Fotografie jako metafora lidské paměti

S fotografií to nikdy nebylo jednoduché. Nejdřív se věřilo, že nahradí malbu, pak zase, že bude pravdivě zprostředkovávat realitu, jindy že vypomůže paměti národa i jedince. Jedněmi byla její techničnost opovrhována, jinými byl vyzdvihován její indexikální charakter. Fotografie ale nikdy úplně neposlouchala lidské příkazy a žila vlastním životem. A o životě fotografie vypráví právě teď výstava Michala Czanderleho, studenta posledního ročníku na katedře fotografie na pražské FAMU, v Ateliéru Josefa Sudka v Praze na Malé Straně.

Vyprávět o zázračnosti fotografického obrazu, o jeho efemérnosti a často dvojakosti, lze mnoha způsoby, Michal Czanderle si vybral cestu přímou a pro široké publikum poměrně srozumitelnou. Do tří vysokých vitrín stojících na zemi nalepil 107 fotografií válek, bojů a válečných konfliktů, které se kdy na světě udály od vzniku fotografie. V instalaci jsou samozřejmě zastoupeny pouze konflikty, jejichž snímky byly dohledatelné na internetu. Každá událost je zdokumentována jednou fotografií, najdeme zde jak velké světové války, tak menší konflikty týkající se i jen jednoho státu. Některé jsou velmi slavné, jako například případ známé (ne)zinscenované fotografie střeleného běžícího vojáka z občanské války ve Španělsku v druhé polovině 30. let 20. století, která polemizuje s věrohodností fotografického média, či snímek atomového hřibu; jiné tiše svědčí o hrůznosti válečných konfliktů a o jejich dopadu na obyvatelstvo poškozených zemí. Něco ale na fotografiích nesedí. Jsou velmi tmavé a na světlých místech narůžovělé. Michal Czanderle totiž při vyvolávání něco záměrně opomenul.

Fotografie, které na výstavě vidíme, jsou kontaktní kopie snímků nalezených na internetu. Czanderle fotografie vyvolal, ale fotografický proces zcela nedokončil. Neprovedl poslední krok, a to ponoření fotografií do ustalovače. Snímky tak snadno podléhají slunečnímu svitu, tmavnou, stávají se nezřetelnými. Mizí. Některé fotografie zmizí možná dřív, než výstava skončí. Stejně jednoduše tmavne někdy paměť naše i celého národa. S podobným principem vytrácení paměti, avšak na osobnější rovině, pracuje také například Adriena Šimotová ve svých jemných pigmentových kresbách, na kterých se snaží zachytit tváře, jejichž konkrétní prvky se často ztrácejí v zamlžených vzpomínkách. Michal Czanderle na své výstavě nazvané syrově Fotografie válek však nastoluje obecnější a často palčivější otázky o kolektivní paměti a svědomí národa. O tom, co bychom si měli a co si chceme pamatovat. O tom, jak fotografie mění pohled na válečné konflikty, co pro nás takový dokumentační snímek znamená. Má pro nás ještě nějakou emotivní rovinu, nebo už jen historickou? Lze vůbec takovou výstavou lhostejně projít a zůstat neotřesen? Samotné instalování fotografií ve skleněných katafalcích, vizuálně si pohrávající s podobností s dvacet let starou fotografií Bosenské války o nezávislost, kde stojí v obrovské hale jedna rakev za druhou, všechny stejné a přísně uspořádané, nám už nějakou interpretaci napovídá, my ji však nemusíme přijmout za svou.

To, co dnes nazýváme momentkou, trvalo před skoro dvě stě lety osm hodin. První stálé fotografii, kterou vytvořil pomocí camery obscury v roce 1826 Nicéphore Niépce, věnuje Czanderle zadní malou místnost Sudkova ateliéru. Pohled z okna v Le Gras se doslova vpil během osmi hodin do cínové destičky a dnes nás staví do tázavé pozice, hledající odpověď na otázku: „Na co se to tedy díváme?“ Snažím se představit si Niépceho, jak stojí u okna, pozoruje prázdný dvůr, hledí na slunce a v jeho hlavě se odehrává směs vzrušení a očekávání, možná v tom ale ani nebyla touha po tvoření, ale spíše pragmatický pocit ovládnutí času, jak jinak si vysvětlit tak fádní námět, jako je pohled z okna do dvora. Jde však o skutečnou podobu dvora, o syntézu světla a stínu, který se během celého dne postupně měnil, nebo jde snad o Niépceho představu fotografie dvora? Czanderle podle svého uvážení rozfázoval stín patrný na fotografii na osm stádií, které graficky vyznačil do velké průhledné fólie a vystavil. Jak přesně souvisí tento pokus s válečnými fotografiemi, není na výstavě příliš jasné. Pokud by šlo jen o technickou stránku fotografického média, pak by na výstavě vznikla poměrně absurdní hierarchie témat, která by z válečných snímků činila pouhé ilustrativní obrázky, ale to je poněkud morbidní myšlenka.

Kromě otázky naší paměti nastoluje Czanderleho instalace totiž také otázky věrohodnosti fotografie. Fotografický snímek je vždy vizuálním obrazem, nikdy není ale jenom tím. Stejně jako paměť pracuje se vzpomínkou na událost či obraz, pracuje fotograf s fotografickým aparátem. Takovým aparátem může být samotná kamera, ale taky ideologie a propaganda, jednou stojící na straně rebelů, podruhé na straně politické moci.  A někde mezi tím vším, mezi čtenářem novin, válečným reportérem, mocichtivým diktátorem a vyděšeným civilistou, stojí fotografický papír, křehký důkaz reality, který lže i mluví pravdu zároveň, který žije vlastním životem, ponechán napospas rozličným křivolakým interpretacím.

______________________________________________________________ Michal Czanderle: Fotografie válek / Ateliér Josefa Sudka / Praha / 26. 2. - 30. 3. 2014