nazvaný jednoduše Londýn.

Jako zastánce a přední tuzemský představitel humanisticky orientované fotografie, ovlivněný výstavou Edwarda Steichena The Family of Man, která v 50. letech zavítala do čtyřiceti zemí a zhlédlo ji přes 9 milionů lidí, si Novotný všímal onoho překotného londýnského hemžení. Na jeho snímcích tak defilují zástupy pouličních muzikantů, lodních dělníků, trhovců, bezzubých obchodníčků, ale i ctihodných pánů s buřinkami na hlavě, či zlaté mládeže prohánějící se v drahých, nablýskaných autech. Dohromady pak soubor reflektující tehdejší každodenní život vytváří ojediněle plastický obraz britské společnosti. „Tady je, to naše drahé, ztracené, ošidné město,“ komentuje to A. G. Huges v předmluvě knihy, která byla v roce 1968 ze snímků sestavena a jejíž nové přepracované vydání vyšlo právě letos.

novotny2

Jistý deficit však londýnská kolekce, která byla kvůli srpnovým událostem roku 1968 poprvé krátce vystavena až v roce 2002, má. Funguje totiž především jako celek. Jednotlivé snímky, obzvláště dnes, v době neuvěřitelného obrazového smogu, samostatně jen těžko obstojí. Občas z nich sice prosvitne lehká ironie typická kupříkladu pro Elliotta Erwitta, jehož fotografie si zájemci mohli v Leica Gallery prohlédnout na přelomu roku, v globálu jsou však mnohem více dokumentární a popisné. Chybí jim jistá zkratka či nadsázka. Tu je možné v Novotného díle najít jen výjimečně, jako je tomu kupříkladu u fotografie, na níž vetchý stařec nakukuje do obchodu, za jehož výlohou je nápis Staré zlato, nebo na jiné, na níž jakýsi elektrikář stoupá po štaflích k nefunkční lampě pouličního osvětlení připomínající slunce. Vlastně je to vcelku pochopitelné, neboť Novotný snímky koncipoval jako momentky, výřezy, části skládačky, chcete-li, které je nutné dát k sobě, abychom viděli výsledný obraz.

Srovnání se nám pak nabízí především s o dva roky starším souborem Čechoameričanky Evy Fukové, která svým přístrojem v roce 1964 zachytila tehdejší New York. Zatímco Miloň Novotný při snímání Londýna a jeho obyvatel vyšel z techniky tzv. rozhodujícího okamžiku, pro niž je typická snaha zachytit zlomový moment určitého děje, Fuková zvolila úplně jinou cestu. Svými dvojexpozicemi a kolážemi se pokoušela vytvořit novou vizuální realitu. S odstupem let se zdá, že druhý přístup byl nejen progresivnější, ale má paradoxně větší vypovídací hodnotu. Novotného snímky totiž vedle těch od Evy Fukové působí jako pouhé ilustrace oné doby, aniž by měly nějaký přesah do doby dnešní.

novotny3

Vzhledem k tomu, že jsem Londýn přednedávnem navštívil a dodnes nemůžu z jazyka úplně smýt pachuť oblíbených fish and chips, byla pro mě výstava také možností porovnat si, jak moc se britské hlavní město za posledních bezmála 50 let změnilo. Řekl bych, že hodně. Právě onen lidský rozměr, který se Novotný snažil ve svých pracích zachytit, jako by z centra města úplně vymizel. Všechno je šedé a neosobní. Po ulicích se valí davy turistů s foťáky kolem krku a místní spěchají, aby se jim pokud možno vyhnuli. Za skutečným hemžením a crkotem obyčejných lidiček je dnes třeba vyrazit až na vzdálené předměstí. Právě tady to voní přepalovaným olejem, konají se trhy se vším možným i nemožným, shlukují se podivné bandy mladistvých a sází se na dostihy i zakázané zvířecí zápasy. Právě tady uvidíte strhané ženy vláčející z obchodů „vše za 99 pencí“ tašky plné jídla a potkáte zkrachovalé pábitele popíjející na schodech pivo. Myslím, že tady by se Novotnému s fotoaparátem líbilo…

______________________________________________________

Miloň Novotný: Londýn 60. let / Leica Gallery Prague / Praha / 14. 2. – 11. 4. 2014

Komentáře

  1. Poslední odstavec je více než pravdivý, avšak neaplikovala bych tento fakt pouze na Londýn. S naprostým odosobněním se potýkají v dnešní době téměř všechna velká města. Řekla bych.
    Je to škoda, ale je to prostě něco za něco..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *