In_margine (CJCH special)
Milena Bartlová reaguje na diskuse, které odstaroval článek Kristýny Drápalové. Jako členka poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého se podílela na volbě Dominka Langa, zdůrazňuje však, že její text nevyjadřuje mínění poroty či nadace Ceny Jindřicha Chalupeckého, ale jen její osobní názory.
Milena Bartlová: Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci (*
Sochařství mělo svá nejlepší léta v antice a ve středověku, zatímco v novověku i moderně ustoupilo do pozadí. V poslední čtvrtině 20. století se mu ale otevřely nové možnosti v rámci zdánlivě nesouvislých projevů jako je minimální umění, land art a body art (*. Mohlo se vrátit ke své podstatě, totiž k ztělesnění sdíleného lidského prožitku vlastního těla v prostoru světa.
Tělesnost v prostoru můžeme vyjádřit tak, že ji zobrazíme a vytvoříme sochu. Tu je třeba vnímat nejen opticky, ale také a především dotekem, hmatem a pohybem. Institucionální podmínky uměleckých děl to ale v drtivé většině případů znemožňují – v muzeu sochy nesmíte hladit a v parku nebo na náměstí nesmíte po nich či dokonce do nich lézt. To byla jedna z příčin obratu sochařství od zobrazení tělesného prožitku prostoru k možnostem a podmínkám takového inscenování, které by umožnilo bezprostřední prožitek. Z diváka se stal účastník. Sochařství se přitom samozřejmě sblížilo s uměním, které se zabývalo tímtéž – totiž s architekturou, na rozdíl od ní je ale osvobozeno od nutnosti praktických funkcí.
Dominik Lang tvoří právě taková současná sochařská díla. Na přehlídce Sochy v ulicích v Brně (2011) přehradil zdí ulici v pěší zóně: procházející museli vědomě prožít, co znamená tak banální věc jako jít ulicí. V Atriu Moravské galerie (2009) vytvořil Prostor pro diváka tím, že jej zaplnil konstrukcí lešení: komplikovalo procházení ale také umožňovalo vystoupit do prostor, které by tu jinak vůbec nebyly. Letos na jaře v Pavilonu Secese ve Vídni vytvořil zvětšený vnitřní prostor Gutfreundovy slavné sochy Úzkost: návštěvník ji nemohl jen pozorovat z odstupu, ale musel do (své) úzkosti vstoupit.
Vídeňská instalace reagovala na freudovskou asociaci secesní Vídně. Druhá složka Langovy tvorby spočívá právě v umělecké reakci na prostředí – a tím jsou pro dnešní umělce především výstavní prostory. Na výstavě finalistů Chalupeckého ceny v Domě umění v Brně (2006) instaloval normální bílou výstavní stěnu tak, že se pohybovala po kolejnicích mezi místnostmi: prostředí muzea se náhle ukázalo jako mnohem méně stabilní a sebevědomé, než se běžně předvádí. Malý prostor galerie Hunt Kastner na výstavě Všechny mé výstavy (2012) Lang zaplnil panely (půdorysy muzejních a galerijních prostorů v nich byly vyřezané) v takové hustotě, že spíš připomínaly depozitář: institucionální aparát paměťových institucí se obešel vlastně bez „děl“ samotných.
Vídeňská instalace Úzkosti patřila i ke třetí linii Langových soch, totiž k těm, které se vztahují k jiným, již existujícím sochám. V jeho případě jde o sochy vlastního otce, málo významného sochaře československé „krotké moderny“ třetí čtvrtiny 20. století (*. Při výstavě finalistů Chalupeckého ceny v DOXu (2011) a před tím v česko-slovenském pavilonu na Bienále v Benátkách je rozřezal a vystavil v jakémsi „soukromém muzeu“: ano, právě tak naše paměť pracuje se svými nejintimnějšími vzpomínkami. O muzeu umění jako problematické instituci prostoru paměti rozjímalo i Šetření příčiny z podzimu 2012 ve Veletržním paláci: hmatově i čichově sugestivní instalace vyhořelého kancelářského prostoru, jejíž součástí byly přednášky a diskuse o minulosti, přítomnosti a budoucnosti budovy, která již druhé desetiletí ztělesňuje nesoulad mezi představami a potřebami české současné umělecké scény na jedné straně, a nedostatečnou ochotou a schopností státní veřejné instituce toto umění zprostředkovávat veřejnosti.
Instalace Východ a západ slunce, za niž spolu s dosavadní tvorbou právě získal Dominik Lang Cenu Jindřicha Chalupeckého, stejné téma na stejném místě realizuje smířlivěji, ale zároveň radikálněji. Vyříznutím otvorů v sádrokartonu obvodních stěn výstavních prostor fyzickým řezem propojil muzeum a vnější svět. Jednou z vážných příčin toho, proč je Veletržní palác málo navštěvovaným muzeem umění, je skutečnost, že při rekonstrukci byla zaslepena všechna okna, která přitom jsou výrazným výrazovým prostředkem funkcionalistické fasády. Budova dává nesmiřitelně najevo, že ji svět okolo nezajímá a obrací se k němu zády.
Langova destrukce laciného materiálu ostění umožnila, aby do muzea umění vstoupily západ a východ slunce, někdy reálně a někdy imaginativně. Připomnělo to základní obrazovou figuraci romantismu, dnes pokleslou do kýče, který nabízí přesně tolik a tak dávkované krásy, jakou lze chtít a očekávat. Tohle ale není obraz, nýbrž inscenace umožňující aktivní zapojení. Návštěvníci se mohou hravým koulením „sluneční“ koule dole na podlaze dvorany na chvíli stát egyptským skarabeem či českým hovniválem a na osobně se podílet na archetypálním dění oběhu sluce kolem nás (pro pozorovatele z vesmíru zdánlivého, ale pro nás pozemšťany skutečného).
Tady jsem chtěla skončit, text je dlouhý až až. Je jednou z možností výkladu současného uměleckého díla. Protože mně k jeho napsání vyprovokoval bouřlivý a široký negativní ohlas, který vyvolalo udělení ceny Dominiku Langovi, je asi třeba ještě několik poznámek.
Proč je třeba takhle dlouhého výkladu, aby lidé dílo pochopili? Nemělo by být vizuální či výtvarné umělecké dílo srozumitelné bez výkladů, prostým „kouknu a vidím“? Protože tak umění nefungovalo nikdy. To, že každý se přece může podívat, aniž by byl jakkoli vzdělán, je výhoda obrazu jako vizuální komunikace, ale nevýhoda obrazu jako výtvarného umění, protože tam už jde o osobní prožitek. Ostatně představa, že, co vidím na vlastní oči, přece je tím pádem úplně jasné a nevyžaduje to už další přemýšlení či snad vědomosti, a už vůbec ne mou vlastní aktivitu, je sebeuklidňující fikcí. Žije a profituje z ní reklamní průmysl a politická propaganda, zatímco současné výtvarné umění ji nemilosrdně bourá.
Proč současné umění požaduje spoluúčast, místo aby na diváka neútočilo, jen ho potěšilo a nic po něm nechtělo? Protože tomu tak nikdy nebylo. Pokud se nám dnes zdá, že umění minulosti bylo snadné, je to jen optický klam ze vzdálenosti od dob, o nichž nic pořádného nevíme. Asi tak od doby kolem roku 1970 se toho velmi mnoho v našem světě změnilo, od krajiny a komunikace přes společenský konsenzus po technologii a vkus. Výtvarné umění jako živá a aktivní součást života se tak, jako vždy v minulých staletích, proměnilo také. Normy a konvence vnímání umění, zděděné ze století klasické modernity, prostě už nemohou obsáhnout to, čím žijeme dnes. Umění nemůže být srozumitelné způsoby, jakými bylo před sto a více lety: nic kolem nás a v nás už takové přece není.
Proč tak často nerozumí široká veřejnost současnému výtvarnému umění? Protože náš vzdělávací systém tomu jen velmi vzácně učí (*. Stejně jako všechny formy současného umění, je i to výtvarné podstatným způsobem kritikou nevědomého, banálního prožívání světa. Zjednat si ale od vlastního života odstup, prožít moment zásadní sebekritiky, možná v důsledku toho něco na sobě změnit, to jsou pohyby, které nevyhovovaly ani režimu diktatury KSČ, ani režimu nadvlády volné ruky trhu. Vnímat současné umění a brát si z něj pro svůj život to cenné, co nabízí, není snadné. Ostatně komu by se chtělo jít někam, kde tomu nerozumím a kde ode mně za nemalé vstupné chtějí, abych to uznal a snažil se sám se sebou něco dělat?
Proč výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého nebyla vybavena nějakými vysvětlujícími komentáři? Protože současné umění si velmi zakládá nejen na své svobodě, ale také na svobodě diváka. Komentáře mnozí považují za vnucování jediného možného způsobu prožitku uměleckých děl, přičemž by se ztratila možnost dalších osobních prožitků. Obvyklé žánry „teoretického výkladu“ a na něm závislého vlastního vyjádření umělců stejně odpovídají na potřeby vnitřní komunikace uvnitř oboru (taková interní komunikace s vlastním žargonem je v každém oboru, od pěstování žížal po výrobu čipů) a jsou málo srozumitelné navenek. Díky lepšímu finančnímu zázemí pořádá CJCH už druhý rok aspoň prezentace umělců, zjevně je to ale málo.
Proč představu, že umění je hodnotné jen tehdy, pokud vyhovuje normativnímu kritériu krásy a vznešenosti (kdo tu normu stanoví?), zastává ve svém kritickém textu studentka dějin umění? (zde) Proč ji specializovaná vysoká škola nepoučila o tom, jak souvisí dějinné proměny společnosti s podobou a smyslem umění, ani o tom, co to vlastně současné umění je a jaký je jeho jazyk? Proč ji nevybavila k tomu, aby mohla fungovat jako zprostředkovatel? Omlouvám se, ale na to odpovědět neumím. Ani vlastně nechci, protože sama už nějaký ten rok působím v uměleckohistorickém establišmentu. Vypadá to, že hluboký transformativní zážitek, který by nás vyhodil z navyklých kolejí, budeme muset nejdřív absolvovat my sami.
A spousta dalších otázek se sem už vážně nevejde. Co je to krása? Jak je to s mocí, dominancí, hegemonií a institucionální kritikou v konkrétních podmínkách dnešního Česka? A co na to Milan Knížák?
*) pokud někomu z čtenářů tyto pojmy nic neříkají, ať reklamuje kvalitu svého všeobecného vzdělání a tiše si je doplní v prostoru mezi veřejnými přednáškami, kvalitními knihami a wikipedií
teze, cituji: „Sochařství mělo svá nejlepší léta v antice a ve středověku, zatímco v novověku i moderně ustoupilo do pozadí“ je zcela lživá. Člověk i se středoškolským vzdělání ze sebe vysype jména jako Michelangelo, Bernini, Braun, Rodin a pár další :D – a dál jsem to už nečetl, protože výchozí argument je úmyslně lživý – profesorka dějin umění totiž tyto osobnosti jistě zná.
a přeci jsem něco přečetl :D
*) pokud pisatelce jména jako Michelangelo, Bernini, Braun, Rodin a jejich časové vročení nic neříká, ať reklamuje kvalitu svého všeobecného vzdělání a tiše si je doplní v prostoru mezi veřejnými přednáškami, kvalitními knihami a wikipedií
a přikládám citaci na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Novov%C4%9Bk
Je to opravdu děsný lapsus. Paní profesorka PhDr. CSc. svou vědeckou úrovní směle atakuje rychlokvašené kádry z 50tých let.
Tak tohle je koment hoooooooooodně mimo mísu, monsieur connaiseur. P. Bártlová přece netvrdí, že v době novověku neexistovala „slavná“ sochařská umělecká díla, spíš jde o to, že co je slavné nemusí být paradigmatickým (:-) ) faktorem vývoje umění v dané éře.
a to je právě ta lež – mimochodem dnes už víme, že i v antice hrálo malířství mimořádně důležitou roly – nežijeme v 19. století, že ;) nebo chcete mi tvrdit, že Michelangelo bylo takový béčko? :D :D :D konstrukce z páry – nebo chcete srovnávat člověka, který ovlivnil vývoj umění na desítky let dopředu s land artem nebo body artem, což jsou více méně okrajové, již dávno vyčerpané a uzavřené epizody?
Já věděl, že ta móda i do dějin umění musí jednou přijít – konspirační teorie je tu! Všechno, co bylo dosud „vybádáno“, je lež G. W. Bushe! F*ing hell, ti kunsthistorici nám ale lhali, bastardi! Všechno je jinak. „Dnes už víme“ (a kdo jsme my, po tom nepátrej), jak to všechno bylo, chá!… Prosím Vás, kdo co dnes ví??? Včera na trhu mi ten chvastoun Cellini říkal, že Michelagnolo už zase maká za pěkně tučnej honorář na reklamě, tentokrát pro ty vyžírky z florentský rady. Bastlí Davida. Další ideologická propagace, ten je ale komerční…! Kdo by si pomyslel, jakou popkulturní ikonou ho učiní akademici 19. století a kolik dalších století bude jeho hvězda, podobně jako třeba renesanční táflování a barokní lizény, padat roštem společenských tříd až do novodobých „maringotek“ kočujících spoluobčanů (viz zde http://bntl.co.uk/rich-gypsies/ , upozornil A. Gebrian) podobně, jako padla mariánská drapérie z vznešených kolenou „gotických“ madon až na pozvracené chodníky pařížských uliček v podobě hadrů, kterými se tu a tam čistí strouhy na Montmartru (Didi-Huberman). Nevím, co víc Vám k tomu napsat. Snad jen: odložte Pijoana a studujte ad *) viz článek.
Jo, jo a paní profesorka je úspěšně šíří :D
Já se nebavím o tom, co paní Bártlová netvrdí, ale o tom, co tvrdí. A tvrdí nesmysl. Paradigmatický faktor, hmmmm… to je hezké….
Děkuji za sebe i za své studenty. V úctě, Eva Mráziková
Budu vás brát za slovo. Napsala jste: „Umění nemůže být srozumitelné způsoby, jakými bylo před sto a více lety: nic kolem nás a v nás už takové přece není.“ Proč tedy dodnes rozumíme třeba Shakespearovi? Proč se hraje v divadlech? Proč se poslouchá Mahler, Dvořák, Beethoven? Proč je jejich hudba srozumitelná? A v čem je výtvarné umění tak jiné?. A ještě k tomu „nic kolem nás a v nás už takové není“. Vážně? Lži, zrady, zklamání, lásky, přátelství atd. ze světa zmizely?
Před lety jsem si předsevzal, že se dovzdělám a pokusím se pochopit a najít prožitek v moderním umění. Čtu (včetně mě dostupných textů autorky), studuji, chodím po výstavách. Při vysokoškolském vzdělání (bohužel technického zaměření a ještě za minulého režimu)se troufale považuji za průměrného milovníka umění. Přesto jsem žádný z prožitků, uvedených v příspěvku autorky, na několika výstavách finalistů Ceny J. Chalupeckého dosud nezaznamenal. Asi si stále pletu, co vlastně to umění je.
V Brně jsem nemusel narazit na zeď přes ulici, abych si ji vědomě prožil. Stačilo mi vyrazit do naší ulice s desítkou dopravních značek podél nové cyklostezky. Projektant dopravního řešení nám tady bezděky dopřál vědomě si průchod prožít, abychom jej bez úrazu přežili. A nyní otázka : Je dopravní řešení naší ulice také sochařským dílem ?
Odpověď: JE, MYSLETE EXPLOSIONALISTICKY! Co je umění tím nezjistíte, zato získáte jedinečný umělecký prožitek. Čím to asi bude? Nápověda (absolventa humanitního studia) technikovi (jak troufalé!): kvantita přečtených knih není přímo úměrná kvalitě porozumění. Vzorec si doplňte sám…
Mám dojem, že otázka „… Proč ji specializovaná vysoká škola nepoučila …“ na kterou autorka neumí, a považte, dokonce ani nechce odpovědět, ilustruje její postoj k odlišnému názoru dotýkajícího se doktríny „uměleckohistorického establishmentu“ (sic), ke kterému se tak hrdě hlásí.
Představuji si situaci v Kostnici na počátku patnáctého věku – Pane Hus, proč vám katecheté v semináři dostatečně nevtloukli do hlavy námi posvěcené, a proto pravdivé pojetí víry!
A pak, že dnes není nic jako dřív …
Naprosto chápu, že pro někoho může být fantastickým zážitkem, když sluníčko svítí do okna. Zejména pro lidi, kteří prožili celý svůj dosavadní život v zemljance.
Ale hooooodně MARNÝ…
Vedle, pane punk. Jsem tu pod aliasem. Nechápando?
to máš marný :D :D :D
Proc chodme na Shakespeara… nechodime.
Proc poslouchame Wagnera….. neposlouchame.
——————————————–
je to jen setrvacnost, diky ktere se k nam dostavaji.
a mimochodem, vzdy se sentimentem budeme vzpominat na to, jak to bylo krasne, kdyz jsme lovili ryby ostepy jako v Modre lagune.
Also sprach Marshall McLuhan mit Wilfred Watson (From Cliché to Archetype, Viking, 1970) und auch Georges Didi-Huberman (Devant le temps, Minuit, 2000.). Enjoy.
Perfektni a „narozdil od soucasneho umeni“ velice pekne srozumitelny text.
asi si taky někde vyříznu díru a budu kontemplovat nad plynutím času a proměnami všehomíra. když se bude dívat na dobrý obraz či sochu moje babička a já, její študované vnouče, tak z toho budem oba něco mít, bude v tom jenom rozíl míry. Když se budem dívat na „dílo“ dotyčného Mistra, tak z toho budueme mít oba hovno. Z prdu kuličku neuděláš.
„Vnímat současné umění a brát si z něj pro svůj život to cenné…“ to jako má to současné nějaký zvláštní ontologický status, úplně odlišný od všeho, co bylo dřív? Moderní (post-moderní či jaká) subjektivita je něco úplně jiného než ta „tradiční“? Není přívlastek tezovitý ve vztahu k uměleckému dílu dost negativní?
M. Bartlová věnuje značnou část své úvahy osobě Dominika Langa, jeho tvorbě a úspěchu v zahraničí. Je to jeho obhajoba – kdo jiný by měl být vítězem CJCH. Nemyslím si, že kritické názory v diskusi pod textem Kristýny Drápalové jsou zaměřeny proti osobě D. Langa. Podle mne kritizují umělecká díla finalistů a jako příklad si berou vítěznou „díru v překližce.“ Všimněte si, že se nikdo nezeptal „proč nebylo oceněno dílo xy?“ Byl to obecný nesouhlas, za jehož společného jmenovatele byla vybrána díra v překližce. Nikdo neobvinil porotu ze zaujatosti, nestrannosti nebo jiné špatnosti.
Přistupuji s výše uvedenou výhradou k úspěchům D. Langa. Jeho „Vídeňská instalace reagovala na freudovskou asociaci secesní Vídně.“ Připadá vám Freud aktuální? Na internetu si můžeme přečíst příspěvky našich předních psychiatrů na konferenci k 150. výročí narození Freuda. Všichni bez výjimky uvedli, že Freudovo učení už bylo dávno překonáno. Řekli to samozřejmě velmi uctivě. Pokud si D. Lang vybral právě freudovskou asociaci, můžu se ptát: co na ní vidí aktuálního nebo zajímavého? Freudovu demagogii, se kterou chtěl zavírat své odpůrce do blázinců? Jsou to slova, prázdná slova, nad jejichž obsahem se možná nezamyslela ani jejich autorka.
„Jednou z vážných příčin toho, proč je Veletržní palác málo navštěvovaným muzeem umění, je skutečnost, že při rekonstrukci byla zaslepena všechna okna…“ O tom, že další příčinou malé návštěvnosti by mohlo být vystavované umění, nepadlo zde (ale ani jinde) ani slůvko.
„Proč tak často nerozumí široká veřejnost současnému výtvarnému umění?“ Autorka zřejmě nikdy nepřipustí, že slovo „nerozumí“ může být používáno jako synonymum pro „nelíbí.“ Když byl jednou E. Gombrich dotázán, proč nepíše o tehdejším současném umění, odpověděl také v tom smyslu, že snad nemá potřebnou kvalifikaci, anebo že mu nerozumí. Nikoho tím neurazil. Mně se líbí fotografie vesmírných mračen a různých hvězdokup. Také nerozumím tomu, proč se nerozplynou, jak se dosáhlo posunu barevného spektra, ale přesto se na ně rád dívám. Myslíte si, že ti, kteří obdivují např. obraz Paridova soudu, že nutně znají jeho CV a CV zobrazených bohyň?
„Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci?“ Autorka začíná zkoušet své studenty. Dobře, vyklopím to, co o J. Beyusovi vím. Přesvědčený nacista, střelený doslova na frontě i obrazně. Vymyslel si, že ho kozáci či Tataři zachránili před zmrznutím tím, že ho namazali tukem a obalili plstí. V době tohoto tvrzení patlal všechno kolem tukem, včetně stěn. Když uklízečka vytřela zapatlanou dětskou vaničku v jeho ateliéru, zažaloval stát a vysoudil značnou sumu jako odškodnění za zničené umělecké dílo. Ze školy ho nakonec vyhodili, protože přijímal ke studiu každého, kdo projevil zájem. Tvrdil, že každý z nás může být umělcem. Naše NG zakoupila jeho rezavé obruče za 8 mega. Bylo z toho trestní oznámení, které vyšumělo. Na internetu jsem viděl videozáznam jedné jeho performance, která měla v divácích zanechat silný dojem. Byla to akce, kde patlal na stěnu nějakou hmotu, snad tuk. Diváci na záznamu se spíše smáli a bavili, než aby jeho akci silně prožívali. Mohu předložit několik fotografií Beyusových výtvorů, které jsem nevěřícně pořídil v MoMA. Obstál jsem při zkoušce?
A teď důležitější otázka. Jaká je souvislost mezi finalisty CJCH a Beyusem? Chce autorka říci, že ve světě byli/jsou ještě praštěnější umělci než u nás? Necítím se jako podvzdělaná osoba, a proto si dovoluji říci, že mých 53 haléřů československých, které byly vynaloženy na Beyusův exponát (8 mil./15 mil. = 0,53 Kčs) byly vyhozenými penězi. Na to mám snad právo.
A poněkud nelibě nesu, když je mi předem doporučováno něco nastudovat, abych se mohl bavit na úrovni.
Tahle sekta pořád opakuje různými způsoby totéž: když se vám to nelíbí, tak jste blbci/nevzdělanci atd. Já si myslím totéž o nich, takže jsme si kvit a nikdo netratí. Mimochodem, Dominik Lang tu cenu dostat musel. Už je po třetí ve finále a kdyby i tentokrát odešel s práznou, tak už je jak Anton Špelec. Je to šikovný politikář a vlivný člověk, ve 33 letech vede spolu s E.Jeřábkovou na UMPRUM ateliér sochařství, i když od něj žádnou sochu v životě nikdo neviděl. Kolegyni Jeřábkovou mu dali letos do poroty, aby to bylo nabeton. A kapitola sama pro sebe je výběr finalistů. Takovou chybu jako vloni s Vláďou Houdkem, což je kvalitní abstraktní malíř, už letos neudělali. Jenže Lang se na to vykašlal (nebo na víc nemá, nevím) a jeho výkon byl opravdu trapný. Takže shodil nejen sebe, ale i celu slavnou porotu. Dobře jim tak.
o Freudovi vám řeknou v každém základním kurzu – na to nemusíte pořádat vědecké konference – že má vědecký status astrologie.
Co mě nejvíce udivuje na reflexi článku Kristýny Drápalové je fakt, že je jí neustále podsouvána nějaká nedovzdělanost, případně je svalována vina na kvalitu školy, již studuje. Kristýna Drápalová má však právo na svůj názor, a to, že je jiný než názor „uměleckohistorického establišmentu“, případně jiný než názor Mileny Bartlové coby jeho představitelky, mu nijak neubírá na váze. Místo aby se debatovalo ad rem, útočí se ad hominem, což slušní lidé nedělají.
Na FB Milena Bartlová Drápalovou navíc označila za nekompetentní kritičku. Kdo je tedy kompetentní hodnotit současné umění? Jen ten, kdo drží basu s establišmentem? Kdo na to má papír nebo je členem kroužku vyvolených? Nedomnívám se, že by své dílo Lang a ostatní finalisté tvořili jen pro kroužek zasvěcenců (v tom případě by stačila komorní prezentace někde na nádvoří Ústavu dějin umění). Veřejným vystavením svých děl ve Veletržním paláci se obrátili k širokému spektru diváků a ti se k nim mohou vyjádřit každý po svém, někdo souhlasně, jiný naopak nesouhlasně. Už Karel Havlíček Borovský ostatně kdysi poznamenal, že nemusí být krejčím, aby poznal, že je kabát špatně ušitý.
V diskusi pod článkem Kristýny Drápalové se často objevovala i výtka, že nevěnovala dost času a úsilí, aby pronikla do hloubky vystavených děl. Je příznačné, že skoro nikdo nepřipustil alespoň teoreticky variantu, že zkrátka nebylo do čeho pronikat. Vybavuje se mi v téhle souvislosti jeden krátký citát z Václava Tilleho (1920): „Ulenspiegel, jenž ukazoval dvořanům obrazy na prázdné zdi a tvrdil, že jeho malbu vidí jen ten, kdo je urozeného původu a není hlupák, našel by dodnes dost ochotných podivovatelů, kteří by se raději podivovali bílé zdi, než aby se přiznali, že nic nevidí.“
Závěrem jeden postřeh. Před pár lety jsem se z Brna odstěhoval na maloměsto do Opičích hor. Kupodivu i zde se konají pravidelné výstavy současného umění, třebaže díru do stěny nám tady zatím nikdo neudělal. Nemohl jsem si nevšimnout, že na vernisážích se v Brně vedly hovory hlavně o dekonstrukci, subverzi a různých post či neo ismech, zatímco u nás v zapadákově se sklenkou v ruce stále hovoříme o akvarelu, oleji nebo akrylu…
Úplně nakonec malé přiznání: V Brně jsem vystudoval dějiny umění a jedním z mých učitelů (popravdě tím nejoblíbenějším a dodnes inspirujícím) byla i Milena Bartlová. Snad nebude mít těžkou hlavu z toho, proč představu, že umění je hodnotné jen tehdy, pokud vyhovuje normativnímu kritériu krásy a vznešenosti, zastává i její bývalý student a proč mě dostatečně nepoučila o tom, jak souvisí dějinné proměny společnosti s podobou a smyslem umění, ani o tom, co to vlastně současné umění je a jaký je jeho jazyk.
Odstavec v závěru mého textu, v němž kladu otázku na téma školeni historiků dějin umění, je zakončen sebekritickým obratem. Těžkou hlavu tedy mám a vím, že jsem součástí problému, nikoli jeho řešením. Mrzí mne ale, že ani ty, Jene, nejsi ochoten číst můj text se snahou jej pochopit, a nikoli z apriorně nepřátelské pozice. Škoda.
Mileno, nesměšuj nesouhlas s jakýmsi apriorním nepřátelstvím. Z tvého článku rozporuji jediný odstavec, ve kterém cítím apriorní uvažování naopak já. Protože když si kladeš otázku (zde poněkud zaobaleně, ale na FB, kde diskusi pod tvými statusy mohu nějakou dobu sledovat bohužel již jen pasivně), jak něco takového mohla napsat studentka dějin umění, naznačuješ tím, jako by byl jediný správný způsob, jak o umění uvažovat či o něm psát. Vzpomínám si na tvé semináře, kde to jen jiskřilo často protichůdnými názory, takže mě trochu udivuje, že z Kristýny Drápalové děláš polovzdělance jen proto, že napsala něco, s čím nesouhlasíš.
Mimochodem sama píšeš: „Proč výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého nebyla vybavena nějakými vysvětlujícími komentáři? Protože současné umění si velmi zakládá nejen na své svobodě, ale také na svobodě diváka. Komentáře mnozí považují za vnucování jediného možného způsobu prožitku uměleckých děl, přičemž by se ztratila možnost dalších osobních prožitků.“ Přiznáváš tím, že tvůj komentář je jen jedním z možných způsobů prožitku Langova díla. Neber tuhle svobodu Kristýně Drápalové, divačce, která prostě věc cítí jinak (přičemž si nemyslím, že by pracovala s „normativním kritériem krásy“, neboť ve svém textu takovou normu nikde nestanovuje).
Pár poznámek ke srozumitelnosti (já bych asi volil pojem sdělnosti), který trochu vulgarizuješ do formulky „kouknu a vidím“. Pamatuji si, že za studentských let jsem považoval za nutné postát před každým dílem alespoň pět minut, každou knihu dočíst do konce a každé představení vysedět, dokud nepadne opona. Dnes některým dílům věnuji jen letmý pohled, spoustu knih odložím po pár stránkách a ze spousty představení odcházím ještě před přestávkou – prostě proto, že:
a) Nejsou sdělná v tom smyslu, že na mě jako na diváka či čtenáře kašlou. To nemá co do činění s myšlenkovou hloubkou díla ani s množstvím nutného úsilí z mé strany, protože i díla intelektuálně náročná mohou být sdělná a těm rád věnuji svůj čas i námahu. Knihy se podle mě píšou pro čtenáře a umění se dělá pro diváky, takže alespoň náznak snahy vyjít vstříc adresátovi díla by nezaškodil. Pokud zcela chybí, pak je otázka, proč si to umělec nenechal v šuplíku nebo v ateliéru. Jednoduše: chceš-li mi něco říci, tak mi to řekni (jestli je to třeba o teorii kvantového pole, tak klidně i na nezbytné odborné úrovni), nebo mlč.
Zvláštní kategorii v tomto směru představují různé autorské samomluvy (jak jsem si to pro sebe napsal). Jako mě nezajímá, co básník X. Y. cítil po rozchodu se svou milou jako osoba X. Y. (protože tohle jsme si koneckonců všichni odžili sami), ale co cítí obecně jako zástupce lidského pokolení, tak mě moc nezajímá něčí „osobní emocionální i dominantní racionální historie“. S tím ať se raději svěří deníčku.
b) Nejsou sdělná záměrně, protože svým komplikovaným jazykem jen maskují svou naprostou vyprázdněnost (viz Heideggerovy slovní ekvilibristiky s „nicujícím ničím“ apod).
Přestaňme se tvářit, že všechno musí mít nějaké poselství, a kdo nechápe je blbec. Některá díla prostě své poselství nedokážou předat, jiná žádné poselství nemají.
A konečně: Já jsem si ze školy samozřejmě odnesl, i díky tobě, vědomí o tom, „jak souvisí dějinné proměny společnosti s podobou a smyslem umění, a o tom, co to vlastně současné umění je a jaký je jeho jazyk“. Akorát jsem se s tím úplně neztotožnil, a tak v podstatě zcela souhlasím názorem Kristýny Drápalové, že „krása [a klidně bych dodal pravda a dobro], sepětí se životem, srozumitelnost či trvalost nejsou jen dávno překonané relikty dřívějšího přemýšlení o umění, nýbrž něco, o co má ve výtvarném umění stále a především jít.“
tak pod tohle se klidně podepíšu
Mileno, zhruba před rokem jsem se s tebou odvážil nesouhlasit v komentáři na FB – a najednou už jsem nebyl friend. Včera jsem se odvážil nesouhlasit podruhé – a už nejsem ani follower. A taková to byla láska…
roztomilé, ale naprosto typický přístup těch, kteří se nejhlasitěji dovolávají plurality názoru :D :D :D
Dobrý den paní Bartlová,
pokud to, co uvádí pan Pulkrábek ohledně FB, je pravda, tak je zjevné, že krize „uměleckého establishmentu“ je velmi hluboká. To „umělecký establishment“ skutečně neunese ani závan nesouhlasu či odlišného názoru?
Vaši FB reakci, paní Bartlová, považuji za ubohou. Doporučuji v této souvislosti návštěvu velké studovny Klementina, kde, předpokládám, se stále ještě nachází onen citát od, tuším, Voltaira, který byste si možná mohla přečíst.
Jako daňových poplatník, který přispívá na Vaše bádání, bych to uvítal.
Děkuji.
S pozdravem,
Josef Schwejk
Je šokující, jak hlubokého neporozumění se dostalo textu prof. Bartlové od těch, kdo by měli pokud možno trávit svůj čas v pokorném mlčení nad „kvalitními knihami a wikipedií“. Notně přibroušený osten její kritické reakce není směřován k meritu názoru, který slečna Drápalová vyjádřila, to by si přeci žádný librální intelektuál nedovolil, ale k jeho formě. Jako bytostná pedagožka se snaží s nenápadnou laskavostí, ale i s patřičným důrazem, upozornit na to, že studentka dějin umění by si neměla dovolit svůj postoj vyjádřit tak naivním způsobem.
Měla by zasednout do ticha knihovny a po mnohaletém usilovném přemýšlení přijít pokud možno s několikaset stránkovou kritickou studií, v níž dokáže, že její opakovaný požadavek, aby umělecké dílo bylo určeno svým trváním, má-li být podkladem pro plnohodnotnou estetickou zkušenost, je jen rozvíjením konceptu „aury“ Waltera Benjamina, trochu šmrncnutým Bergsonem. Samozřejmě pro tyto účely by měla slečna Drápalová vše řádně zhonotit ve vztahu k estetice „Modrého květu“ i k filosofii Kantově, když už si dovoluje hovořit z pozic, které tak zatvrzele nepostmoderně chtějí mluvit o estetické zkušenosti jako něčem, co má místo v životě člověka – každého člověka .
Je totiž naprosto nepřijatelné, aby studentka dějin umění vyjádřila prostě a jednoduše v žurnalistickém formátu svůj naivní názor, že soudobé umění v té estetické zkušenosti tak nějak stojí za prd, aniž by své institucionální zaštítění ospravedlnila základní metodou vědecké práce českého kunsthistorika – argumentem autoritou. Prof. Bartlová je dokonce natolik vstřícná, že jí v této věci dává názorný příklad svým vlastním textem. Autoritou začíná už v samotném titulku a končí s ní podpisem, nota bene podtrženým „sebekritickým obratem“.
Běda studentu dějin umění, který si dovolí o současném umění napsat názor, který nepodloží hlubokou filosoficko-estetickou úvahou, k nimž jsou čeští kunsthistorici přece tak skvěle vybaveni, byť by byla jak chce legitimní. (To, že ji nepřijímáme z „apriorně nepřátelské pozice“ vůči všem, kdo si dovolí vznést námitku proti poválečnému vývoji umění, které přeci, jak vidíme, hýbe dnes a denně doslova celým světem – tedy alespoň tím naším stále více tuchnoucím artworldem o němž umíme vést tak duchaplné artalky.)
P.S.:
Aby se předešlo možným nedorozuměním. Svým příspěvkem nechci nikoho dehonestovat, a tak musím upozornit, že výraz „naivní“ ve vztahu k názoru slečny Drápalové používám jako pojem schillerovské estetiky, což zajisté ocení všichni, kdo již mohou mluvit, protože všechno četli pětkrát i pozpátku, a tak tomu všemu tak správně rozumí.
argument autoritou? tak třeba C. Levi-Strauss tvrdí, že západní umění šlo do háje od chvíle, kdy upustilo od lineárního výrazu a začalo s šerosvitem a sfumátem…
…a hudba od chvíle, kdy Bach „temperoval“ klavír…(jenže, o tom kromě ladičů pian dnes už málokdo ví;)
Dobré… :-)))
Mimochodem, nejen Edith Jeřábková, ale i Vy učíte na UMPRUM, paní profesorko. Přijde Vám to etické, účast v komisi, která přiklepla CJCH Vašemu kolegovi, vedoucímu pedagogovi ateliéru sochařství na UMPRUM Dominiku Langovi?
mně příjde docela zajímavé, že se paní Bartlová identifikuje jako „součást problému“, čímž se asi myslí to, že vznikají hovadiny typu Langův otvor. na druhou stranu se má ale potřebu vymeztit proti těm, kteří toto říkají narovinu. dost rozporuplný postoj…
Ve mě prostě a jednoduše musí umění vyvolat nějaký zvláštní dojem, úžas, radost, děs, hrůzu. Určitě ale mezi ně neřadím nepochopení, nudnost nebo nezaujetí. U některých „umělecký děl“ si říkám, jestli to náhodou není jen obyčejný design. Možná to zní nesmyslně, ale takový je můj pocit. Nějaká díra nebo srnka ve zdi prostě ve mě nevyvolávají pocit, který bych si chtěl zapamatovat a vracet se k němu.
Před pár dny jsem náhodou narazil na následující text, který, zdá se, velmi dobře vystihuje problém hodnocení souč. uměmí kritičkou Drápalovou (její požadavky na souč. umění) a dává ve sporu za pravdu prof. Bartlové. (Spec. termín „účelnost“ nezaměňovat s účelem.):
„Jakýkoli zájem kazí soud vkusu a bere mu jeho nestrannost, zejména jestliže na rozdíl od zájmu rozumu nepředesílá účelnost pocitu libosti, nýbrž ji na tomto pocitu zakládá, a to poslední se odehrává vždy v estetickém soudu o něčem, co vzbuzuje potěšení nebo bolest. Proto soudy, jež jsou takto modifikovány, si nemohou činit na obecné zalíbení buď žádný, nebo o tolik menší nárok, o co víc počitků uvedeného druhu se nachází mezi motivy vkusu. Vkus je stále ještě barbarský tam, kde potřebuje pro zalíbení příměs půvabů a dojetí, kde je dokonce činí měřítkem svého souhlasu.“
Není ten apel, aby současné umění bylo „nějaké“ (ať už má být podle kr. Drápalové jakékoli), právě tím, co jí brání v relevantním hodnocení, jak to ve zde citované Kritice soudnosti vyjádřil I. Kant? Budu rád za reakci.
(I. Kant, Kritika soudnosti, Praha 1975, s. 65)
I鈥檓 scheduled to have this surgery in two weeks.聽 Thanks for scaring the crap out of me.
Hollister http://granox.be/oud/hollisteronline.html
Hi there! Do you know if they make any plugins to safeguard against hackers? I鈥檓 kinda paranoid about losing everything I鈥檝e worked hard on. Any recommendations?
Hollister Belgie http://mycontigo.com/nl/hollisterbelgie.asp
Hi! I know this is kind of off topic but I was wondering if you knew where I could find a captcha plugin for my comment form? I鈥檓 using the same blog platform as yours and I鈥檓 having problems finding one? Thanks a lot!
modelos hollister http://www.worldwis.es/hollister/modelos-hollister.html
Ot谩zka zn铆, jakou vl谩du p暖jde pozat媒kat revolu膷n铆 v媒bor. Tu starou nebo novou? Nebo ob臎?
hollister ludwigshafen http://ff-tours.de/hollister-ludwigshafen/