Artalk.cz

Čtvrtý rozměr Kataríny Szanyi

Katarína Szanyi, slovenská malířka žijící v Ostravě, momentálně prezentuje svoji tvorbu v ostravské galerii Sokolská 26. Katarína pracuje jako pedagožka na SUŠ Ostrava a je tedy moje kolegyně. Chodíme učit studenty do stejné školy, ona malbu a já dějiny umění. Má křehkou fyzickou konstituci, je uzavřená a v rozhovoru příjemná. Zůstanete-li s ní osamoceni v jednom prostoru, nic vás nenutí pronášet trapné věty. Napsat text o její výstavě je pro mne ale nesmírně složité. Přesto jsem se pro tuto práci rozhodl. A to ze tří důvodů. Na výstavě je několik obrazů, které mě fascinují, zároveň je ale prezentace kvalitativně rozporuplná. A konečně doprovodný text k výstavě od Pavla Hrušky, který je jinak poměrně povedenou reflexí malířčiny tvorby, pracuje s jistou formou zjednodušujícího klišé, které mě irituje. Je ale bohužel charakteristické pro typ uměleckého prostředí, jaké Ostrava představuje.

Pohled do instalace výstavy
Pohled do instalace výstavy

Katarína Szanyi. Slyším a čtu pořád to samé. Je to talent, možná budoucí hvězda. Slovenka, co na fakultě prošla Balabánem, a zůstala v Ostravě. Někdo křehký. Všichni v Ostravě to tak dobře ví – je to něžné „ženské“ umění. Mocné a nekompromisně ustavené klišé. Téměř mám touhu se těch pláten dotknout a cítit jak pastelově zářivá bublina praskne. Ale tato výstava má i jiný rozměr. Je tu pár nejnovějších maleb s naprosto nejasnou genderovou kategorizací. Pár pláten, která narušila zažitý status. Kdo je autor teď? Heterosexuální muž, žena, gay, bože a co lesba? A je to vlastně ještě podstatné? A proč jsem vlastně tak ironický, když jsem hned u prvního obrazu nalevo od dveří zůstal nehybně stát s pootevřenou pusou.

Na něco takového, něco tak přirozeně autentického, si jako tvůrce prostě musíte počkat. Počkat na výtvarný svět, kde se barvy rozlijí tak křehce, že vytváří dojem prostupujících se závojů. Na obraze Početí (2014) má malba natolik elastický charakter, že se jednou zjeví jako rozpitá plocha a pak, bez logiky a upachtěného chtění, jako hyperrealistický záblesk průzračné hladiny perforované proudícím vzduchem. Elementy bedlivě a úmorně dlouho zkoumaných světů se daly do pohybu a rozpadly se ve shluk, kde jsou statické prvky napadány těmi v šíleném pohybu. A někdy ve chvíli, kdy se vjem emocí začíná stávat nesnesitelným, kdy se vynořuje hrana mezi kompozicí a chaosem, tak přesně v ten okamžik to Katarína naštěstí zafixovala.

Katarína Szanyi: Početí / 2014
Katarína Szanyi: Početí (2014)

Početí (2014) a pak hned vedle Splývání (2013), z druhé strany Pavučina (2013). Tři obrazy, které svojí kvalitou přeskakují do zcela odlišného světa, než v jakém se ocitá zbytek výstavy.

Katarína je nepochybně talentovaná malířka a výstava v galerii Sokolská o tom podává svědectví. Výstava je ale zároveň konstatováním skutečnosti, že teprve v několika málo posledních realizovaných plátnech dostala malířka svoje téma, tedy zobrazování emocionálních stavů, na takovou kvalitativní úroveň, která konečně přeskakuje z bezpečného rodinného kontextu ostravské umělecké scény někam pryč. Najednou to není bezpečné ohmatávání a dotýkání se emocí prostřednictvím průsvitných pastelových lazur, které u Kataríniných starších maleb často končí nepřístupností a v nedostatečném naznačení vede k tomu, že divák pouze klouže po povrchu, až se nakonec začne nudit. Nově je tady svět, kterému uvěříte, že existuje, i když se třeba vůbec nepodobá tomu vašemu. Vnímáte kontrasty, přítomnost přirozených protikladů a napjatě čekáte, co se ještě stane. Jste vtaženi do komplexnosti, která umožňuje být vnímána ve čtvrtém rozměru a její vlastností je jasně definované prostředí, které ale nikdy nezůstane v klidu čekat. Organizovaný chaos, jehož odlišné výtvarné variace lze spatřit například u Rothka, Turnera, Toyen či Pollocka. Obraz Početí má navíc schopnost existovat jako médium. Stává se součástí skupiny děl, kvůli kterým se vůbec do galerií vydávám trávit svůj čas. Umožňuje vnímateli skrze intenzivní prožitek specificky výtvarného paralelně cítit a zvědomovat svoje vlastní vnitřní konflikty či harmonie.  Prožijete sen a zároveň jeho interpretaci, a to komprimovaně, do několika intenzivních okamžiků reálného času, kdy stojíte před výtvarným dílem.

Katarína Szanyi: Pavučina / 2013
Katarína Szanyi: Pavučina (2013)

Ostravská výstava je však také svědectvím o tom, že k obrazu, jakým je Početí, někdy vede cesta naplněná průměrnými pracemi. Je svědectvím o rozporuplnosti při srovnávání vystavených artefaktů a doprovodných textů či kolujících regionálních legend. Výstava, zdá se, nezáměrně vypráví o tom, že svět, který se Katarína rozhodla zachycovat, je pro výtvarníka plný nebezpečí. Kráčíte do dalších místností, vidíte starší práce z roku 2010 a neubráníte se mírnému zklamáním. Najednou je všechno nějak moc didaktické, nezáživné a vykonstruované. Trojrozměrný dynamický svět emocí se změní ve vězení dvojrozměrnosti. Tak trochu to na této výstavě vypadá, jako by všechny ty obrazy kolem byly čekáním na vhodný okamžik. Kvantitativní poměr kvalitních a průměrných či přímo nepovedených děl je u každého umělce specifický. Ale vždy existuje. Kurátor tedy – snad s výjimkou retrospektiv – nikdy nepředstavuje úplný obraz díla. Vybírá, eliminuje, manipuluje, koncipuje. V galerii Sokolská jsme tak zbytečně konfrontováni s kvalitativním šokem a vlastně k tomu není žádný důvod. Stačí se podívat na autorčin blog a zjistíte, že by bylo z čeho vybírat. Svět si přece tak zoufale přeje být obelstěn…

Žijeme v postindustriální informační společnosti. Každé ráno, když klikáme na ikonku našeho prohlížeče, se zaplétáme do globální sítě informací, ale přesto jsme v prostotě naší bezprostřední každodennosti především součástí důvěrně známého regionálního kontextu. A výjimkou není ani umělecká scéna v České republice, podobající se ze všeho nejvíc tříšti regionálních kontextů. Každý si do jisté míry žije vlastním životem s jasně vystavěným rámcem naplněným místními uměleckými legendami, nově se generujícími talenty, středoškolskými a univerzitními učiteli umění, teoretiky a kulturními institucemi. Ale téměř všichni umělci ve všech možných kontextech mají přesto něco společného. Touhu uspět. Uspět v Praze. Uspět skrze Prahu. A tak i v Ostravě talentovaní umělci chtějí být jako např. Jakub Špaňhel – ať už to kdokoli z nich přizná, nebo ne. O Kataríně se v Ostravě často mluví jako o dalším zázračném talentu. A obrazy jako je Početí a Pavučina, na její poslední výstavě, to – zdá se – začínají potvrzovat. Že ke skutečně úspěšné kariéře vede složitá cesta plná ambicí, tvrdé práce, náhod a štěstí je známá pravda. Pro začátek by možná stálo za to, kdyby Katarína věnovala větší péči podobě prezentací své vlastní tvorby.

______________________________________________________________
Katarína Szanyi: Na hladině kůže / Výstavní síň Sokolská 26 / Ostrava / 9. 1. – 14. 2. 2014

Komentáře

  1. La Toile Pavučina (2013) est fascinante. Plusieurs mondes semblent s’y croiser, se mélanger, s’y entremêler, on croit y distinguer des esprits, des présences indicibles, des morceaux de corps, des bouts de matière, de la pensée en mouvement, de l’esprit incarné, des concepts perdus ou tristes, ll y a également de la chair qui semble vous narguer, on a l’impression de voir à travers un microscope ou une radio médicale, les choses bougent, il y a du mouvement comme dans un marécage, grouillement, déchirement, cris, souffrance, hésitation, est-on mort ou vivant si on regarde cette toile, il y a la vie et son contraire, faut-il essayer d’intellectualiser cette toile ? On pourrait le croire, pourtant on a envie de se laisser porter, comme à travers une méditation. Est-ce un état méditatif ? Une transe ?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *