Pro mnohé uši, oči a lidi

Výstava nabízející výběr z vlastní sbírky není ve Fait Gallery ničím neobvyklým. Proč? Před vlastní recenzí tohoto počinu si dovolím malé poohlédnutí, přiblížení projektů minulých, které povede k přiblížení sbírky Igora Faita jako takové.

První z cyklu zde realizovaných „výběrových“ projektů byla výstava Výběr ze sbírky, kterou ještě stále poměrně mladá galerie zahájila v únoru 2012 svůj provoz. Šlo o výběr z děl československé avantgardy první poloviny dvacátého století, na kterou pak v červnu téhož roku navázala výstava Open, prezentující výběr ze sbírky Fait Gallery z posledních pěti desetiletí. A dále pak následovala výstava Tetradekagon, zaměřená na výběr děl té nejmladší generace umělců, která završila výstavy představující postupně díla od meziválečného období až po současnost.

Tyto výstavy se neomezovaly ani na náměty, ani na médium, čímž chtěly co nejvěrněji reflektovat celkový stav. K doplnění kontextu uzavřela toto nastavení výstava Slova mezi tvary / Tvary mezi jmény, prezentující opět výběr ze sbírky Fait Gallery, zaměřený na autory střední generace, ale obecně spíše na etablované umělce, navazující tak víceméně na předešlou výstavu mladých autorů. Pojící linie je tady inspirační prvek, který představuje tahle starší generace pro mladší autory.

Výstava Pro mnohé uši je tedy další výběr ze sbírek galerie, kterou připravila kurátorská dvojice Denisa Kujelová a Martin Nytra. Ústředními motivy jsou však tentokrát tón, linie, znak a vzájemné propojení mezi jednotlivými díly. Změna oproti všem předcházejícím výstavám je tedy docela zásadní, ale zároveň i logická. Tematické, nikoli časové zaměření je způsob, jakým může galerie i nadále prezentovat svoje sbírky publiku a neopakovat se při tom. Teorie funguje i v praxi, když procházíte výstavou, koexistují vedle sebe díla, která od sebe časově sice někdy dělí i dekády, přesto je spojují právě zvolené společné znaky. Například hned při vstupe je návštěvník konfrontován s bustou, neboli prostorovým objektem Dona Quijota od Otta Guttfreunda, která je postavena do/ v dialogu s Thýnovou fotografií Guttfreundovho Čelistu s názvem Prostor. Thýn zachytává objekt do 2D prostoru, rozpohybovává ho však nastíněním z vícero úhlů. Dál ve výstavě, naproti Sceránkové Kolotoči, prostorovému objektu, který se taky pohrává s liniemi a barvami, (když se roztočí, linie se překrývají a barvy slívají), je další Thýnová práce, tentokrát zachytávající přímo bustu Quijota, která je vystavená při vchodě. Proč nejsou konfrontovány právě tyto dvě díla je otázkou, snad takhle zjevné dialogy by ubrali na momentu překvapení? Někdy jsou tedy propojení zjevné, někdy je třeba hledat. Důležité však je, že to funguje jako celek. Klasické umělecké techniky, jako olej na plátně, grafiky a sochy střídají instalace a objekty. Čapkova olejomalba Krajina v dešti je tak vedle stejně deštivého díla od Jana Šrámka a Veroniky Vlkové z cyklu Kouzlo zapomnětlivosti. Díla jakoby nám napovídali, že umělecká produkce se kromě použité techniky nemusí nutně napříč generacemi moc lišit. Výstava Pro mnohé uši dává do kontextu různé paralely generačně starších i mladších umělců. Záměr, proč jsou právě tato díla takto pohromadě, snad není úplně patrný na první pohled, ale po chvíli začne vše dávat smysl a jejich vzájemné propojení se tak vysvětlí.

Pro mnohé uši: Výběr ze sbírky Fait Gallery / Fait Gallery / Brno / 21. 11. 2013 - 13. 3. 2014