Artalk.cz

Rovnovážné dění protikladů

Národní galerie připravila mohutnou retrospektivu Jana Kotíka (1916–2002), podnětné osobnosti českého umění 2. poloviny 20. století. Ve Veletržním paláci je k vidění pestrý soubor maleb, koláží, objektů, grafik, kreseb i skic, navíc si návštěvník může odnést sadu aršíků s fragmenty umělcových teoretických textů, jež postupně nachází v expozici. Kotíkovo dílo je tak představeno v nevídané komplexnosti, které dominuje zaujetí pro hledání adekvátní výtvarné formy a chuť pouštět se novými cestami.

Kotik_03

Zdá se, že Jan se jakožto syn malíře Pravoslava Kotíka nemohl setkání s uměním vyhnout. Jako na iniciační vzpomíná (zde) především na výstavu Bohumila Kubišty, později s respektem mluvil i o dalším významném kubistovi, Emilu Fillovi. Kotíkova postkubistická (či obecněji řečeno postavantgardní) inspirace jako by se do jeho díla otiskla v podobě napětí mezi analytickým, racionálním přístupem a důrazem na nereflexivní, smyslovou kvalitu uměleckého artefaktu. Kotík se v letech 1935–1941, kdy studoval v Praze na UMPRUM, sblížil s autory pohybujícími se okolo budoucí Skupiny 42. A s těmi z nich, kteří zůstali věrní modernímu výtvarnému projevu, vykazuje jeho vlastní vývoj řadu podobností (srov. např. poválečnou tvorbu Václava Hejny).

Po rozpadu skupiny a změně politického režimu v roce 1948 byl progresivně zaměřený Kotík, který vždy sledoval aktuální umělecký pohyb v zahraničí, nucen zaměřit se na užité umění a typografii, i když volné tvorbě se samozřejmě věnovat nepřestal. Za vrchol jeho angažmá na poli užitého umění lze považovat rozměrnou prostorovou vitráž pro československý pavilon na slavném bruselském Expu z roku 1958. Co se týče typografie, uchyloval se Kotík často k abstraktní, nefigurativní formě, proti níž se doba výrazně vymezovala – o jeho pozici v tomto kontextu, kdy úprava knih poskytovala tvůrčí útočiště takovým umělcům jako Nešleha, Sýkora, Demartini, Sekal, Balcar nebo Malich, pojednává ve výtečném textu (v Art+Antiques č. 11/2013) Jan Wollner.

Kotik_02

Jan Kotík patřil ve 2. polovině 50. let k osobnostem, z jejichž okruhu se zrodily tendence informelního charakteru; k nefigurálnímu projevu, v němž figuraci nahrazuje malířská akce, inklinoval v podstatě od dětství. U Kotíka se tak na konci 50. let kontury i barvy osamostatňují, barva přestává vyplňovat plochu ohraničenou linií. V průběhu 60. let pak umělec vstřebává řadu podnětů ze soudobých světových proudů – zejména z kaligrafické a gestické abstrakce, lettrismu či tašismu. V případě výtvarných objektů obsahujících „anatomické“ popisy svých částí, jež mohou odkazovat k odbornému kritickému diskurzu, lze snad hovořit i o reflexi podnětů institucionální kritiky.

Od roku 1969 žil a tvořil Kotík v Berlíně, kde došlo k posílení konceptuálního rozměru jeho tvorby. Příkladem může být série Historie trojúhelníku (1973), která prostřednictvím různých materiálů prozkoumává dotyčný geometrický tvar. Na konci 70. let se pak český tvůrce spolu s mladými berlínskými umělci podílel na site-specific instalacích v opuštěných továrních halách. K pozoruhodným projektům prezentovaným rovněž na výstavě náleží jakési „balíky“, jež obsahují složené části artefaktu, nákresy, texty. Jedná se komprimované umělecké objekty, které původně vznikly v ateliéru interakcí různých předmětů včetně stěny. Kotík se pak snažil zachovat tato aktuálně vzniklá díla, takže je rozebral, zabalil a přidal návod na rekonstrukci. Zahrnul tak vlastně do díla i dimenzi času, což bylo jedno z jeho klíčových témat.

V 90. letech se pak Jan Kotík vracel ke svým dřívějším tématům, znovu se dokonce objevily náznaky figurace. Intenzivně se zajímal o taoismus, který mu vyhovoval svým pojetím protikladů. Zatímco západní myšlení je totiž připouští jen jako boj jednoho proti druhému, orientální tradice chápe protiklady jako dynamické dění směřující k rovnováze.

Kotik_01

Jak již bylo naznačeno, pro Kotíkovu tvorbu je velmi podstatná racionální složka. Sám se soustavně věnoval teoretické reflexi výtvarného umění, od roku 1946 publikoval v nejrůznějších časopisech. V aktu tvoření kladl důraz na metodu, umělcův subjekt se u něho mnohdy stává pouze jedním z řady nástrojů nutných ke vzniku díla: „Dobrý tašistický obraz nepředpokládá ani ideu obrazu, ani vnitřní model, ale nalezení (či přijetí) určité metody realizace.“ Stroj proto pro Kotíka není vyhroceně nelidským, vnímá jej jako „barbarský stupeň živého“. Někdy také uplatňoval matematické principy – třeba v systému Inomago, jenž je založen na „vypočítávání“ obrazu na základě přisouzení písmenům názvu díla určitý poměr a barevnost ploch. Patrná je u Kotíka tendence vnášet řád konstrukce i do informelu.

Z postavantgardního (před)válečného období zůstal v Kotíkově výtvarném myšlení typicky avantgardní paradox, a to levicový požadavek na živou funkčnost umění ve společnosti doprovázený přesvědčením o estetické autonomnosti uměleckého díla. O jeho případné nesrozumitelnosti a nechápavých reakcích publika napsal: „Křik obecenstva je obranou jeho vlastního klidu. Nechuť se změnit. Strach z bolesti vzniklé operací, v níž se odřezává staré, neplatné či podezřelé, aby mohlo být přijato nové.“ Nemáte-li strach se změnit, lze návštěvu reprezentativní Kotíkovy retrospektivy vřele doporučit.

______________________________________________________________

Jan Kotík (1916 – 2002) / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 17. 10. 2013 – 23. 3. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv NG

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *