Artalk.cz

Příběh o vánočních dárcích pro Ostravu

Město Ostrava má na magistrátu úředníky, mezi nimiž se najdou i tací, které by bylo možno označit adjektivy „líní“ a „neteční“. A máme tady také kulturní aktivisty, spojené v občanském sdružení Kunsthalle Ostrava, kteří ty líné a netečné nutí k práci. Ten nátlak trvá již několik dlouhých let. A co že ti aktivisté chtějí? Bylo by údajně fajn, kdyby město Ostrava, jako moderní a kulturní metropole, mělo vedle „kamenného“ domu umění také městskou galerii – instituci bez sbírkového fondu, instituci, která by svými výstavami citlivě reagovala na vývoj v současném světě vizuálního umění. Naši kulturní aktivisti ale nemají žádnou moc. Dokonce nemají ani peníze. A už vůbec nemají žádný vhodný objekt, do kterého by bylo možno galerii umístit. A úředník to ví. Jenom když si představí, jak obtížné by bylo jednání s partou těch zmatených a nekoordinovaných aktivistů, když si uvědomí, kolik práce by ho čekalo, kdyby přistoupil na jejich požadavky, je mu zle od žaludku. A tak se v sebeobraně stáhne do postoje, který tak dokonale ovládá – stane se absurdně vzdorovitým. Ale ne, tohle není konec.

slow_dancing2

Na scénu vstupuje uměnímilovný milionář. Muž s vizí. Muž, co mění podobu města. Muž, co umí čerpat prostředky z evropských fondů, a to je tak vzrušující… Dokonce i pro ostravské magistrátní úředníky. Ten muž ví, že odstavené ocelárenské provozy v Dolní oblasti Vítkovice jsou pro budoucí podobu Ostravy jedním z klíčových fenoménů. A tak milionář jde a vpustí do našeho města architekta Pleskota. Výsledky se dostavují, otevírá se bývalý plynojem, probíhá konverze tzv. Trojhalí – bývalé soustavy elektrostanic. Je prostým faktem, že kontextuální souvislosti mají někdy tendenci generovat nečekané.

Najednou to líným a netečným dojde. Bleskne jim hlavou myšlenka. Uvědomí si – ten muž má dům, který potřebuje využít, a ten muž se o všechno postará – jeho lidé se o všechno rádi postarají. Padne rozhodnutí, vzniká nová instituce, peníze jsou schváleny, aktivisti zmateni, pobouřeni, zklamáni a odsunuti na druhou kolej. Proces vznikání se však táhne téměř rok. A ten rok je naplněn bojem. Bojem za smysl instituce. Bojem dvou stran, z nichž ani jedna není ta zlá. Třetí strana – magistrát – nebojuje. Nemusí. Agresivní síť vyhrocených vztahů, odborných posudků, veřejných debat a hledání vhodného týmu se přirozeně generuje. Všechno to spěje do jednoho bodu. Ve výběrovém řízení na post ředitele je vybrán Marek Pokorný. Byl jediným přihlášeným kandidátem. A tak se ještě jednou zvedne paranoidní vlna agrese. Celý proces ale nezadržitelně spěje do bodu, kdy musí přijít katarze. Dne 27. 11. 2013 hluk najednou umlkne. Na vernisáži se potkají všichni – úředníci, aktivisti, milionář, ředitel galerie, umělci, diváci. Stojí uvnitř sugestivních prostor plynojemu obklopeni videi, malbami, kresbami a fotografiemi a jejich agrese se neodbytně rozpouští v přívalu nekontrolovatelného estetického charismatu. Kontext je ustaven. Obrovská napínající se bublina praskne a zmizí. Alespoň pro tuto chvíli…

DSC_34121

Budova plynojemu je v současnosti stále ještě vychýlena od bezprostředního centra města. Nezabloudíte sem omylem během nakupování dárků. Musíte nastoupit do tramvaje a vědět, co chcete. Musíte krok za krokem překonat úsek mezi tramvajovou zastávkou a plynojemem, zónu metafyzické hrůzy, kde čistota a monumentalita tvaru začne agresivně pronikat do zorného úhlu. Ten čas strávený mezi mrtvou industriální architekturou je tak akorát, aby způsobil otřes a změnu životního rytmu. Aby ochromil přirozenou roztěkanost a rozevřel trhlinu naplněnou nehybnou hmotou ostražité citlivosti. Je týden po vernisáži prací Davida Michalka a Miloše Šejna. Jsem tady hodinu a půl úplně sám. Je to vlastně malý zázrak, protože kdyby se stejná výstava konala kupříkladu ve Vídni, nebyl by mi takto asketický a soustředěný zážitek vůbec umožněn.

Surový design pohledového betonu, vůně překližky, tóny hudby a na deskách postavy v mikropohybu. Nahé postavy. Smysl má najít si místo, uložit svoje tělo na zem a konečně zažít to, na co jsem od dob nejranějšího dospívání čekal. Zažít plastický tvar a skutečně spatřit pohyb těla – přivlastnit si ten těžko fixovatelný objekt, který už od narození tak samozřejmě obklopuje moji křehce pulzující existenci toho vevnitř. Já, co se celý život učí ovládat tělesný obal. Všechny ty naléhavé a zkoumavé pohledy do výkladů, vodních hladin, zrcadel, fotografií. Kolem mne vykonávají cizí nazí lidé pohyb. Osvětleni z leva a obklopeni temnotou. Caravaggiův sen. Nekonečně se recyklující infiltrace do naší obrazotvornosti. Porušení ochranné intimní zóny. Shluky miliónů dokonalých kompozic, obraz transformující se do dalšího. Není možné odtrhnout oči – nikdo není ochoten přerušit prožitek nečekané rovnováhy.

DSC_3387

Propojení Michalkovy a Šejnovy tvorby funguje dokonale. Kurátoru Ladislavu Kesnerovi se povedlo téměř na nulu eliminovat debaty příchozích diváků o adekvátnosti uměleckého média a formy. Nikdo se nediví – nikoho nepobuřuje užití videa, performance nebo land artu. Všichni se najednou stáváme součástí hypnoticky manipulativního estetického prostoru. A přitom tu jde o propojení dvou odlišných uměleckých světů. Michalkova videa jsou možností prožitku přirozené konformity ve vlastním těle – ať už je jakékoli. Možností ohmatat si soustředěně tu fascinující, pomalu se pohybující masu, díky níž jsme přítomní ve světě. Při tom všem je ale tento videoprostor zaplněn fascinujícím estetizujícím vizuálním divadlem. Každá sekvence je sugestivním obrazem. Po obrazu následuje další, a i když jsme si jisti, že víme, co se stane, že jeden zápasník přehodí toho druhého na žíněnku a že ta plnoštíhlá paní nakonec plachtu protřepe, nemůžeme se přestat dívat. Protože ve skutečnosti tento svět ještě nikdo z nás nikdy nespatřil.

Kesnerova kurátorská koncepce je rafinovaná. Spojuje dva zcela odlišné umělecké světy, které však mají společný průsečík – lidské tělo. Ale zatímco u Michalka dominuje povrch hmoty, u Šejna funguje tělo jako membrána do složitého světa podvědomí a fantazie. Fotografické dokumentace jeho performancí v krajině, prezentované v cyklech, jsou schopny fungovat jako samostatné artefakty. Téměř každá z fotografií má v sobě ukryto napětí mezi konceptuální složkou a záměrně akcentovaným výtvarným pojetím. V tomto rámci se pak rozpíná tříšť jemně naznačených emocí, která se nechová nijak agresivně a násilnicky; citlivě provází do světa, kde je možno tuto spletitost reflektovat. Šejn však nezůstává pouze u fotografií svého neustále se proměňujícího těla. Toho těla, které znovu a znovu ukrývá gesto, sublimuje expresivitu do záchvěvů prezentovaných rafinovaně estetizovanými záhyby prostředí, do nějž se infiltrovalo. Prožitek výstavy se stane komplexním přesně ve chvíli, kdy dorazíte k Šejnovým malbám, básním a kresbám. Najednou propadnete membránou a stanete se přirozenou součástí postupně odkrývané intimity. Nenápadný pohyb, gesta, emoce, jež se transformovány do kresebných linií a otisků barvy vznáší na bílém papíru – naneseny s tak zdrcující mírou minimalistického náznaku, že vyústěním může být buď bezmezná radost z možnosti prožívat svobodně ty nejjemnější záchvěvy svého podvědomí, nebo zběsilá panika z téhož.

O Vánocích se rozdávají dárky. O Vánocích se lidé usmiřují, hledají čistotu ve svých duších a někteří upadají do deprese. My v Ostravě už dva dárky máme. Městskou galerii a výstavu, kterou započala svoji činnost. A já si i přes všechny podivné okolnosti, za kterých se rodila, opravdu upřímně přeji, abychom z budoucího dění v této instituci nikdy do deprese neupadli.

______________________________________________________________

David Michalek: Slow dancing & Figure studies, Miloš Šejn: Vznášení a padání / kurátor: Ladislav Kesner / Galerie města Ostravy / Ostrava / 27. 11. – 4. 1. 2013

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie města Ostravy

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *