Absurdita, nebo geniální slovní hříčka?

Už samotný název výstavy Český papež vzbuzuje zvědavost a nepochybuji o tom, že právě on by mohl být pro potenciální diváky atraktivním. Skrývá se za ním projekt, který se v MeetFactory snaží ambiciózním způsobem seznámit publikum s religiózními tématy tak, jak jsou v současné době viděna a zpracovávána mladými polskými umělci. Otázkou však zůstává, zda zvolené téma obstojí u českého publika, které je silně ateistické.

Zatímco název Český papež vzešel z nápadité, mírně provokativní slovní hříčky, samotný koncept výstavy částečně navazuje na obdobné projekty, které proběhly v nedávné době. Stěžejním inspiračním příkladem se pro kurátory pražské výstavy (Piotr Sikora a Piotr Zdybał) stal projekt Katolíci v Kronice (kurátor Stanisław Ruksza). Tato výstava, jejímž hlavním posláním bylo prezentovat katolicismus jako prvek, který se významným způsobem podílí na utváření kultury, se odehrála v roce 2010 v polském městě Bytom. O dva roky později došlo ve Varšavě k otevření výstavy s názvem Nové národní umění (kurátoři Sebastian Cichocki a Łukasz Ronduda). Zde měla vybraná díla spíše poukazovat na patriotické hledisko polských umělců. Oba výše zmíněné příklady však byly chápány spíše jako umělecké vyjádření k politické a náboženské situaci v Polsku, čehož se pražská výstava snaží vyvarovat. V prostoru galerie MeetFactory prezentují vybraní polští umělci Ada Karczmarczyk, Bartosz Kokosiński, Ewa Axelrad, Kuba Woynarowski a Mateusz Okoński díla, která svým výrazem urputně bojují za svobodu uměleckého projevu. Na základě toho dochází u některých vystavených děl k potlačení vznešeného tónu ve prospěch nadsázky či ironie. Tím se prezentovaná díla stávají divácky přístupnější širokému spektru publika.

Prostor galerie byl pomyslně přetvořen na svatyni, kterou sice názorně evokuje dílo Diagram (Kuba Woynarowski, 2014) u vstupu, ale realizace složitého prostorového plánu dle mého názoru pokulhává. Možná tkví zádrhel ve skromném počtu vystavených děl, možná v jejich rozprostření. Návštěvník je tak vtažen do výstavy skrze první místnost, kde prostorová instalace Ikonostasu (Ada Karczmarczyk, 2014) funguje, avšak dále se v prostoru ztrácí.

Vraťme se však ke Karczmarczykovu dílu. Ikonostas upoutává pozornost svérázným způsobem. Návštěvník je atakován neutuchajícím rytmem moderní hudby, která se line místností, a navíc musí zpracovat náhlý příval fosforeskující barevnosti. Chtíc nechtíc, měla jsem pocit, že se stávám součástí masy, jsem vtahována dílem a musím usměrnit pocity, které ve mě vyvolává.

Po průchodu Ikonostasem se divák ocitá v "sakristii", kde je vystaveno dílo Očistec (Mateusz Okoński, 2012). Oběť v podobě prasete bohužel v mých očích ztrácí výpovědní hodnotu v momentě, kdy se člověk otočí k odchodu ze sakristie a naskytne se mu možnost konfrontace vystaveného sádrového modelu Očisty s fotografií originálu, který byl koncipován jako plastika do veřejného prostoru. Trochu škoda takového porovnání.

Povedenou záležitostí je však také tříkanálová videoinstalace s názvem Český papež (Kuba Woynarowski, Mateusz Okoński, 2014), na jejíž produkci se kromě autorů podíleli také oba kurátoři výstavy. Časově posunutá videa jsou umístěna do potemnělé místnosti, kam jsem vstupovala s rozpačitostí a po zhlédnutí videí odcházela právě tak zaskočena jako v momentě svého příchodu, nyní však obohacena o zážitek z díla.

Závěrem nutno podotknout, že výstava Český papež přináší svérázný náhled na téma víry či pobožnosti a upoutává pozornost diváka k marginálním problémům v této oblasti. Díla vybraných umělců tvoří skromný, ale kompaktní celek, který až na pár výtek funguje. Výstava je tak schopna nabídnout intenzivní prožitek i námět k dalšímu přemýšlení. I přes všechny zmíněné klady se však obávám, že projekt podobného charakteru zůstane v českých vodách nepochopen, nebo hůře, neobjeven.

______________________________________________________________

Český papež / kurátoři: Piotr Sikora, Piotr Zdybał / MeetFactory / Praha / 5. 2. 2014 – 16. 3. 2014