Měkce vedená choreografie

O výstavě Karla Císaře Obrazy a předobrazy již bylo napsáno relativně dost textů. Osobně si však myslím, že jejich počet adekvátní není, jednak vzhledem k významu výstavy pro lokální scénu, ale také tristnímu faktu, že některé z recenzí ke svému zájmu přistupují s nepochopením, respektive čtením zcela jiným jazykem, než jakým výstava chce hovořit.

Nebudu se tedy již zmiňovat o tom, jestli jsou prostory Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně prázdné nebo nejsou, (podle mě by se spíš dalo říct, že jsou naddimenzované k prasknutí), ani o pochybnostech nad vhodným, či nevhodným výběrem zastoupených současných umělců a jejich vazbě k modernitě, tyto otázky již nepovažuji za důležité znovu opakovat. Zásadní mi ovšem přijde choreografie pohybu diváka výstavou, kterou Karel Císař společně s Florianem Pumhöselem, jedním ze současných umělců zastoupených na výstavě a zároveň její architektem, velice pečlivě konstruují a očekávají, že na ni divák bude patřičně reagovat. Alibisticky tedy musím předem varovat, že text nebude příliš zajímavý pro čtenáře, který by se rád něco dozvěděl o hmotném obsahu výstavy.

Vstupem mezi Obrazy a předobrazy se ocitnete na herní ploše s promyšleně strukturovanou a navíc jedinou správnou možností průchodu.

Potemnělá první místnost vzbuzuje dojem chodby, kterou je třeba rychle projít. Což posiluje segmentace prostoru proudnicovou vitrínou o délce více než dvaceti metrů. Tvarosloví vitríny asociuje funkcionalistickou architekturu (osobně mi vytane Tesařova vila architekta Bohuslava Fuchse v brněnské Masarykově čtvrti, pro ilustraci konzultujte Brněnský architektonický manuál). Zároveň vitrína jasně reguluje pohyb diváka. Kolem zaoblených okrajů proplujete, aniž by vám bylo zcela jasné proč. Kterou z dvou cest, tedy zda-li kolem pravého či levého okraje vitríny se vydat, rozhodne text na stěně. Jdete tedy vpravo! Když vitrínu obejdete, není již jiná možnost, než vstoupit do vyzývavě rozevřeného temného chřtánu černých stěn přímo před vámi.

Vzhledem k potemnělosti vstupu vás úplná temnota nového prostředí zaskočí jen na malý okamžik, vše se zpomalí, pod nohama cítíte měkký povrch a náhle nevšední nostalgický zážitek zvuku promítačky, nikoli datového projektoru, ale skutečného klasického promítacího zařízení (té módní tretky současného instalačního nostalgismu, jak je možno naplno zažít na bienále v Benátkách). Obraz dokonce vychází z typické promítací budky. Vše je zahaleno v černé a pouze velmi něžně se místností pohybuje světlo projekce, jehož kontinuitu průchodem narušíte a můžete přitom pocítit jemný kmit vzduchu a teplo proudu obrazů. Po skoro dvaceti minutách filmu vstanete, aby vám výstava způsobila radikální šok a momentální bolest opětovného posunu po herní desce.

Další místnost je totiž natolik rozzářená, že na několik chvil zcela oslepnete. V na první pohled prázdném prostoru stěží hledáte záchytný bod. Situace se zklidní a můžete v nové zvýšené pozornosti sledovat děj na stěnách. Velké sály nahradí možnost průchodu intimními kabinety, pozornost je v nich dělena mezi dominantně instalovaný text na pohledových stěnách a artefakty, při vstupu zraku skryté, na odvrácených stěnách. Teprve po průchodu kabinety se vracíte k vstupní vitríně a prožíváte artefakty druhé strany proudnice. Navazuje další situace s kabinety, tentokrát prvním pohledem popatříte na díla, které až následně doplníte textem, situovaným opět na protilehlé straně, jste tedy nuceni oscilovat mezi obojím.

Otázka po vztahu textové a vizuální informace je tak znásobená. Náhle jste opět v rozlehlé prostoře, světelnost je o pár stupňů eskalována, čtete pečlivě strukturované obrazy po stěnách. V závěru v plném světle dochází k alespoň částečné satisfakci pro ty, kteří celou výstavou trpěli horrorem vacui. Celý poslední sál je totiž vyplněn objekty instalovanými nerovnoměrně po rozloze podlahy i po všech stěnách. Chaos jako vazba návratu k denní realitě. Partie je dohrána, zbývá kontemplace na schodišti a rušná Valentinská, kde jen rychle rozvážíte, kde si co nejdřív dát sklenici k strávení takového množství dat.

Navzdory snaze kurátora i architekta udržet lineární průchod výstavou, jsou prostorové dispozice GHMP v Městské knihovně příznivé spíše cyklickému pohybu. Když vstoupíte do galerie, není před vámi jen možnost začít u proudnicové vitríny s původní zachovalou výstavou Ladislava Sutnara z roku 1934. Stejně totiž můžete vstoupit na samý konec, do prostoru sochařské instalace Nairy Baghramian nebo se můžete hned vydat kabinety s funkcionalistickým sklem, instalovanými v historizujících vitrinách, dobře známých z projektu o ornamentu Lady Hubatové Vackové v Moravské galerii.

Příkladů alternativních průchodů je nespočet. Pro Karla Císaře je jiné, než naznačené správné čtení chybou a dle vlastních slov “osobním kurátorským selháním”. Jak však vnímá toto rigidní vedení výstavou její divák? Není možnost vracet se, procházet různými směry a kombinovat získaná vizuální i textová data v nejrůznějších percepcích právě onou pravou vazbou obrazů a jejich předobrazů, není zde podle avantgardní ideje dosaženo “nové vize”, tedy bohatšího kognitivního čtení reality?

Sám volím měkké čtení prostoru, měkké jako erotika vystavených Štyrského knižních úprav. Prostupujete mezi stěnami, úpěnlivými pohledy nazlobených dohlížitelek galerie, stínem i plným svitem, nemyslíte ani na Karla Císaře, ani třeba na Rogera Burgela, Ruth Noack a jejich Dokumenta 12, jen vnímáte to košaté prázdno kolem sebe, rozehranou partii, které měníte pravidla, aniž byste jí ubrali na působnosti.

Autor je kurátor