V rámci Týdne výtvarné kultury, pořádaném již pátým rokem Katedrou výtvarné výchovy brněnské Pedagogické fakulty, se letos k prvnímu kroku odvažuje projekt Petra a Marty Kovářových. Záměrem Výtěru není představit odpad brněnské výtvarné a uměleckohistorické scény, ale pomoci umělcům a teoretikům navázat vzájemnou spolupráci (nejen) v principech uměleckého provozu.

Petře, jsi kurátorem galerie OFF/FORMAT, v níž budou někteří účastníci projektu vystavovat. Zároveň je váš projekt zaštítěn Katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU, kde profesně působí Marta. Jakou úlohu pro vás tyto instituce sehrávají v projektu Výtěr?
Petr Kovář (PK): Katedra je pořadatelem Týdne výtvarné kultury. Uvažování nad jeho letošním programem pak bylo impulsem k organizaci Výtěru.
Marta Kovářová (MK): Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity pořádá Týden výtvarné kultury každoročně. Před pěti lety se naštval šéf naší katedry Radek Horáček, že existuje Týden vědy, ale Týden výtvarné kultury ne. Oslovil ke spolupráci doktorandy a studenty katedry a letos můžeme být svědky již pátého ročníku.
PK: Do akcí Týdne se zapojují téměř všechny brněnské instituce a skupiny, které s výtvarným uměním nějak souvisejí, od studentských projektů po Moravskou galerii nebo Špilberk, anebo třeba právě OFF/FORMAT. V jejich prostorech se konají přednášky, výstavy, workshopy…

Projekt Výtěru mi přijde ojedinělý: je to něco, co v brněnském prostředí není. Předpokládám, že vycházíte z toho, že máte možnost vystavovat v galerii OFF/FORMAT. To je výborné, protože to celé má hmatatelný výstup.
PK: Ano, asi zásadní je ta zkušenost s provozem galerie. I když je náš výstavní program docela volný, myslím tím otevřený, jsme nuceni odmítat výtvarníky, kteří nás žádají o výstavu, ale také teoretiky, nebo spíš studenty a čerstvé absolventy teorie umění, kteří se snaží někde uchytit nebo aspoň získat praxi. Jsou zde výtvarníci, kteří sami nemají ostré lokty, aby se o sebe postarali, sice něco tvoří, mnohdy něco velmi zajímavého, ale nikdo o nich neví. A jsou tady adepti teorie, protože školy vypouštějí spousty adeptů, kteří potom nic nedělají, protože tolik placených kurátorských a badatelských pozic zkrátka není. Chtěli jsme jim v otevřené výzvě nabídnout spolupráci. Spojit ty, co něco dělají, ale nejsou vidět, s těmi, kteří by něco rádi zviditelnili.
MK: A Katedra výtvarné výchovy a galerie OFF/FORMAT mají prostory, kde může být to zviditelnění viditelné.
PK: Viditelný Výtěr!

Pozoruhodný název…
MK: Doufám, že je z toho poznat, jak to vzniklo. Jde o spojení VÝTvarníka a TEoRetika. Alternativní název byl Výkřik, v čemž by byl přítomen kritik skrze zkratku „krik“. Ale druhý den ráno jsme se probudili a prostě bylo jasné, že vyhrál Výtěr. Jen jsme se smáli při představě, jak se bude jednou třeba psát o slavných umělcích, kteří vzešli z otevřené výzvy Výtěr. Zkrátka, určitá pochybnost, zda do tohoto „zraky vytírajícího“ názvu jít, tam byla…

Mně to evokuje přinejmenším dva významy a ani jeden nesouvisí se zrakem.
PK: No právě, a to ten název evokuje samozřejmě každému, proto tu byly ty pochybnosti. Aby to nevypadalo, že lidé, kteří díky této otevřené výzvě získají výstavu nebo publicitu, jsou tím posledním, co ještě můžeme „vytřít“. Ale pak jsem si uvědomil, že to v sobě nese současně i pozitivní emoci. Kdo to nepochopí jako nadsázku, může s tím mít problém, ale myslím, že žijeme v době…
MK: … kdy si každý může takový „výtěr“ dovolit.

Jestli jsem to pochopil správně, jsou výtvarníci těmi, kteří jdou s kůží na trh a jsou vystaveni kritice přihlášených výtvarných teoretiků?
MK: Prvně jsme měli představu velkého hřiště, takového fotbalového stadionu, kde běží výtvarníci proti těm teoretikům a na bázi nějaké hry se potkávají a vytvářejí páry. Jako v té dětské hře Rybičky, rybičky, rybáři jedou… Pak nám ale došlo, že nechceme, aby se jen někdo pobavil. Tato akční představa byla upozaděna a užili jsme praktičtější model vernisáže, kde budou k vidění díla přihlášených umělců, budou přizváni teoretici a vznikne prostor pro dialog nad díly.
PK: Je to v zásadě tak, jak říkáš Tomáši, a už jsem z tohoto úhlu pohledu kritiku zaznamenal. Výtvarníci budou vystavovat a teoretici budou kroužit okolo a určovat, koho vyberou a koho ne, což může působit nerovnoprávně.

Zároveň Marta naznačila, že i teoretici budou publikovat vlastní texty, a to na webu celého projektu.
PK: Před vernisáží bude zveřejněna webová stránka www.tvk-brno.cz/vyter a na ní budou zastoupeni jak teoretici, tak výtvarníci do projektu přihlášení. Teoretik si může na základě informací z webu a z výstavy říci: „S tímto člověkem bych chtěl pracovat“, ale pak je řada na výtvarníkovi, protože tomu teoretik vyhovovat nemusí. Není to jen výběr masa, leda by to maso bylo také živé a spoluvybíralo si svého kupce.

Je tu nějaký faktor dobrovolnosti?
PK: Myslím, že výtvarník sice jde s kůží na trh, musí něco ukázat, ale to přeci výtvarník dělá běžně. Že se na jeho tvorbu přijde kromě širší veřejnosti podívat ještě nějaký teoretik, který nadto uvažuje o spolupráci s ním, je situace, která může nastat i na běžné vernisáži a není, myslím, nijak chmurná.

Tím vzniká prostor si umělecký provoz vyzkoušet. Jak říká Petr, výtvarníci půjdou vždy s kůží na trh, vždy budou vystavovat a vždy budou vystaveni nějakému kritickému pohledu, protože ta teoretická obec je bude stejně sledovat.
PK: V rámci Výtěru výtvarník nedělá nic jiného, než co by dělal normálně, a teoretik v zásadě také. Teoretik se tím, že se do projektu přihlásí, k ničemu nezavazuje. Když přijde na vernisáž a zjistí, že se mu tam nikdo nelíbí, tak prostě poděkuje a odejde. Ale ještě bych chtěl dodat, že takový ten akční aspekt, o kterém mluvila Marta, tak ten v tom pro mne pořád zůstává, i když se aktéři nestřetnou na hřišti, ale na vernisáži. Když jsi tu naznačoval, že jde o jakýsi skleník, kde se odehraje pokus, tak to působí komicky, alespoň na mne ano. Navíc by to mohlo odkazovat k nějakým snahám minulého režimu zásadně organizovat uměleckou činnost… Sama o sobě je celá ta organizace jakousi akcí, happeningem.

Mě napadlo, že právě ten hravý aspekt té akce, která je zaměřena na méně průbojné výtvarníky a teoretiky, pro ně může představovat jistou přitažlivost. Skutečnost, že nejde o výsledek, že je nikdo nehodnotí.
MK: Uvažovali jsme nad tím, jak v rychlosti představit teoretika, ale nenapadl nás žádný uspokojivý model. Každý teoretik nemusí být exhibicionista a my to po něm vlastně ani nechceme.
PK: Teoretik se k něčemu zaváže až v momentě, kdy se domluví s výtvarníkem. Ale i ta vyhlášená roční spolupráce bude vypadat pouze tak, jak budou chtít oni, to nikdo nebude kontrolovat. Ať už jejich společný rok proběhne jakkoli – výstavy, články nebo i jen povídání u piva – teoretik musí v rámci společné prezentace v OFF/FORMATU v roce 2015 publikovat text, v němž bude reflektovat, teoreticky rozvíjet či popularizovat výtvarníkovu tvorbu.

Mně se ještě líbí, že je celý projekt otevřený, že nemá povahu nějaké grantové soutěže. Zároveň je možnost publikace vlastních textů dobrá i pro teoretiky, kteří získají možnost pochopit umělecký provoz. Tím navazuji na otázku, kterou otevřel jeden z mých kolegů minulé úterý na prezentaci projektu na Semináři dějin umění, kde byl celý projekt zjednodušen na to, že teoretik udělá zdarma reklamu umělci.
MK: My to pochopitelně vnímáme jako oboustrannou věc. Vzájemné obohacení.
PK: Samotný fakt, že to není nijak honorované, myslím, jasně vyjadřuje ten záměr. Zájem. Pravděpodobně se zúčastní člověk, kterého umění zajímá, chce se skrze něj nějak realizovat. Koneckonců na teoretika ta akce může upozornit úplně stejně jako na výtvarníka. Pokud si budou teoretik s výtvarníkem vyhovovat, mohou navázat dlouhodobější spolupráci, která bude rovnocenná.

Ano, a je možné, že dojde k protnutí na jiných rovinách, třeba v oblasti pedagogické. Dlouhou dobu jsem přemýšlel nad tím, proč studenti Semináře dějin umění nenavštěvují přednášky na FaVU. Jednoduše proto, že to nešlo. Dnes to jde a myslím si, že na FaVU je spousta přednášek zajímavých pro studenty dějin umění, stejně tak na dějinách umění přednášejí lidé, kteří mají co říci studentům FaVU. Takže já vnímám vaši akci, happening, jako určitý hybný moment, který se může rozvinout do dalších způsobů spolupráce mezi umělci a teoretiky.
PK: Počkej, ty ses dotkl toho, že se bavíme především o studentech. To je sice pravda, ale my bychom byli rádi, kdyby se to netýkalo výhradně studentů. Hlavně mám na mysli výtvarníky, protože u teoretiků máme pocit, že pokud již stojí mimo školu, tak na to prostě už nenajdou čas. Chtěli bychom, aby ta skladba byla pestrá. Kdyby tam byli současní studenti, ale i lidé, kteří již dostudovali, nebo ti, kteří vysokoškolským vzděláním vůbec neprošli. Samozřejmě, že předpokladem je nějaká kvalita, ale když vznikne podobná pestrost, tak to bude zajímavější než jenom jako jedna z dalších akcí pro studenty.

Máš z těch přihlášených výtvarníků pocit, že tvou představu pestrosti naplňují?
PK: Zatím ano. V tom současném vzorku je fotograf středně starší generace, jsou tam absolventi FaVU, AVU, kteří skončili třeba před dvěma až osmi lety, a pak jsou tam současní studenti z Pedagogické fakulty z Katedry výtvarné výchovy.

Oslovili jste třeba DIFA JAMU a ateliér scénografie?
MK: Adresně jsme z uměleckých škol neoslovili nikoho. Šli jsme cíleně na Seminář dějin umění, protože teoretiků se nám hlásí méně než výtvarníků. My máme lepší dosah na výtvarníky a jejich okruhy, takže ta zpráva o akci se mezi nimi šíří rychle, například prostřednictvím sociálních sítí.

A přihlášených výtvarníků máte tedy již dostatek?
PK: To slovo „dostatek“ je v tomto případě definované prostorem, který máme pro vernisáž k dispozici. Archiv, výstavní prostor Masarykovy univerzity v suterénu bývalé lékařské fakulty, poskytuje možnosti, abychom vystavili 15 až 20 lidí. Jsme nuceni udělat počáteční selekci a já doufám, že bude minimální. Vlastně to bude spíš takový salón, protože tam každý bude mít jedno dílo. Zatím se nám přihlášení ještě do galerie vejdou.

Mně osobně přijde selekce z důvodu limitace výstavním prostorem více než legitimní. Ale dostáváme se tím k širší otázce a to je váš názor na roli kurátora v uměleckém provozu, potažmo zda vy sami si připadáte jako kurátoři.
MK: My jsme obyčejní organizátoři. Jako bych například organizovala oslavu vlastních narozenin a zvala na ně hosty.

Čili nějakou kurátorskou koncepci v tomto případě nedodržujete?
PK: Vůbec ne, a my bychom ji ani nechtěli vytvářet. Protože to by za nás měli rozsoudit teoretici, kteří tam budou pozvaní. Náš impuls je především v tom vzájemném prostoru nabídnutém výtvarníkům a teoretikům.
MK: Kromě toho, že teoretik bude domlouvat výslednou výstavu, tak je možná nějaká spolupráce stran koncepce a obsahu díla výtvarníka. I ta závěrečná výstava je tam pouze jako naše nabídka, možnost, kterou té dvojici dáváme, neznamená to, že nemohou využít jiných možností prezentace; vše záleží na jejich vzájemné komunikaci. Chceme, aby to bylo oboustranně inspirativní setkání, aby nešlo jen o praktické východisko v podobě jedné krátké výstavy v OFF/FORMATu.

A tím se dostáváme k dalšímu aspektu vašeho projektu: vy vlastně nabízíte výtvarníkům reflexi jejich vlastního díla mimo ateliér, mimo školní prostředí.
PK: Jo jo, to nám vždycky říkali při klauzurách na FaVU: „Važte si toho, teď to máte dobrý, teď o nic nejde, ale až vás vypustíme z fakulty… už nebudete chránění…“
MK: To je jedna věc, ale hlavně „… už vám k tomu nikdo nic neřekne“. Když si vezmeš prostředí mimo školu, tak se vlastně jen poplácáváme po ramenou, že to bylo fajn, ale málokdo ti řekne, že to je mimo, blbý nebo že se cyklíš. To musí být kamarád. Když je to dobré, tak se poplácá, a když je to blbé, tak se mlčí.

______________________________________________________________

VÝTĚR (VÝ + TER = VSZ): VÝTVARNÍK + TEORETIK VYTŘOU SVĚTU ZRAK! Společensky prospěšná akce Výtěr je pokusem o spojení profesních drah výtvarníků a teoretiků. Vernisáž výstavy teoreticky nezadaných výtvarníků uzavře vyhlášení dobrovolně sezdaných párů, tzv. Vý+Těrů, které se zavážou ke spolupráci po jeden rok. / Archiv Masarykovy univerzity / Brno / 11. 3. 2014 v 17:00

Více infromací zde