Hladká nejistota

Michal Novotný přibližuje výstavu Viktora Takáče v Galerii Jiří Švestka se závěrečným povzdechem, že je škoda, že tak kvalitní výstava zůstala oproti ostatním, častokrát pouze derivátním projektům, téměř bez povšimnutí. A povzdechnutí by bylo na místě i u otázky samotné existence galerie. Přestože její provozovatelé dementují zprávy o blížícím se konci, financování tak rozlehlých prostor fungujících jako komerční galerie v centru Prahy, je nadmíru obtížné.

Ať již se jedná o remake kultovní výstavy Haralda Szeemana Když se postoje stanou formou nebo o výstavu NYC 1993 v newyorském New Museu a jak již ostatně ve svém titulku tvrdí článek vlivného magazine Artforum - letošní rok byl, zdá se, rokem “Re-“.

Přestože remix ani re-enactment samozřejmě nejsou v umění ničím novým, nová je právě tendence snaha původní kontext jaksi násilně zachovat. Ať již zaměřením se na nedávnou dvacetiletou historii, která vlastně ještě ani nebyla napsána a ani onu auru historie nenese, nebo právě prostým promítnutím půdorysu Kunsthalle Bern na půdorys Fondazione Prada v Benátkách. Právě z tohoto pohledu je zajímavým příspěvkem nového významu slov remake a reinstalace výstava Viktora Takáče Studio retrospektiv v Galerii Jiří Švestka.

Přestože je Viktor Takáč znám jako autor videí zaměřených na samotné médium (spíše než na přenášení určitých významů jeho užitím), určitou podobnost se současnými třemi instalacemi u Švestky (doplněnými o jedno video) můžeme nalézt již v jeho práci Nové Zámky. Takáč zde vedle oloupané boční zdi paneláku postavil během jednoho dne původní instalaci upomínající zbořený jednopatrový dům. Původní tvar je však maximálně redukován na hranici čitelnosti objemu pouze náčrtem půdorysu, třemi fragmenty zdí a fragmentem rohu šikmé střechy. Vše provedeno v neutrálně bílé. Vystavena je pak samozřejmě pouze fotografie, která společně s dalšími částmi instalace původní stavbu a její atmosféru i možné vzpomínky dokumentuje.

I ve Studiu retrospektiv Takáč prezentuje historii fragmentem. Tentokrát ne však zbořený dům, ale jeho vlastní předchozí práce. Původní video Front, Back, Left, Right z roku 2011, které natočil spolu s Michalem Pěchoučkem, a které se zabývá vztahy a pohybem snímaného prostoru, kamery a postavy, se na současné výstavě mění ve valochovskou instalaci, kdy je černým písmem na třech zdech první místnosti napsáno Right, Back, Left. Zůstal i původní černý kříž označující místo, kde Takáč skákal otáčející se přes švihadlo. Je to ostatně ta samá místnost, která byla pro účely natáčení původně použita. V původním prostoru je zde tak prezentována scénografie, která vlastně ve skutečnosti nikdy fyzicky k vidění nebyla a na dva roky dokonce pod nánosem barvy zmizela.

Přestože červený sametový závěs (Back-Ward, 2013) na zdi druhé místnosti podobně původním není, na což nás ostatně mohou upomenout i skvrny způsobené opačným lehnutím vlasů látky, i on je výňatkem z videa Back-Ward datovaného 2007. Opět je zde tak představována pouhá scénografie, tentokrát dokonce jen její nepůvodní část, která se však stává plnohodnotnou instalací.

Zatímco falešná stěna ve tvaru U s videoinstalací Přijdu hned byla v galerii Pavilon před třemi lety jakýmsi vytočením obrysu čtvercové galerie, v galerii Jiří Švestka se téměř ztrácí. Přes nepochybný skulpturální rozměr dvou křížení s původními vysunutými zdmi galerie si jí možná nepozorný návštěvník ani nevšimne. Poslední video Potom je černá abstrahuje předchozí již abstrahované instalace. Látka sklízeného šapitó je již jen naznačena černou textilií na stropě. Video samo staví diváka do pozice před scénou, která je však vlastně zákulisím, tedy nejistým popředím či pozadím, jevištěm a hledištěm a zároveň asociuje jak dočasné vymezení prostoru, tak opět ono překlenující, ohraničující a zabraňující z předchozích instalací.

Spíše než o téma fragmentu se zde tedy jedná o jakousi syntetickou abstrakci s tématem představovaného (a to v obou významech tohoto slova) prostoru, které Takáč v celé své práci konzistentně rozvíjí. Instalace je poté promyšlená i na dalších úrovních. Right, Back, Left staví návštěvníka hned na začátku výstavy směrem k jejímu východu, závěs samozřejmě zakrývá jen zeď a podstatnou část falešné zdi Back-Ward je možno nahlédnout jen úzkou škvírou.

Právě díky tomuto multi-úrovňovému čtení lze výstavu plně zažít i bez znalosti přechozí Viktorovy práce, stejně tak jako bez znalosti obsahu tiskové zprávy. Takáč zde totiž abstrahuje a syntetizuje samotné obecné otřelé formy, které se jeho zásahem osamostatňují. Ať již se jedná o konceptuální umění černého textu v bílém prostoru, sametový závěs jako symboly nabitou filmovou i divadelní mystickou rekvizitu číslo jedna, či modernu a americký minimalismus v čistotě a ostrých úhlech protínajících se bílých zdí. Poslední video je poté možno číst i jako symbol jakéhokoliv představení (opět v obou významech tohoto slova) obecně.

I vzhledem k zajímavým referencím vůči současnému světovému uměleckému diskurzu je poté škoda, že tak kvalitní výstava zůstala oproti ostatním, častokrát pouze derivátům, téměř bez povšimnutí.

Autor je kurátorem galerie Futura