Artalk.cz

In_margine (nejen o pomnících)

Milena Bartlová se pozastavuje nad záměrem Prahy 6 vybudovat pomníky Marii Terezii a Žofii Chotkové. Na rozdíl od politiků totiž pomníky nechápe jako pouhou dekoraci, ale jako vyjádření společenského konsensu, na koho a jak chceme vzpomínat.

Milena Bartová: Vlnící se cesta s fontánou 

Když šéfredaktorka položí otázku, nelze se tvářit, že nic nezaznělo. Tím spíš, když je to otázka k věci: proč má Praha 6 stavět pomník zrovna Marii Terezii, nemluvě o Žofii Chotkové s vodním prvkem? Dala se snad městská část pod vedením starostky Marie Kousalíkové (ODS) na radikální feminismus? Nebo na Praze 6 konečně uspěla Placákova monarchistická strana a začíná politická demontáž republikánského ideálu tatíčka Masaryka?

marie-terezie

Z vypsání obou veřejných soutěží je zřejmé, že nebude důvod k ani jedné z obav. Důvodem pro stavbu pomníku je v obou případech esteticky uspokojivé doplnění nově vznikajícího parčíku. V případě Marie Terezie nad Prašným mostem čteme přesnější určení: „průběh vlnící se cesty s fontánou naznačuje místo pro umělecký objekt“, a aby o tom nebylo pochyb, základy pro pomník už na místě stojí. „V návaznosti na barokní fortifikaci byl zvolen pomník jediné panovnice vládnoucí na českém trůnu – Marie Terezie.“ Parková plocha bude navíc řešena „klasicistně“ a pomník z trvanlivého materiálu k ní má „mít vazbu“.

Od Žofie Chotkové s vodním prvkem se zjevně očekává méně. Nebude stát 3 miliony ale jen dva a v porotě nejsou ředitelé/ky Národní galerie, GHMP a umělecké správy Pražského hradu, ale jen kurátorky. Ideový záměr, vypracovaný s.r.o. VHE a spol., spočívá jen v představě, že „moderní dynamické výtvarné dílo socha/pomník“ má tvořit „určitý protipól a zakončení předpolí Písecké brány“. Městská část zaplatila inzerci v časopise Ateliér, takže se informace jistě dostala ke Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska, kteří se na tento typ zakázek specializují (zde) .

V obou případech je zřejmé, že prvotním podnětem pro veřejné zakázky je abstraktní estetická představa o tom, jak má vypadat veřejný prostor. Původcem této představy jsou architektonické ateliéry, které se podílejí na velkých dopravních stavbách, s nimiž sdílejí nejen estetické názory, ale především etiku. Totéž bohužel platí o městské samosprávě Prahy 6, kde dodnes vládne Klausova tenisová raketa. O tom, že neutralizující harmonické zkrášlení je tou pravou podobou současného veřejného prostoru, jsou architekti i samospráva nejspíš opravdu přesvědčeni.

prasny-most

Výsledkem bude cosi pěkného. Hned vedle velké křižovatky dálnice protažené městem se bude vlnit cesta v parku, „uměřená socha/pomník“ se bude tyčit mezi čtyřmi stromy a klasicistní styl parkové úpravy bude vhodně ladit k hradbám. Jak se s tím vyrovnají lidé, kteří nedaleko žijí nebo tudy jen procházejí, co jim to řekne a jak budou reagovat, to už bude jejich věc. Pokud by si snad vší té harmonické pěknosti nechtěli uctivě vážit a nechodili po vlnící se cestičce, nýbrž kudy sami potřebují, máme na ně městskou policii a vyhlášky. Stejně povrchní úvahou byla vedena volba obou osobností, jimž zde vzniknou pomníky. Nedělá si starosti ani s rolí a fungováním veřejného městského prostoru, ani s tím, že pomník je opravdu silným ideologickým stanoviskem.

V tom městští zastupitelé najdou podporu u odborníků. Estetické hledisko je přece to nejdůležitější a pokud by politici chtěli do smyslu pomníků stavěných za veřejné peníze mluvit, riskují, že ještě po sto padesáti letech budou za voly: tak se dalo porozumět poselství pečlivě připravené výstavy o pražských pomnících 19. století v Archivu hl. m. Prahy (zde); psala jsem o ní v A2. Před pár týdny se tři renomovaní historici v televizi shodli, že efekt mocenského obsazování městského prostoru měly pomníky jen v nacionalisticky vyhrocené situaci druhé poloviny 19. století, kdežto kolem pomníků doby „komunismu“ se chodilo, aniž by je lidé vůbec vnímali (zde). Až se vnucuje otázka, zda byly pak opravdu odstraňovány jen proto, že byly umělecky nevyhovující. Na dohled od budoucího pomníku Marie Terezie zatím ještě stojí hotel Praha, právě bouraný ve prospěch jiného parčíku (tentokrát ovšem soukromého) s právě opačným zdůvodněním: možná je umělecky zajímavý, ale obsazuje nám dnešek nevítanou vzpomínkou na minulý režim, kterou chceme zapomenout.

Hotel-Praha

Bohatý soukromník přesněji než volená samospráva chápe, co je ve hře. České slovo pomník vystihuje lépe než slova v jazycích zdůrazňujících monumentalitu takového objektu, o co ve skutečnosti jde. Jde totiž o paměť, tu sdílenou a společnou, která je možná hlavním pojítkem soudržnosti společností. Pomníky a památníky (a samozřejmě také památková ochrana budov) vyjadřují konsensus o tom, na koho a jak chceme vzpomínat. Kdo a jak bude součástí a oporou toho, co společně žijeme, a k jaké budoucnosti nás to vede. A také kdo a jak bude z naší společné paměti vytěsněn a zapomenut.

V obou porotách soutěže Prahy 6 jsou zastoupeny i respektované osobnosti současné výtvarné scény. Pokud nebudou jednoduše přehlasovány, mohou být zárukou, že samotný výtvarný objekt dopadne lépe než řada odstrašujících příkladů, kdy samosprávy přijímají jako dary umělecky podřadná díla nebo když do poroty najmenují jen sebe samotné. Jenže pevně dané parametry zadání neumožňují, aby to celé mělo vůbec smysl. Dokud si totiž samosprávy neuvědomí, s jakou zodpovědností vůči současnosti i budoucnosti je nutno přistupovat k jakýmkoli úpravám veřejného prostoru: protože právě ten, a nikoli zasedací sál parlamentu, je hmotně konkrétním prostorem demokracie.

Nechci přeceňovat Odbor územního rozvoje Prahy 6, ale nemohu se zbavit dojmu, že si to bohužel zadavatelé uvědomují a že onu líbeznou vizi esteticky zjednané harmonie minulosti, přítomnosti a budoucnosti na vlnící se cestičce nad tunelem Blanka prosazují záměrně. Nechci přeceňovat výsledné řešení, ale jako umělecké dílo by mohlo výstižně odkrývat naši dnešní situaci: eticky, ekonomicky, politicky a ekologicky monstrózní stavbu přikryjeme pěknou povrchovou úpravou. Nebudeme se ohlížet na to, jakou podobu veřejného prostoru by tu lidé skutečně chtěli a potřebovali, protože úřad má moc, sám nejlíp ví, co je pro poddané, pardon – občany dobré, a jediné, co s tím kdo může dělat, je dodatečně dotyčné nevolit.

Marie Terezie, jejíž architekti přetvářeli Prahu ve vojenskou pevnost, byla sice královna, ale poslušně porodila svých šestnáct dětí (Opráski), a je tak jistě vhodným modelem pro dnešní ženy. Žofie Chotková byla vnučkou muže, podle něhož se jmenuje slavná pražská zatáčka, avšak její historický význam spočívá pouze v tom, že byla spolu se svým chotěm zastřelena před sto lety v Sarajevu. Aha, sarajevský atentát, to by konečně dávalo aspoň nějaký smysl: totiž že by ODS chtěla v posledním záchvěvu svého vládnutí subtilním symbolem zvěčnit zlom svých vlastních stranických dějin.

Existují u nás samozřejmě i dobré místní samosprávy a výtečné pomníky. Za všechny připomeňme Památník obětem komunismu v Liberci: neprojektuje „komunismus“ kamsi ven, ale do cesty nám staví zrcadlovou plochu s výzvou, abychom každý za sebe a stále znovu přemýšleli o svobodě a o tom, co pro ni děláme (zde). Za skvělý považuji i návrh realizovat památník Janu Kašparovi v Pardubicích jako ranvej na hlavní třídě (zde). Přesto (anebo možná spíš právě proto?), že jeho navrhovatel David Macháček nepatří do světa umění, vystihuje docela přesně to, čím má pomník slavnému rodákovi a průkopníkovi modernity být. Líbilo by se mi jít po městě a moci si představovat, že i já bych mohla vzlétnout…