…something around studio practice…

Výstavou, respektive výstavním cyklem Studio Works, zahájeným v OPEN Gallery v Bratislavě, aktuálně k vidění v pražském Fotografu, dává Radek Brousil divákovi jedinečnou možnost vstoupit do tvůrčího prostředí svého ateliéru. Návštěva je to, troufám si říct, plná tajů a překvapení, a to až s lehce surreálnou spodní linkou.

Série se sestává z fotodokumentace náčiní využívaného při práci ve fotostudiu, stejně tak z náčiní samotného komponovaného do prostorových instalací. Dynamiky v rozvržení fotek i objektů dosahuje Brousil prací s rozličnými formáty a způsoby adjustace fotografií. Dýhovaný světlý rám s krycím sklem, několik centimetrů silná MDF deska v záměrně malém formátu, nazvěčovaná fotografie upevněná klipsy na hřebíky. Vazby mezi rozličnými formáty a adjustacemi zůstávají ne zcela dořečené. Vizuální efekt je však nosný.

Fotografie samotné jsou svojí objektovostí jako ostrovy odtržené od celku kontinentu, vydělené fragmenty skutečnosti pohlcující své okolí. Palubová prkenná podlaha jako výchozí pozice, fotografické pozadí nebo jen černé ostění jako výsledná skutečnost vzniklé fotky. Každý zachycený tripod, stojan, stínidlo, světlo nebo jejich kombinace deklarují fetiš artefaktuálnosti, hmoty vyplněné funkcí, významem, možnostmi užití. Odhalují svůj vnitřní život, svoji energii, nabývanou při procesu užívání. V technicky precizním záznamu sledujeme jejich monology i vzájemnou diskuzi. Tedy alespoň bychom je tak mohli vnímat.

Zátiší ze stativů a stolů může být snovým odrazem jejich funkce, nočním časem, kdy šly všechny děti spát a hračky ožívají do vlastní skutečnosti. Zároveň ale není vyloučené, že se jedná o prostě líbivou módní kompozici.

Kde ale leží hranice mezi volnou tvorbou a komerční zakázkou do trendy fanzinu nebo až konvenčně laděného módního časopisu? Patrně ve své aktualitě vůči kontextu okolní umělecké tvorby, jejích proměn a nálad. Patrně v dlouhodobé tvůrčí integritě daného umělce. Reference ke zbytku světa umění jsou více než relevantní formou vyjádření, navíc u Radka Brousila poměrně běžnou, například v díle Honour to Jan Fabre’s The Man Who Measures the Clouds (zde) a (zde) nebo v sérii Separated by The Ocean intenzivně evokující Sixty Something Mileny Dopitové. Odkaz k jiným dílům, jako jejich výklad nebo obohacení, ač je nosný, neměl by působit jako adaptovaná replikace uvažování, v lokálním kontextu ozkoušeném, které svůj původní význam již přežilo. A mám na mysli například Basic Studies Jirky Thýna (zde).

Co tedy znamená pro Radka Brousila pohled do zákulisí jeho tvorby? Je to niterná zpověď, hledání konkrétních obrysů vlastní identity coby umělce nebo trefa do středu terče aktuální módní estetiky? Protože trendy z volného umění často po pár letech vydestilují v módním prostředí. A nemůže jít náhodou o obojí? Ovšem pokud ano, jaká je pak vazba na kvalitní aktuální volné umění, k němuž se autor vztahuje?

Pokud Radek Brousil něčím nebo někým skutečně není, pak není outsiderem scény. Situaci má velice dobře zmapovanou v lokálním i obecném kontextu. (Možnou iniciací pro jeho současné vnímání pracovního prostředí mohou být například i filmy Haruna Faruckiho jako Ein Bild /1983/ nebo Stillleben /1997/.) Kde se tedy bere jeho poměrně skokovitý zájem fotografa umělce? Jeho rukopis využívající ve svrchním čtení jinde propracované tendence? Co se skutečně skrývá za jeho technicky bravurně zvládnutými snímky?

Otázky také budí skutečnost, že Brousil odhaluje coby technické i ideové nitro své práce ateliér. Přitom jeho volná tvorba z většiny nestojí na ateliérové fotce. Proč tedy právě tento důraz? Mohlo by se jednat o propojení s komerčními zakázkami. Taková reflexe a výpověď o propojení dvou jinak oddělovaných světů by totiž patrně mohla obhájit celou sérii.

Studio Works by se tedy daly chápat jako výpověď o profesi fotografa v současné, z pozice volného umělce často ekonomicky velmi nestabilní situace vyžadující přijímání množství zakázek techničtějšího charakteru. Fetišizace profesionálního zařízení ateliéru samozřejmě také může směřovat k otázkám po současné totální demokratizaci fotografického média soudobou ryze přenosnou technikou. Linek uvažování podpírajících Brousilovy fotky lze tedy dešifrovat mnoho. Možná právě jistá enigmatičnost jejich sdělení mě na celé sérii baví. Pro laika se bezesporu jedná o precizní příklad současné fotografie se silnou narativní linkou, která jednotlivé fotky propojuje. Kdyby se lidé z Pixaru rozhodli natočit příběh o oživlých stativech, jistě by šlo o další blockbuster, protože - jak totiž Studio Works dokazují - život ateliérového náčiní je plný mimořádných momentů. To myslím bez ironické nadsázky samozřejmě. Pro určitý typ kritického insidera světa umění jsou však zároveň Brousilovy snímky jasným důvodem k bolesti hlavy, zvláště takto legitimizované renomovanými galerijními prostorami. Vyvolají zvažování, co ano, co ne, proč a proč teď a zrovna takhle a kam s tím dál. Nicméně řešení vidím ve vědomém přiznání si obou variant čtení a jejich dobrovolnou mentální melange. Pokud se Vám toto povede, odnesete si z Fotografu, tak jako já, vlastně velmi příjemný dojem.

V závěru bych si dovolil citovat z rozhovoru publikovaného v Aperture magazinu, nazvaného "View from a Judgement Seat" (podle slavného textu "The Judgement Seat of Photography" od Christophera Phillipse z roku 1982). Jedná se o rozhovor kritika fotografie Philipa Geftera se současným šéfkurátorem sbírky fotografie v MoMA, stále ještě významného centra soudu o současném umění, Quentina Bajaca: "Every year we change the display of the photography galleries, and I will do something around studio practice—the way photographers and artists use photography to investigate the studio space, using their studios as a playground, a laboratory, a theater, a stage. It will include nineteenth and twentieth century material, and possibly some video and film."* Jinými slovy, muzealizace zájmu o ateliér právě probíhá na jednom z nejvyšších míst autority.

Autor je kurátor a kritik současného umění

______________________________________________________________

Radek Brousil: Studio Works / kurátor: Michal Stolárik / Fotograf Gallery / Praha / 10. 1. - 7. 2. 2014