Práce v galerii

V první polovině února byla v prostorách GAMU realizována výstava Pracoviště, která přivedla Anežku Bartlovou k zamyšlení se nad vztahem umělce a práce, respektive nad tím, jak tento stav je a byl vnímán společností. O aktuálnosti otázky ostatně svědčí i v textu zmíněné aktivity týkající se nedotažených protestů proti nulové mzdě.

Tekutá proměnlivost, každý den něco nového, nové medium, participace, sexy aktuální téma, levicové myšlenky. Výstava Pracoviště, se zdá splňovat veškeré parametry výstavního blockbusteru. Všichni si pod pojmem práce něco představíme, jde tedy o jakési společné, všem srozumitelné východisko. V době, kdy se stále častěji ozývají hlasy, že umění je „konina“, nesrozumitelná pro ne-insidery (nikdo se sám dobrovolně nechce nazvat outsiderem), je tedy společně nalezená řeč solí nad zlato. Výstavní projekt Pracoviště pracoval s fenoménem prekarizace, nezaměstnanosti, minimální mzdy a nesmyslnosti pracovní doby, který dnes se týká umělců i neumělců. Do Galerie AMU v Praze jsem prý měli možnost přijít, vstoupit do uměleckého pracovního procesu a prověřit si, jak takový proces probíhá: kurátorka Tereza Jindrová nám dala na výběr ze širokého spektra profesí: malíři, sochaři, videoartistka, novomediální umělec, veřejně známí i „etablovaní“, studenti i nedávní absolventi (kompletní seznam spolu-pracujících umělců zde).

Pojem práce je vlastně s praxí umění spojován poměrně často. Pomineme-li údiv nad pracností a popřípadě množstvím děl (=pracovitostí), které slýcháme nejčastěji ve stálých expozicích velkých muzeí starého nebo orientálního umění, zbývá stále ještě široké pole ideálů i historických faktů spojených s prací umělců. I romanticky idealizovaný starověk (kratochvilné soutěže Zeuxida a Parhásia jsou typickým příkladem), neznal "umění", spojoval pojem "techné" s tím, co je naučitelné, tedy, kde pracovitostí je možné dojít úspěchu. Středověké dílny pak byly vzorem ještě pro prerafaelity i radikální konstruktivisty. Vždy šlo o nejen o jakési vhodné pracovní-tvůrčí prostředí, ale také o pocit zaměstnanosti, pracovní zařazení, což se projevovalo mimo jiné i v propojení s uměleckým řemeslem a tedy fyzickou prací na výsledku. Od renesance a Leonarda da Vinciho spolu se založením akademií-škol směrem k romantismu 19. století pak pomalu získává práce umělce nádech čehosi nadobyčejného: umělec-génius tvoří díky božímu vnuknutí, múzám, nadání... zkrátka je výjimečný. Nepracuje jako ostatní. Často je to spojeno s představou vznešené chudoby: ta je samozřejmě způsobena nepochopením okolí (to je ale na jiné povídání) pro práci, kterou umělec produkuje. Nemůže proto chodit na 8, 10, 12 hodin do práce v úřadě či továrně, musí si zachovat integritu a tvořit. Dodnes vidíme zbytky tohoto ideálu v myšlení právě těch kritiků, kteří nevidí hodnotu umění v ničem jiném, než v pracnosti výsledného díla („jen dvě díry do překližky?“). Ano, konceptuální umění pohled (nejen) na práci umělce posunulo zas o kus dál. Tento krátký historický exkurz má jen ilustrovat, že představa umělce, který celý den prosedí v kavárně nebo na divanu a potom večer otočí pisoár a podepíše, se vyvíjela postupně. Se současnými změnami na poli práce se tedy možná změní i tento obraz.

Je tedy práce umělce jediná reálně neodcizená nebo je v jádru stejná jako ostatní na kreativitě založené práce (ve smyslu zaměstnání)? Viditelným důsledkem volání po změně zvyklosti tzv. nulové mzdy (tedy peněz pro umělce a kurátory za realizaci výstavy) je zřejmě ona minimální hodinová mzda, již každý umělec, účastnící se projektu dostane, když mu píchačka v GAMU odměří odpracovanou dobu 8 hodin. Mimo jiné to přináší otázku po tom, za co nebo jak je možné takovou pracovitost hodnotit a případně odměnit?

V průběhu formátem netradiční výstavy byla však zakódována i snaha překonat další, často opakovaná mantra: totiž nepřístupnost umělců. Každý mohl přijít (kolikrát chtěl) do prostoru GAMU a setkat se tam s vybraným umělcem nebo umělkyní. „Small talk“ nebo klidně hodinový rozhovor, sledování práce a vyptávání se na důvody a inspirační zdroje však využilo jen velmi málo lidí. První argument, který nás napadne: totiž, že v pracovní době jsou přeci všichni v práci, pracují na svém a nemají čas trajdat po galeriích obstojí jen částečně. Většina cílové skupiny Galerie AMU má pravděpodobně zkouškové (klauzurní) období a tedy alespoň potenciálně čas na návštěvu, nemluvě o víkendové otevírací době galerie. Podstatným faktem je ale i současná a stále neodbytnější otázka pracovní doby. Jak ukázala první část aktuální série debat pořádaných iniciativou ProAlt, světovými sociology prorokovaná již dlouho (např. A. Giddens): ani práce už není co bývala! Dřívější formát nutnosti, povinnosti pracovat se pomalu překlápí do požadavku či práva na práci. Umělci pracující 8 hodin denně v galerii tak jsou mementem tohoto posunu a zároveň se tak poukazuje na stereotypní výše zmíněnou představu umělce-génia, který pracuje "jinak" než "běžní" lidé. Výstavou je toto téma otevřeno diskusi, neposkytuje však žádná východiska ani další posuny.

Výrazným momentem byla vernisážová akce zorganizovaná skupinou POLE (Pavel Sterec, Tomáš Uhnák, Vasil Artamonov). Šlo o přímý přenos z imitovaně obsazeného televizního studia. Revoluce nanečisto. Improvizaci se nepodařilo udržet na uzdě vážnosti a tak za poťouchlých popíchnutí v promluvách jednotlivých pozvaných „hostů“ (namátkou M. Petříček, P. Eichler, K. Nábělek, A. Rychlíková a další) dospěla revoluce k aplausu divákům sedícím ve skutečnosti ve vedlejší místnosti. Atmosféra, jíž tato asistovaná performance měla a energie, kterou do přímého přenosu všichni zúčastnění vkládali, tak nastavila poměrně vysokou laťku pro další nádeníky.

Výstava si také vědomě hrála s mediem výstavy. Podobný formát, kdy se každý den střídá jiný umělec v rámci jedné výstavy není novinkou, ačkoliv my je známe především pod hlavičkou festivalu (např. Fluidum v pražské K4), což však na podstatě nic nemění. Radikálnost postrádá kurátorské gesto záměrně proměnlivé kvality vědomě. Nejde o šokování, nebo originalitu a zkoumání co galerie vydrží (koncert, společnou „pracovní“ večeři i inscenovanou revoluci) nebo co snese divák (chodit do galerie každý den). Daleko spíše je to krok směrem, který slibuje překročit propast mezi uměleckým světem a potenciálními návštěvníky. Zda něco takového může fungovat i bez zájmu diváků, tak jako v GAMU (kolem 7 návštěvníků za den), je samozřejmě naopak otázka pro kurátory. Za  největší slabinu paradoxně považuji příliš silný a autonomní koncept výstavy, který jakoby stačil sám o sobě, realizací se však již neposunul nikam dál. Konec zábavy, hybaj zpátky do práce.