Slyšet Hískovy barvy

Po požití většího množství LSD se prý člověku před očima rozvlní svět, všechno se najednou zkroutí a rozpadne na barevný kaleidoskop vzorů a fraktálů ne nepodobný psychedelickým krajinám Jana Híska, které jsou k vidění v Galerii Václava Špály.

Pokud by chtěl člověk ve zkratce charakterizovat osobnost Jana Híska, asi by si pomohl názvem jeho předloňské retrospektivy, která proběhla v Galerii Rudolfinum, a jež nesla název Noční jezdec. Osmačtyřicetiletý Jan Hísek totiž noční jezdec skutečně je. Stejně jako netopýr, který přes den spí a za tmy ožívá a loví, i pražský rodák se věnuje své hlavní činnosti, tedy malování především v nočních hodinách. Právě díky tomu postupně dospěl k neobvyklému experimentálnímu postupu, ke kreslení ve tmě, kdy tahy jeho ruky nevede zrak, jak tomu obvykle bývá, ale podvědomí, okolní zvuky, či hrající hudba. Díla tak odrážejí zasuté vzpomínky na mimořádně silné zážitky z minulosti či vlastní skryté emoce. „Některé malby mohou vypadat, že jsou hodně z podvědomí a jsou málo kontrolované. Nicméně určitá kontrola tam je. Vždy jsem si uvědomoval, co tvořím, čím se chráním a proč to tvořím,“ nechal se před časem umělec slyšet.

Výsledkem Hískových nočních výletů za hranice reálného světa jsou snové scenérie, v nichž se spojují a zase jako lesklé kapky vody rozlévají výrazné vejčité motivy a ornamenty dávající dohromady prazvláštní fantazijní svět připomínající hlubokou krápníkovou jeskyni plnou stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů. Svým veskrze poetickým pojetím a jistou mírou naivity v sobě nezapřou inspiraci dílem Jana Zrzavého. Dalšími dvěma umělci, kteří výrazně ovlivnili Hískovo směřování a vidění světa, byli významní čeští představitelé surrealismu Jindřich Štýrský a Toyen. Po stránce námětové si však osmačtyřicetiletý umělec s nepřehlédnutelnými havraními vlasy spadajícími až na ramena dokázal vybudovat originální obsahový rejstřík, který z něj dělá solitéra české malby.

Většina z právě vystavovaných prací vznikla v uplynulých dvou letech a charakterizuje je kontrast dvou protikladných živlů - klidné a čisté vody a naopak spalujícího ohně. Celkem si jich návštěvníci Galerie Václava Špály mohou prohlédnout okolo tří desítek. Ponecháme-li stranou něžné, možná až romanticky laděné, černobílé kresby, liší se od sebe obrazy především barevnou symbolikou. Hísek záměrně potlačuje perspektivu, aby ji nahradil rozdílnou sytostí složitých ornamentálních prvků, z nichž jsou jeho vzdálené a záhadné světy složené. Jednotlivé útvary vyvedené ve zcela odlišných modrých a červených valérech tak buď z obrazu vystupují, nebo se do něj naopak zanořují a dodávají jim tak na plastičnosti. Aby toho nebylo málo, zaplétá do nich Hísek zjednodušené lidské postavy, jezdce na koních, lodě, tváře slonů, či koček.

„Zvláště velká plátna mi připomínají až oltářní obrazy, v nichž převládá zasvěcovací a dekorační funkce nad deskripcí běžné smyslové reality,“ okomentoval vystavovaná plátna Jindřich Bajgar. I podobný výklad je určitě možný. Osobně jsem si však při jejich prohlížení vybavil příběhy o bájném řeckém podsvětí, kterým neprotékala jen slavná řeka Styx, na jejímž břehu postával nevlídný stařec Cháron, čekající jako sup na své dvě mince, ale také ohnivá stružka Flegethón, v jejímž korytě syčely žhavé plameny. Možná že její okolí vypadalo tak nějak jako krajiny na Hískových obrazech. Zřejmě nejpřesnější paralelu však nabízí psychedelická zkušenost vyvolaná užitím LSD, při níž člověk vidí nejen roztodivné vizuální efekty, rozvětvené fraktály podobné výhonkům kapradin, ale dokonce prý slyší barvu.

______________________________________________________________

Jan Hísek: Řeka / Galerie Václava Špály / Praha / 10. 1. - 2. 3. 2014

______________________________________________________________

foto: Silvie Šeborová