Umělkyně svlékaná ne zcela donaha (svým kritikem)

V Galerii A.M.180 proběhla na přelomu roku výstava loňské finalistky Ceny Oskára Čepana Zuzany Žabkové, a to bez výraznějšího ohlasu. Viktor Čech přitom tvrdí, že výstava stojí za každou cenu za pozornost: „Divák i případný komentátor prací Zuzany Žabkové stojí před velice komplexní sítí významů. Odhalením jejich kódování autorka současně otevírá prostor pro jejich pochopení, ale dělá ho i náročnějším.“

Slovenská umělkyně Zuzana Žabková (1987) se řadí mezi ty vzácné případy tvůrců, kteří jsou schopni úspěšně těžit ze vzdělání v několika uměleckých oborech a vzájemně jejich možnosti kombinovat. Řada jejích prací z posledních let, především těch spojujících možnosti videa a performance na straně jedné a choreografie, tance a hudby na straně druhé, je toho důkazem.

Například ve videu De profundis (2012) multiplikovala postavu dirigenta, řídícího neviditelný orchestr. Každá z individualit, dirigující své oblíbené podání žalmu, zde dostala roli v „choreografii“ řízené pohybující se kamerou. Vznikla tak nejen poetická vizuální studie této specifické pohybové řeči, ale došlo i k zvláštnímu obrácení jejího paradigmatu, kdy se z kontrolujícího a vedoucího stává subjekt estetické analýzy. V jiné práci, ve videu Une elévation arrondi retirée (2012), přímo aplikovala svou zkušenost choreografky, když na základě francouzského názvosloví klasického tance sepsala poetický text, který ve slovenštině získal autonomní literární význam, zatímco na neutrálním černém pozadí tančící tanečnice a tanečníci jej aplikovali jako formalizovaný taneční projev mající abstraktní hodnoty. Hlas předčítající nahradil hudební prvek a současně vynikl kontrast mezi jeho lyričností a konkrétním technickým pojetím choreografie. Jako v mnoha dalších pracích zde Žabková rozvinula komplexní hru, kde jsou využity techniky specifického média v posunutém kontextu, který současně ohledává i překračuje jeho hranice. Mnohem pružnější a širší pole vizuálního umění jí v tomto ohledu slouží jako místo realizace jejího osobitého tvůrčího diskurzu, který si přitom uchovává i své pozice v oblasti tance.

Une elévation arrondi retirée / 2012 / video / 1:50 min

Mimo zmíněná díla uzavřená v rámci média videa, z nichž ostatně mnohé již byly v Praze vystaveny, však její práce zahrnuje i komplexněji pojaté instalace a objekty, které ovšem také často doplňuje video. Asi právě kvůli této její další poloze jsem se těšil na Zuzaninu výstavu v pražské A.M.180. Projekt nazvaný Pro Rrózu byl variantou instalace vytvořené pro loňskou bratislavskou výstavu finalistů Oskára Čepana. Podobně jako u zmíněných videoprací i zde autorčina práce stála na dialogu mezi několika zdroji, které v umělkyní určené situaci dohromady generovaly výpověď díla. Zde jím byl text i tištěná podoba povídky Aldouxe Huxleyho Úsměv Giocondy a svět prací Marcela Duchampa, především pak jejich specifických názvů. Výstava se vlastně skládá ze souboru drobných věcí, které dohromady i díky přiložené legendě s názvy vytvářejí síť asociací, budující virtuální prostor autorčina příběhu. Ten stojí na hraně mezi imaginárním prostorem literární narace a konkrétními hříčkami sestavenými na principu ready made. Jeden z výchozích stavebních kamenů celku, ona Huxleyho povídka, se stal objektem formální hry v práci Le marié mis à nu (par ces célibataires) / Manžel vyzliekany (slobodnými slečnami). Výsledkem je soubor abstraktních kreseb vzniklých pospojováním vždy jednoho písmene názvu povídky na každé stránce, přičemž zdánlivě „kubistická“ forma odhaluje zde aplikované autorčiny postupy.

Každá z prezentovaných prací byla příznačná svými až miniaturními rozměry a křehkostí. Podivně intimní dojem vyvolávaly i použité „stavební“ prvky – bavlněné tyčinky do uší, stužky, papír apod. Oproti vlastně monumentálním vizuálním podívaným autorčiných videí se jednalo o kontrast, ale i zde je zásadním momentem projektu video. V tomto případě neslo název Fur eLise (par célibataires kubistické variacie na základe kreseb Lmmanpcc) a podobně jako u předchozích pracovalo s choreografickou hrou. Ta je však přímo závislá na momentu kolem své osy horizontálně rotující kamery. Pokaždé, když se kamera otočí o 360 stupňů a zabere průhled dveřmi místnosti do palácové enfilády, nalezne tanečnice provádějící v různě variovaných pozicích stejný pohyb v nové situaci. Umělkyně zde rozvíjí variaci na kubistický princip, přesněji řečeno na jeho Duchampovu „nepochopenou“ variantu. Rozfázování situace však současně divákovi onou časovou mezerou, kdy otáčející kamera zabírá prázdné zdi, naznačuje, že mu něco zůstává skryto, že dění na „scéně“ má svůj příběh, který dráha pohybující se kamery skrývá. Kamera je zde znovu choreografem. Krom toho považuji za vhodné připomenout, že tento motiv není sám o sobě něčím novým, spadá do již klasického fenoménu „dance for camera“, nicméně v podání Zuzany Žabkové je zasazen do kontextu, který dále rozvíjí v instalaci naznačený „pseudo-narativní“ prostor.

Spojení referencí na konkrétní Duchampova díla a jejich často erotický a maskulinní podtext s intimně „ženským“ přístupem trochu osvětluje i název výstavy odkazující na Duchampovo ženské alter ego Rrose Selávy. Zuzana Žabková se ve svém projektu snažila vstoupit do dialogu s tvorbou „zakladatele konceptualismu“ a současně nabídnout její obrácenou genderovou variaci. Její tvorbu ale nemůžeme pokládat za pouhý didaktický kalkul, jako vždy zde hraje výraznou roli poetizace autorské výpovědi, onen autorčin osobní lyrismus. Sama svoji práci jasně komentuje jako prolínání zážitku z Huxleyho povídky a Duchampovy inspirace spojením L.H.O.O.Q pro vytvoření jeho „moderní“ Giocondy. Existencionálně paradoxní Huxleyova zápletka a na ni aplikovaný tvůrčí proces jsou ve výsledku stejně tak literárním komentářem i cvičením v post-konceptuálním individualismu.

Tato poněkud obsáhlá analýza autorčiny práce může někomu přijít až přehnaná, vždyť zvlášť dnes se stává čím dál populárnějším suverénní kritikův soud, vyvěrající z jeho tradiční role poučeného hodnotícího subjektu, dávající mu právo arbitra. Pokud tedy přistoupíme k samotnému kritickému soudu, jak bude vypadat? Jak naznačuje první část textu, v případě Zuzany Žabkové můžeme přes její mládí nalézt výrazně vyprofilovanou tvůrčí osobnost, která především v rámci svých prací, pohybujících se na hraně médií tance a videoartu, dospěla k velice přesvědčivé a působivé jistotě tvůrčího gesta. U těchto prací jako kritik nemohu o jejich kvalitě a osobitém přínosu vyslovit žádnou pochybnost. V případě výše rozebrané výstavy a několika dalších instalačních projektů jistě vstupujeme na mnohem tenčí led. Divák i případný komentátor těchto prací stojí před velice komplexní sítí významů. Odhalením jejich kódování autorka současně otevírá prostor pro jejich pochopení, ale dělá ho i náročnějším. V mnoha ohledech mi tento přístup přijde jako „hra“. Hra s možnostmi výpovědi dnes tak konvencializovaného a na mnoha výstavách suverénně na osvědčených estetických (či estetizovaných) kódech stavěného výtvarného systému. Médium instalace, či přesněji prostředí budovaných jako soubor menších navzájem propojených prací, dnes v galeriích přímo kvete. Nechci tím tvrdit, že Zuzana Žabková svou prací tento trend vědomě zpochybňuje, právě naopak – její práce se do toho kontextu řadí. Nicméně minimálně i z důvodu jejího osobitého tvůrčího rozkročení chápu jistou slabost jejích instalací, spočívající v nedostatečně jasné artikulaci významové i formální linky a z toho vyvěrajícího dojmu „vratkosti“, jako pozitivní hodnotu otvírající cestu jinam, než k ohrávání již dořečeného. Ono mezi naivitou a sofistikovaností bloudící vyprávění jejích prací je proto pro mne ve výsledku příjemným osvěžením.

Autor je kurátor a kritik současného umění

Zuzana Žabková : Pro Rrózu / Galerie A.M.180 / Praha / 13.12. 2013 - 6. 1. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv Zuzany Žabkové a A.M.180