Artalk.cz

Duchamp bez pointy

Na začátku března došlo v Praze ke „zvláštnímu“ úkazu: ve dnech 4. a 5. 3. se odhadem tak dvě třetiny místní umělecké scény koncentrovaly okolo osmé hodiny v divadle Studio Hrdinů. Přilákala je sem česká premiéra a následná jediná repríza představení o Marcelu Duchampovi. Samotné divadlo lákalo návštěvníky tím, že „ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze přiváží tuto výjimečnou inscenaci, která byla prezentována mimo jiné v Centre Pompidou v Paříži, v SFU Woordwards ve Vancouveru nebo v MIAMI Art Museum“. Je otázka, jak fungovala propagace tohoto představení směrem k širší veřejnosti, uvnitř samotné umělecké komunity ale rozhodně nevyšla naprázdno.

Duchamp

Kromě mailových pozvánek z několika stran najednou a nabídky zvýhodněného vstupného tak jistě zafungovala i interní šuškanda, která v našem malém rybníčku působí relativně spolehlivě. Když se „něco“ děje a vypadá to, že tam bude ta, ten i onen, málokdo chce ztratit přehled a neobjevit se také. Tehdy se ukazuje kolektivní  rozměr lokálního společenství umělců a příbuzných kulturních pracovníků, v němž sice kdekdo nechce být házen do jednoho pytle s kdekým, přesto však jednotlivci tvoří navzájem propojený (a do značné míry také závislý a do sebe uzavřený) organismus. Co ale samotné představení? Zasloužilo si opravdu samo o sobě tolik pozornosti?

Hru napsal a současně režíroval francouzský kurátor a kritik Guillaume Désanges spolu s Frédéricem Cherboeufem, který byl navíc jediným hereckým interpretem. Dá se tedy říci, že představení bylo ušito na míru právě jemu a zřejmě není náhoda, že Frédéric Cherboeuf je při pohledu z profilu Duchampovi nápadně podobný. Takový přístup má své limity právě ve svázanosti s konkrétním a de facto nenahraditelným hercem, skýtá ale také mnoho potenciálních pozitiv, protože úzká spolupráce protagonisty role na formování scénáře i na režii slibuje organický a neopakovatelný celek.

Nejsem divadelní kritik, tudíž mou reflexi hry mohou brát odborníci jako čistě diletanstkou. Bohužel se ale domnívám, že očekávání spojená s tímto „prestižním projektem“ (viz prohlášení Studia Hrdinů pro sezónu 2013/14) nebyla naplněna. Mohu samozřejmě posuzovat víceméně jen na základě dojmu svého, ten byl ale podpořen i nemalým počtem přátel a známých, kteří po zhlédnutí představení vyjadřovali převážně rozpaky, nebo dokonce rozhořčení.

Jedním z důvodů byla zřejmě jeho nedefinovatelně hybridní povaha. Oscilovalo mezi divadelní hrou, performancí, improvizací a dost netradiční přednáškou, nechyběly ani náznaky pantomimy nebo hudba a zpěv. Ve všech těchto polohách ale představení fungovalo tak nějak napůl. Rozporuplně nekompaktní byla i celková vizuální složka a scénické řešení, pod nímž je podepsaný Thierry Charlier. Hlavní díl scénografie se odehrával na pozadí prázdného jeviště, na velkorysé projekční ploše. Celé představení zde odstartovaly točící se kruhy, které se objevily ještě nekolikrát a měly bezpochyby sloužit jako reminiscence na Duchampovy „rotoreliéfy“. Důležitým vizuálním prvkem pak po celou dobu byla stínohra, vytvářená především samotným pohybem herce a jeho interakcí s nemnoha rekvizitami (nejzajímavější byl určitě ikonický sušák na lahve).

Tuto stínohru snad můžeme identifikovat jako „techniku“, která je inspirována přímo samotným Duchampem. Sice to není příliš obecně známo, ale první Duchampův ready-made (kolo na stoličce) vznikl právě jako interní ateliérová „hračka“ určená k vrhání stínů na zeď. Tyto vnitřní souvislosti tedy můžeme považovat za důležitý klad celého představení (byť někdo může namítnout, že stínohra jako taková je poměrně oblíbeným efektem současného divadla, takže její specifičnost ve vztahu k Duchampovi může být snadno přehlédnutelná). V celku ovšem vizuální složka připomínala především powerpointovou prezentaci. Její DIY estetika zřejmě měla korespondovat s „přednáškovou“ rovinou představení, celkově to ale spíš působilo trochu jako znouzectnost, jako nezvládnutí prostředků. Pokud amatérskost této projekce byla záměrná, zřejmě to nebylo podáno dostatečně jednoznačně. Ve výsledném dojmu se tak dá říci, že idea propojení divadla s výtvarným uměním (kterou mělo toto představení ztělesňovat jako první z plánovaného cyklu podobně zaměřených realizací ve Studiu Hrdinů) se zde uskutečnila pouze v rovině námětu a ve faktu, že autorem je kurátor, nikoli v samotné podobě, v samotné estetice představení.

Jeho obsah se pochopitelně točil okolo Duchampova života a tvorby. Nejprve jsme byli svědky jeho hanobení jakožto „sériového vraha umění“ a jako diváci jsme byli postaveni do role soudní poroty. Byla nám ukázána absurdita Duchampova „umění“  za provolání „najdeme toho bastarda, i kdyby to mělo trvat věčnost“. Po několika „vtipných“ etudách, kdy se herec převtěloval do rolí uměleckého kritika nebo mladého umělce atp., přičemž nikdy nebyl schopen se k Duchampovi adekvátně vyjádřit, přišla na řadu obhajoba. Ta výčtem životopisných událostí a ukázkami umělcovy tvorby nejprve představila fakta. Pak Duchampa ověnčila řadou okřídlených přízvisek jako „jaderná energie umění“ nebo „černý pasažér umění, který se ocitl na přídi lodi“ atd. a v celku konstatovala, že Duchampův odkaz je klíčový pro celé současné umění.

Další momenty představení už téměř nejsem schopná si znovu jasněji vybavit. Jednalo se podle všeho o stále větší a větší improvizaci (spíš bych ale věřila, že její scénář byl napsán slovo od slova), která měla poukázat na neschopnost říct o Duchampovi cokoli smysluplného. Hercovo absurdní počínání snad mělo chvíli jiskru humoru, ta ale brzy vyhasla v pocitu trapnosti stupňované opakováním. Závěrem se „děj“ ve své bezvýchodnosti stočil ke zcela neoriginální divadelní sebereflexi jakožto zcizovacímu efektu, k fingovanému odchodu herce a jeho návratu, aby sdělil jakousi univerzální myšlenku o šíři umění a bohatství života…

Nebyli jsme tedy bohužel svědky ani strhující vizuální podívané, ani nezapomenutelného hereckého výkonu, ani originální pointy. Z počátku se mohlo zdát, že hra nabídne nějaký neotřelý způsob, jak představit „zlom“, který Duchamp v moderním umění způsobil. Kombinace performance a přednášky by snad sama o sobě mohla být vhodným „popularizačním“ formátem. Bohužel ale představení oscilovalo mezi momenty, jejichž další význam byl pochopitelný pouze zasvěceným divákům, a mezi strohými, všeobecně známými, ale nikterak nově uchopenými fakty. Marně tedy přemýšlím, kdo byl autorovým ideálním divákem nebo co ho vůbec k vytvoření tohoto kusu vedlo.

Navzdory prohlášením o výjimečnosti představení o Marcelu Duchampovi i výjimečnému zájmu místní scény se tedy domnívám, že můžeme bezpochyby větší umělecký zážitek očekávat od samotného režijního týmu Studia Hrdinů a jeho vlastních inscenací a autorských her. Někdy zkrátka musí přijít „prestižní host“, aby si člověk uvědomil kvalitu toho, co má doma.

______________________________________________________

Frédéric Cherboeuf, Guillaume Désanges: Marcel Duchamp / Studio Hrdinů / Praha / 4. 3. a 5. 3. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *