Vyladěný chaos

Místnosti obložené černým kobercem, zapaspartované fotografie rostlin, fialové balónky a rekvizity z nácviku zvládání neobvyklých situací, umělé květiny a spousta dalších objektů: nesoustředěné vnímání jako protiklad vědecké práce dodává Zippově instalaci v pražské galerii SVIT dynamiku. V Berlíně usazený sedmačtyřicátník zkoumá se systematickou chaotičností pojem, roli a meze normálnosti. Definice psychopatologických projevů ve společnosti nebo jen prostá nejistota člověka mu slouží jako podklad pro výzkum na lidech. Nabízím tedy volné zamyšlení jednoho takového „pokusného králíka“.

Základní otázkou, zda vnímáme všichni stejně a zda je tedy možné o vnímaném vůbec mluvit, stanovovat meze či dokonce výsledky sdílet, řešili už Decartes i Kant. Zipp si od nich půjčil několik pojmů, kolem nichž organizuje ve své tvorbě soustředné kružnice: jednota, míra věcí, a/percepce, a které jsou i základem pro současnou instalaci.

Instalace nabízí zážitek vztahu jednoty a mnohosti v rámci celku, individuality k davu. Jenže: kdo určuje kde dav začíná a kde končí, kdo je INsider a kdo OUTsider? A jak vlastně funguje v davu potravní řetězec: kdo je prvním a kdo posledním článkem? Je možné, že je v současnosti tak zdeformován, že do něj zapadají i umělé rostliny? Z první místnosti jsem odcházela s pocitem, že se živíme jen zážitky, které zapojujeme do své představy celku světa. V tomto duchu je Zippova pražská výstava parádní sérií jednohubek.

Ve své instalaci Task Dependence of the Effect of Standards on the Perception of a Series of Objects umělec dovoluje návštěvníkům fyzicky zakusit prožitek celku i roztříštěnosti zároveň. Název, který by směle mohl být titulem vědecké publikace, pak klade další otázky po onom virtuálně „standardním“ / „normálním“: Je instalace překvapivá? Co je tu měřítkem a co měřeným? Živá zprostředkovaná příroda (video s čuníkem) nebo umělé rostliny, masky nebo lidé za nimi? A je to vůbec důležité vědět? Ostatně tento motiv rozvíjel Zipp již v podařené loňské benátské výstavě (souběžně s Bienále).

Stanovení přesné polohy nejasné hranice mezi pozoruhodným a obyčejným, mezi chaosem a systémem, si musí návštěvník zvolit sám. Úhel pohledu i zaměření pozornosti cíleně tříštěné přehršlí podnětů jen upomíná zpátky k otázce, zda fialové balonky jsou skutečně tím nejdůležitějším z celého díla, nebo zda je třeba zaměřit cíleně svůj zájem jinak či jinam. To je ostatně i argument proti námitkám obou novověkých filozofů: umění je neuchopitelné a s přehledem zvládá klást otázky po vnímání a současně na ně svým způsobem odpovídat. A to není v případě Zippovy prezentace alibismus, ale pomyslný rozcestník uvnitř výstavy.

Vizuálně, materiálově (hapticky?), a při troše snahy i akusticky (lze si zahrát na připravené nástroje, které byly používány během vernisáže), zajímavá výstava je navíc ještě čímsi příjemně lidská. Hledisko recipienta zůstává jako platný úběžník. Jenže právě tenhle pocit lidskosti byl během vernisážové performance potlačen hlukem k nevydržení hlasitým (vytvářeli jej jamující studenti uměleckých škol), takže ve výsledku jsem já osobně měla neudržitelnou chuť zároveň utéct a zároveň si užívat produkce.

Prožitek nelze zopakovat a jen velmi těžko předat, tímto textem jsem tedy zamýšlela především upozornit na to, že umělecká díla, která jsou sdílná a nanejvýše „kontaktní“ je dobré jako takové uchopit. Kontaktní recenze pak vyžaduje jiný přístup čtenáře i kritika. Obojí je pak zpětně vlastně tématem i recenzované výstavy. O tom, o čem se těžko mluví, bychom přesto neměli mlčet.

Autorka je studentkou UMPRUM