Artalk.cz

VNB2 special: Stopařův průvodce nejen po současné umělecké produkci

V návaznosti na výstavu Vzpomínky na budoucnost II. v Domě umění města Brna vyšla publikace jejího autora, Jana Zálešáka, s názvem Minulá budoucnost. Výstavní koncept je založen na reflexi aktuálního trendu v současném umění i na jeho kritické recepci – orientaci na témata minulosti, archivu a paměti. Vybraní umělci – Alexey Klyuykov a Vasil Artamonov, Václav Magid, Zbyněk Baladrán, Svätopluk Mikyta, Agnieszka Polska a Janek Simon – reprezentují specifické přístupy k těmto tématům, ať již z hlediska práce s archivem, či s utopickými vizemi minulé éry.

Minula budoucnost

Publikace Minulá budoucnost svým rozsahem i šíří záběru dalece přesahuje pouhé rozvedení konceptu výstavy. Představuje zajímavý formát v podobě širších dílčích studií na dané téma, snažících se odhalit kořeny, vývoj a možné směřování proudu, jenž v současné době silně rezonuje.

V úvodní kapitole se Zálešák zabývá možným původem onoho historiografického obratu a obecného nárůstu nostalgie, kteréžto vidí ve skepsi, převládající v současné společnosti. Kapitalismus je bezpochyby v krizi a na obzoru není žádná alternativa. Kvůli této neschopnosti či nemožnosti představit si pozitivní budoucnost roste ve společnosti zájem o minulost. Jistě není náhoda, že tento „historiografický obrat“ můžeme pozorovat přibližně od prvních let milénia. Zálešák zde cituje text kurátora Dietera Roelstraete, v němž podotýká, že tento obrat v jistém smyslu odstartovaly události neblahého 11. září 2001, které první dekádu proměnily v tak temnou a depresivní.

Za jednu z prvních velkých manifestací historiografického obratu v umění považuje autor přehlídku Documenta 12, která proběhla v roce 2007 a již pojal umělecký ředitel Roger M. Buergel jako manifestaci modernistického projektu. Otázka, zda je modernita naší antikou, je pro Zálešáka můstkem ke zkoumání různých aspektů a podob návratů k modernismu, stejně jako k obecnějšímu zamyšlení nad časoprostorovou orientací současné společnosti.

Jak tento historiografický obrat souvisí s obecnými proměnami vztahu ke zkušenosti a vyhlídkám do budoucna („horizontu očekávání“) rozvádí hned v první kapitole. Vychází z teze Andrease Huyssena, v níž po konci studené války a krátkém období euforie nastupuje nutné rozčarování. S rozpadem Sovětského svazu, a tedy „ztrátou ideologického Druhého“, postrádá kapitalismus sám vizi budoucnosti. Od futuristického pólu směřuje k pólu vzpomínání. Důležitý je také moment kolapsu moderního „režimu historicity“, který již dávno před koncem studené války začal destrukcí základních kategorií moderní doby, jakou byla idea národa, následovaná společenskou třídou, etnicitou či genderem (François Hartog). S tímto koncem moderní epochy přichází „presentismus“, vyznačující se posedlostí minulostí a (nejen akademickým) rozmachem zájmu o paměť a dědictví.

Ve druhé kapitole se autor zaměřuje na reflexi vzestupu tohoto zájmu v umělecké praxi. Tento „archivní impuls“, jak nazval svůj klíčový esej teoretik Hal Foster, zastupují právě umělci, snažící se zpřítomnit historické informace, přičemž pracují s nalezenými obrazy, objekty či texty. Zálešák pak tuto práci s archivem rozčleňuje do dvou strategických kategorií. V první je umělec tvůrcem samotného archivu, jenž mu slouží jako prostředek sebe-historizace. V této souvislosti zmiňuje například Júlia Kollera či německého umělce Petera Pillera. Druhou uměleckou strategií je pak výzkum archivu již hotového, již autor označuje jako „archeologickou“. Právě z této strategie Zálešák těží ve svém výstavním konceptu, neboť do ní mj. řadí právě Baladrána, Mikytu a Polskou.

Následně se Jan Zálešák zabývá klíčovým fenoménem a jeho označením, genezí a jeho současným fungováním a působením. Nostalgie jako koncept se podle Svetlany Boym objevuje právě na prahu přechodu k modernímu režimu historicity, v období Velké francouzské revoluce, přičemž narůstá v 19. století v rámci rozpadu tradičních společenství. Současná nostalgie souvisí s oním výše zmíněným „presentismem“, typickým pro naši epochu. Indikuje vztah mezi osobní a kolektivní pamětí. Zálešák nastoluje tezi, že nostalgie po modernitě je projevem touhy po utopii. Právě země bývalého východního bloku, kde utopie komunismu přežívala, se tak jeví jako významné „archeologické lokality“, kde lze odhalit segmenty a vrstvy modernity s utopickým potenciálem. V těchto zemích, kde bylo nastoleno rychlé směřování k systému demokracie a tržního hospodářství, se podle autora vzedmula první vlna specificky postsocialisté nostalgie. Konkrétně v bývalém východním Německu, kde začala vznikat první „muzea předmětů denní spotřeby“ se zformuloval novotvar „ostalgie“, tedy jakéhosi stesku po východě, zažívající svůj rozkvět ve druhé polovině 90. let. Fascinace předměty denní potřeby byla následována fascinací vizuální kulturou minulostí, což dokládá obliba repríz normalizačních filmů či seriálů a vzestup produkce nové typu Pelíšky či Good Bye, Lenin. Tato „populární ostalgická produkce“ se však podle autora liší od umělecké praxe, jež si udržuje kritický odstup a socialistickou minulost reinterpretuje, reprezentuje touhu po budoucnosti a možnosti mít nějaké dědictví.

Zálešák si všímá, že tato vlna umění na Západě působí pozitivně a je jakousi vlnou východní exotiky. Zároveň trefně podotýká, že tato tvorba plně zapadá do současných trendů a tradičně tak za západním uměním nezaostává.

V poslední kapitole se autor věnuje postavení utopie vzhledem k budoucnosti i přítomnosti a navrací se k tezi, příčině toho, proč se dnes utopie staly předmětem tak nebývalého zájmu, jíž je samotný charakter naší přítomnosti.

Minulá budoucnost může sloužit jako stopařův průvodce nejen po současné umělecké produkci, ale také po aktuální situaci ve společnosti. Rozsahem nevelký, ale obsahově plný text otvírá mnoho zásadních otázek. Zálešák se nepokouší o komplexní studii, ale načrtává a zpracovává dílčí témata, což dobře ilustruje přístup dějin umění k současným tendencím. V tomto smyslu se nabízí otázka, související právě s psaním „současných dějin“ či „dějin současnosti“ – jak dlouhé období je potřeba k reflexi dané problematiky? Je možné komplexně popsat současné umělecké směry a proudy? Onen archivní impuls, jenž se v umění začal prosazovat již před více než deseti lety, je stále aktuální, avšak teorie a kritika do tohoto jedoucího vlaku jakoby teprve nastupovala.

Autor sleduje téma z různých pohledů a využívá současné prameny z různých oborů i mimo dějiny umění (sociologie, filosofie). Jako mírně problematické, či spíše ještě nepříliš metodologicky ukotvené, se jeví užívání a významové zabarvení některých pojmů (modernismus a modernita, (n)ostalgie), čehož si je však autor plně vědom a snaží se je využívat srozumitelně.

Minulá budoucnost není jen významným příspěvkem k aktuálnímu uměleckohistorickému tématu, ale připravuje půdu pro řešení klíčových otázek, jako je mechanismus kolektivní paměti, budování objektivní historie či aktuálních problémů opětovné disciplinarizace společnosti.

______________________________________________________________

Jan Zálešák: Minulá budoucnost / publikaci vydává FaVU VUT v Brně a tranzit.cz / 2013

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *