Možnost existence dosud nepoznaných hodnot

Zadáte-li jméno Stanislava Podhrázského do Googlu a následně odečtete zmínky týkající se právě probíhající výstavy v Domě U Kamenného zvonu, možná Vás překvapí, jak bude hledání nebývale skoupé na výsledky, jeho jméno nenajdete ani na Artlistu. Ačkoliv byl zajisté uměleckým solitérem, je opravdu až s podivem, jak dlouho může někdy trvat definitivní prověření časem, spojené s dostatečnou pozorností odborné veřejnosti.

Může nám připadat přinejmenším zvláštní, že Podhrázského přátele a souputníky v práci, kterými byli např. Mikuláš Medek nebo Zbyněk Sekal tato „nepozornost“ nepotkala. Snad to není jen tím, že buďto zemřeli mladí, nebo emigrovali. Přesto nelze říci, že by Stanislav Podhrázský byl v současnosti oblíbeným výstavním produktem, tzv. nově objeveným umělcem, vyvíjejícím se stranou od hlavního proudu doby. Dílo tohoto svébytného figurálního malíře a sochaře bylo v průběhu let „sem tam“ zmiňováno v kontextu českého poválečného umění a surrealistických tendencí.

Za zmínku však stojí snad jen výstava Roky ve dnech, vypichující nejdůležitější jména specifické doby přelomu 40. a 50. let, která byla v roce 2010 v Městské knihovně v Praze. K výstavě, jejíž autorkou byla Marie Klimešová, vyšla obsáhlá publikace mající na přebalu Podhrázského Imaginaci strachu a za první výstavou komplexně mapující nuance celoživotního díla Stanislava Podhrázského, stojí opět Marie Klimešová. Její zásluhou se tvorbě tohoto osobitého umělce konečně dostává odpovídajícího zhodnocení. Že k výstavě vychází poctivě zpracovaná monografie v nakladatelství Arbor vitae, je už jen třešničkou na této výstavní události.

Stanislav Podhrázský studoval v letech 1945-1950 v poválečné třídě Františka Tichého na Vysoké škole umělecko průmyslové. Myslím si, že právě osobnost vysokoškolského profesora formovala Podhrázského autorský vývoj a přístup víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Jestliže se soustředíme na způsob, jakým Tichý ve svých obrazech používá lidskou figuru, že ji vlastně zjednodušuje na tvary nesoucí náboj celého díla, dokážeme si dost dobře představit, co na tuto cestu přivedlo Podhrázského a co se možná rozhodl dovést ještě dál. K podobnému příkladu můžeme použít i srovnání s Janem Zrzavým, současníkem Františka Tichého. Zrzavého obrazy se zdají Podhrázského lyrické redukci lidské figury v imaginární krajině snad ještě bližší.

Zajímavé je, že tito oba dva jeho předchůdci působili také jako ilustrátoři a jevištní výtvarníci. Obrazy Stanislava Podhrázského vykazují „vedlejší příznaky“ obou těchto užitých „odboček“ výtvarného umění. Druhým silným vlivem na jeho raný vývoj byla radikálnost českého poválečného surrealismu. Za surrealistu ostatně bývá obvykle zjednodušeně označován. Nepopiratelné působení surrealistických tendencí a principů najdeme převážně v obrazech ze 40.-60. let. Symbolistní, básnický výraz spolu s malířskými efekty, poloabstrahovanými tvary a tlumeným světlem působí jako mnohá díla Toyen, ovšem překvapivě v lehce něžnější, křehčí formě. Dá se říci, že od 60. let se Podhrázského tvorba stala ještě více solitérní, jakoby se stále hlouběji dotýkal emotivních hloubek svých obrazů i rozšiřoval jejich světové i historické konotace.

Ačkoliv koncepce výstavy spojuje několik hledisek, rozhodně nepůsobí jako překombinovaná a ani naopak jako chladně seřazená. Posloupnost instalovaných děl je relativně chronologická, ale nebrání se ani občasným doplňkům z jiného tvůrčího období. Jelikož se Stanislav Podhrázský věnoval vybranému tématu nebo motivu často velmi soustředěně až sveřepě, ale i se k nim vracel, instalace vlastně dokonale kopíruje jeho intenzívní způsob práce. Citlivý přístup autorů výstavy dokonce výborně využívá členitosti dvou pater Domu U Kamenného zvonu.

Už při vstupu do výstavy mě překvapilo množství kreseb i informace, že Podhrázský považoval kresbu uhlem za nejpravdivější, nejsyrovější způsob práce. Jeho malba je v dobře mířených detailech velmi kresebná, ale energie, kterou dával do uhlových kreseb figur, které jsou místy sice téměř studijní, ale přesto něčím znepokojivé, je na výstavě prezentována se skutečně udivující silou. Hned v první místnosti také pochopíme, že Podhrázského s Mikulášem Medkem skutečně muselo pojit víc než letmá známost z uměleckých kruhů. Kresby dívky s květinou, která je téměř strojová ve své pichlavosti, evokují Medka velmi silně. Několik zdrojů uvádí, že Podhrázský byl Medkem výrazně ovlivněn, nejsem si ale úplně jistá, zda to nebylo naopak. Podporovala by to existence těchto raných kreseb ze začátku 40. let i skutečnost, že Podhrázský byl o šest let starší.

Výstava pokračuje prvním patrem v duchu více méně surrealistických prvních dvou desetiletí Podhrázského soustředěné práce, zahrnuje signifikantní Imaginaci strachu i Zelené prase, malý formát plný nejasných významů, který diváka překvapí ve výklenku za rohem druhé místnosti intenzitou skoro dojemnou. Je fascinující, jak Podhrázský dokáže využít rozdílného působení takto miniaturních formátů a formátů monumentálních, jako u souboru kreseb skoro obsedantně se zabývajících vztahem dvojice nebo motivu dívky s rozbitým džbánem, ke kterému se vracel mnohokrát, aby jej nakonec reflektoval olejem na plátně taktéž nemalého formátu a dokonce plastikou poničeného džbánu.

Důkazy o mnohotvárných schopnostech vrcholí ve velkém sále prvního patra, kde jsou efektně instalovány doopravdy monumentální kartony návrhů sgrafit pro lunetovou římsu zámku v Litomyšli, která byla obnovena v rámci restaurátorských prací v 70. – 80. letech. V druhém patře navazuje kresebná linka výstavy a souběžně můžeme zaznamenat lehkou, přesto neopomenutelnou formální i obsahovou proměnu v Podhrázského malbách. Lidskou figuru stále častěji variují zvířecí motivy a jakoby se obrazy s nástupem 60. let prosvětlily i zahustily zároveň.

Myslím si, že Stanislav Podhrázský je, a po tomto svém definitivním „odkrytí“ ještě více bude, poměrně kontroverzní osobností českého malířství. Jsem ale přesvědčena, že přesně toto hraniční pole, ve kterém se Podhrázský pohyboval, je živnou půdou pro osobní vývoj umělce i výtvarného umění vůbec. Nevím, zda takto pracoval intuitivně nebo vědomě, ale myslím, že právě v kombinaci soustředěného zkoumání subjektivních zájmů, neústupného trvání na soukromých vizích a současně neustávající komparaci se soudobými tendencemi, lze nalézt něco, co přinejmenším přináší možnost existence dosud nepoznaných hodnot.

I přesto, že Podhrázský není žijícím umělcem, stvořil dílo, které i nyní vyzařuje někde křehké, jinde živočišné, ale vždy pravdivé emoce.  Dotýká se nás schopností dosáhnout maximálního sensuálního účinku minimálními obsahovými prostředky i touhou nevzdat se svých ideálních představ. Ačkoliv je malířem figurálním, jeho lidské postavy jsou jakousi lyrickou „deanatomizací“ posunuty do intimní mytologie, která ovšem nepostrádá tělesnost. Jeho umělecké hledání tedy můžeme chápat jako paralelu pro hledání ideálního světa jeho představ, snad ráje.

Odkaz Stanislava Podhrázského můžeme vysledovat i v aktuálním výtvarném umění. Jako by se ale dnes lyrický vztah lidské postavy s téměř spirituální krajinou dotýkal pouze ženských autorek, podobný přístup i stejně silnou výrazovou intenzitu nalézám asi jen u dětských figur Šárky Trčkové nebo u skoro pohádkově imaginativních námětů malířky Veroniky Holcové.

Mnohé obrazy Stanislava Podhrázského jsou skutečně odvážné, důležité je slovo „téměř“. Často je můžeme shledat téměř ilustrativními, téměř kýčovitými či téměř patetickými, přičemž důležitým klíčem zůstává kontext celoživotního snažení Stanislava Podhrázského. A to je hlavním důvodem, proč má výstava Neklidná krása ve svém důkladném komplexním pojetí tolik klíčový význam.

Autorka je studentkou AVU a kurátorkou galerie k.art.on

Stanislav Podhrázský: Neklidná krása / kurátorka: Marie Klimešová / GHMP: Dům U Kamenného zvonu / Praha / 25. 10. 2013 – 23. 2. 2014

______________________________________________________________

foto: Šárka Koudelová