Beznadějný revolucionář

Do 2. února je v Tranzitdisplay možné navštívit výstavu ruského umělce Avděje Ter-Oganjana. TD formou retrospektivy představuje díla umělce, který byl v Rusku odsouzen za svou protináboženskou uměleckou akci. V roce 1999 na veřejném prostranství rozsekal levné reprodukce pravoslavných madon, kvůli rozsudku se rozhodl emigrovat, nyní žije v Praze. Téma ruské „demokracie“ a podezřelé propojení církve se státem ale není jeho stěžejním tématem. Ač je Ter-Oganjan dobrým příkladem této zvůle a v jeho případě se nelze konfliktům s vládnoucí mocí vyhnout, pro jeho práci je určující spíše kritizovat svět současného umění a jeho degeneraci svým specifickým postojem. Vše, co dělá, dělá pro svět umění. Ústředním tématem se tak stává stále živá avantgarda, navazující na ruské předchůdce z 20. let 20. století.

Jedním z jeho oblíbených prostředků kritiky jsou různě zaměřené performance. Umělec, který působil v kruhu neoficiálních umělců v Moskvě 80. let, se nemohl nezapojit do dění, které reagovalo na dusnou atmosféru doby. Na konci 80. let organizoval s přáteli akce jako Společnost pro boj proti střízlivé společnosti, kde se aktéři na ulici snažili rekrutovat přívržence do svých řad. Jak moc se ale situace od té doby nezměnila dokazuje Avdějovo odsouzení nebo aféra z roku 2007, kdy byla tehdejším ministrem kultury pro svou nevhodnost z výstavy pořádané v Louvru vyřazena díla několika umělců včetně Ter-Oganjanových. Na to Ter-Oganjan reagoval v roce 2010, kdy se před pyramidu v Louvru postavil s nápisem „Žádám, aby mé obrazy byly odstraněny z Louvru!“. Pohled na osamělého zasmušilého podivína uprostřed Paříže je dost tristní, ukazuje všek na umělcův osobitý smysl pro humor. Do svého úzkého okruhu přátel a i do sebe samotného se opakovaně navážel i trefnými videi, na kterých jeho „žáci“ nadávají předním současným moskevským umělcům, kritikům a kurátorům. Dorostenci jim velice navybíravými výrazy připomínají jejich neschopnost a zbytečnost. Záchvaty smíchu jsou občas přerušeny vážnými momenty, které vyvstávají z citlivých témat.

Další akce se odehrála v galerii Trojhprudny Lane v roce 1991. V místnosti zde byli vystavováni místní bezdomovci, čímž autoři výstavy naráželi na skutečnost, že po pádu režimu počet těchto lidí výrazně vzrostl. Každý bezdomovec měl  přitom nad hlavou po jedné reprodukci Rembrandtových obrazů. Kromě milosrdného poskytnutí přístřešku potřebným byla velice zajímavá i reakce návštěvníků galerie, kteří se už ve dveřích otáčeli k odchodu kvůli zápachu v místnosti. Jak je vidět, Ter-Oganjan opravdu nepostrádá smysl pro černý humor. O tom se ostatně mohli přesvědčit i ti, kteří přišli na vernisáž pražské výstavy. Celých 50 minut tu byl k vidění autorův penis visící z otvoru ve zdi. Muselo se jednat o fyzicky náročný úkol a autorovi nelze upřít ani notnou dávku odvahy. Kupodivu instalace byla natolik nenápadná a jaksi neuvěřitelná, že ani po zjištění, že se jedná o opravdový úd, nebyli diváci nikterak pohoršeni.

Jak již bylo řečeno, Ter-Oganjan svou nespokojenost s okolím ventiluje pomocí nostalgického obdivování klasické avantgardy a snaží se být jejím přímým pokračovatelem. Jeho oblíbenou metodou je apropriace, již od dob avantgardy hojně používaný postup. Pro Ter-Oganjana jsou všechny ready-mades, které používá, projevem vlastní svobody. Chce tak rozčeřit hladinu nudného neavantgardního umění. To považuje za vyprázdněnou nesmyslnou oficiální kulturu, pokračující v modernistické tradici, která přišla po avantgardě. Nachází se zde variace na Malevičův černý čtverec, na obraz Pabla Picassa, ale i pisoár (konkrétně toto dílo je ale posunuto o úroveň dál tím, že je opravdu funkční) a také neopominutelné „umělcovo hovno“, zde pouze na fotografii v podání Ter-Oganjana a kurátora pražské výstavy Ivarse Gravlejse. Kromě spolupráce s Gravlejsem se setkáme i  s pracemi dalších žijích umělců. Alice Nikitinová na výstavu zapůjčila svou vlastní malbu. Dále je zde umělcem pozměněný obraz Inny Levinson, jedná se o realisticku malbu dámského klína, kterou Ter-Oganjan opatřil ochlupením a probodl ji nožem. Vše doplněno krvavou lázní – tady se jedná asi o nejvíce šokující moment výstavy, který jistě odradí mnoho diváků (s převahou žen). Na první pohled velice prvoplánové dílo, které si možná víc než z diváka utahuje z už tak dost lascivní malby autorky. Stejný „dámský“ motiv se objevuje po téměř celé délce jedné stěny, kde je do euroklipových rámečků vsazena zmnožená fotografie žertovného dortíku. Tuto fotografii nalezl jako svůj další ready-made na internetu (zde se tedy přibližuje k internetovému umění, což je jedna z větví umění jím zatracovaného).

Je ale vůbec možné a smysluplné navazovat na něco, co je považováno za dávno vyčerpané? Není to snad tak, že avantgrada sebe sama připravila o progres svobody právě přehnaným důrazem na něj? Sama sebe vyprázdnila? Otázka svobody je pro Ter-Oganjana určující, proto odešel přeci ze svého Ruska. Nicméně je paradox, že se nakonec zde v Čechách cítí daleko nesvobodnější (například proto, že v Česku zažil konflikt s policií již při pouhém sprejování na fasádu domů). Je to osamělý nešťastný revolucionář (o tom nás přesvědčuje kulometem i bojovnými nápisy v Tranzitdisplay), který zůstává v izolaci v cizím státě, jenž ho rozčiluje svými pravidly a zavedenými pořádky. V jeho díle je cítit velká nostalgie, nejen po lepších časech ruského (tj. avantgardího) umění, ale i po jeho vlastních „lepších časech“ (80. a 90. let). Bouří se a volá po starých pořádcích, po pravdivějším umění, jeho odkazy na minulost jsou do značné míry hledáním hodnot, snahou chytit se pevné tradice. Bouří se a snaží se nastavit zrcadlo místnímu uměleckému provozu. Ale nakonec musí používat stejné prostředky, aby toho dosáhl.

Z mého pohledu je nejproblematičtější přivlastnění si celého díla, které zde také již bylo v minulosti použito (například Mike Bidlo, Sherrie Levine, jak sám Avděj zmiňuje v jednom z videí). Při použití odkazu z historie umění se novým kontextem změní jeho význam. Ale pokud přijmeme dílo, které patřilo či dokonce stále ještě patří jinému autorovi, nutí nás to pozastavit se nad smyslem takového díla. Tato metoda má jistě své hranice, funguje lépe jako jednorázový přístup, jako vtip pro ty, kteří jsou znalí původu a historie díla. Ale ve větším množství už se tato zpráva stává směrem k divákovi méně čitelnou. Ter-Oganjan si vybral právě druhou možnost a snaží se tento druh apropriace uplatňovat v co největším množství (viz jeho sada pohlednic). Tímto zmnožením a přeháněním sice dotahuje svou oblíbenou metodu do dokonalosti, v jeho případě ale nejde o kritiku kultu autorství, ale o čistou provokaci. Z pohledu diváka se jedná o již vyčerpaný vtip, který kromě uměleckohistorického kvízu již mnoho nenabídne.

Nutno dodat, že výstava jako celek skvěle funguje. Splňuje přesně to, co si autor předsevzal. Je vtipná, zároveň představuje rozličnost autorových postupů a témat, jak se na retrospektivu sluší a patří, šokuje, donutí vás se zamyslet. Nebo vás odradí při prvním pohledu na zkravený exponát. Vše byl autorův záměr. Ovšem cesta naprostého přivlastnění díla se zdá být doopravdy slepou a patřící minulosti. Snad výstava někomu doopravdy otevře oči a ukáže mu, jak se má dnes správně revoltovat a jak se vymanit z oficiální kultury. Jak ale říká název výstavy, naděje není velká.

Avděj Ter-Oganjan: V prdeli. Výběr z díla 1978–2013 / kurátor: Ivars Gravlejs / Tranzitdisplay / Praha / 21. 11. 2013 - 2. 2. 2014 foto: archiv Tranzitdisplay