Severský deník: část druhá

V sérii rozhovorů s řediteli a kurátory skandinávských institucí zabývajících se výtvarným uměním se Rado Ištok pokouší přiblížit způsob uvažování seveřanů o současném umění i problémy, se kterými se tyto instituce potýkají.  Po interview se Sanne Kofod Olsen, ředitelkou Muzea současného umění v Roskilde (Museet for Samtidskunst i Roskilde) přichází na řadu Merete Jankowski, ředitelka Overgaden – Institutu pro současné umění, která mimo jiné říká: „Stát klade na instituce v Dánsku mnohem více omezení, má mnohem více požadavků a snah o instrumentalizaci než soukromé nadace. Takže já bych řekla, že strach z korporátního převzetí moci je trochu zavádějící, protože já mám pocit, že soukromá nadace, se kterou spolupracujeme v Overgaden, nám dává mnohem více svobody než stát.“

Merete Jankowski

Hned po ukončení studií, v letech 2005–2009, jste pracovala pro Dánskou uměleckou agenturu, jež zajišťuje státní příspěvky pro různé projekty a instituce. Jak byste po této zkušenosti popsala kulturní politiku v Dánsku v posledních několika letech? Dánsko je zemí, která má jednu z nejpřepychovějších kulturních politik v tom smyslu, že jako dánský umělec si můžete zažádat o financování vašeho projektu a nemusíte čekat na iniciativu z ministerstva kultury. Co se ale hodně změnilo v dánské kulturní politice za poslední řadu let je to, že ministerstvo a jeho orgány se značně stáhly z úzkého spojení s uměleckým světem. Když jsem tam pracovala já, bylo velmi důležité, že jsem byla v kontaktu s lidmi z oboru, že jsem se bavila s institucemi a umělci o tom, co by od nás jako státního orgánu potřebovali. V posledních letech většina lidí pracujících na ministerstvu nemá umělecké vzdělání, ale studovali ekonomii,  právo nebo jiné tradičnější obory státní správy. Důraz se dnes klade na top-down politiku, úkolem je prosadit vůli ministra na poli umění spíše než naopak. Ale stejně bych řekla, že práce s uměním v Dánsku je určitým privilegiem, protože máme bohaté zdroje financování, které jsou přístupné pro většinu profesionálních umělců.

Když je řeč o financování, většina veřejných institucí v Dánsku je závislá na penězích ze soukromých nadací. Souvisí to i s požadavkem, aby veřejné instituce fungovaly jako firmy. Vy jste v listopadu 2012 nastoupila jako ředitelka Overgaden, jak je financována tato instituce? Dánské instituce včetně Overgaden dostávají základní finance od státu. V Overgaden z toho zaplatíme nájem, topení a základní plat pro tři až čtyři zaměstnance. Na všechno ostatní musíme získat prostředky ze soukromých nebo veřejných nadací. Takže většina dánských institucí funguje na bázi tohoto věřejně-soukromého slepence. Navíc v současné situaci je těžké říci, co je v Dánsku věrejná instituce. Tady v Overgaden se ucházíme o státní a soukromé financování v poměru 50 na 50. Tak co jsme? Kam patříme? Zajímavým rozměrem této diskuze je – a na to se často zapomíná – že, alespoň pro mě, je častokrát jednodušší pracovat se soukromými zdroji než s veřejnými. Stát klade na instituce v Dánsku mnohem více omezení, má mnohem více požadavků a snah o instrumentalizaci než soukromé nadace. Takže já bych řekla, že strach z korporátního převzetí moci je trochu zavádějící, protože já mám pocit, že soukromá nadace, se kterou spolupracujeme v Overgaden, nám dává mnohem více svobody než stát. (Nadace Obelovy rodiny podporuje Overgaden obnosem 2,4 milionů DKK ročně, pozn. aut.)

Naja Maria Lundstrøm: Well It's Not Going to Lift Itself / 2014

Overgaden bylo založeno v roce 1986 a rychle se stalo jedním z nejexperimenálnějších výstavních prostor v Kodani, alespoň co se týče současného umění. Jak vidíte místo Overgaden ve srovnání s jinými kodaňskými institucemi zaměřenými na současné umění? Nejdůležitější úkol je ten, který je uveden v zakládajícím dokumentu z roku 1986, kde se říká, že Overgaden je místo pro prezentaci uměleckého experimentu. A já jsem si to opravdu vzala k srdci v tom smyslu, že to není místo, kde umělce vyzýváme k tomu, aby udělali dotaženou výstavu, o jakou se snaží instituce formátu kunsthalle. Umělci můžou přijít s čímkoli, čím se v daném momentě zaobírají. A to je mým vodítkem pro kurátorování výstav, téměř vždy vybírám umělce nebo skupiny, které chtějí ukázat něco, co ještě nikde nevystavovali, takže prezentujeme jenom nové projekty, to je v Overgaden základním pravidlem.

Jakými kritériemi se při posuzování projektů řídíte? Každoročně obdržíme zhruba 150 žádostí a za rok máme deset výstav. Doposud stále dobíhal program bývalé ředitelky Henriette Bretton-Meyer, nyní se však bude program trochu měnit. Mou předchůdkyni více zajímal profil bližší formátu kunsthalle, teď ty větší a reprezentativnější výstavy smícháme s menšími projekty s kratší dobou trvání, jež budou probíhat paralelně díky rozdělení patra na tři různé sekce. Budeme dělat méně tradiční výstavy a pak akce, které nejsou výstavami, ale křestem knihy, promítáním filmu, přednášky atd., jež by měly Overgaden přiblížit jeho původnímu poslání.

Troels Sandegaard: Bodies and Bodies / 2014

Vybrané projekty tedy budou doplněny novými výstavními formáty. Jednou do roka plánujete návrat do historie Overgaden. Chcete se vrátit 20–25 let zpět a pozvat umělce a umělkyně, kteří v Overgaden již vystavovali, abyste se podívali, co dělají dnes. Tím také ukazujete vůli zahrnout bohatší generační skladbu. Jak vidíte možnosti mladých umělců v Dánsku? Funguje tady nějaká věková diskriminace? Ano, určitě, a výrazná. V Dánsku byly nulté roky poznamenány masivním boomem ve světě umění, tedy obzvlášť v komerční sféře. To vedlo k nepřiměřenému důrazu na mladé umělce, jež byli vysíláni na veletrhy a rychle prodávali svá díla. To vedlo k tomu, že mnoho umělců, kteří byli o trochu starší a nemluvili aktuálním uměleckým jazykem, bylo jednoduše zapomenuto. Bylo tady několik úžasných umělců, kteří však několik let neměli šanci vystavovat. Proto je opravdu zajímavé dělat výstavy, jež jsou návratem do historie a objevovat umělce, kteří byli zapomenuti nebo vynecháni z komercializovaných dějin umění.

Jako jeden z vašich cílů jste při nástupu do funkce ředitelky uvedla otevření Overgaden širšímu a novému publiku. Jak byste popsala vaši strategii získávání nového publika? Jednou z mých zásad je uvědomit si, že návštěvníci jako jeden tuhý blok neexistují. Většina dánských institucí chápe návštěvníky jako homogenní obyvatelstvo. O co se snažíme my, je diferencovat mezi tím, jak zprostředkováváme to, co děláme. Když děláme výstavu, tak ji samozřejmě provází text, který umělec může použít v komunikaci s uměleckým světem, ale taky se snažíme nabídnout bohatý program prohlídek pro veřejnost, které zahrnují školy, ale také soukromé výtvarné učitele, jež sem přivádějí lidi a vysvětlují jim, co tady děláme v jazyce, kterému lidé rozumějí a který není jazykem instituce. Další věcí, která provází každou výstavu, jsou diskuse s umělcem nebo veřejné debaty, pořádáme však také doprovodné programy, které tematizují různé aspekty výstavy tak, aby byly lehko stravitelné pro návštěvníky. Takže to není o tom, že bychom se snažili měnit to, co děláme, ale spíš o tom snažit se zprostředkovat naši práci jinými způsoby. Myslím si, že to je něco, co by mnoho dánských institucí mohlo brát daleko vážněji.