Artalk.cz

Proč jsou 90. léta bílým místem na mapě

V souvislosti s letošním ročníkem Ceny Jindřicha Chalupeckého proběhne 14. listopadu ve Veletržním paláci jednodenní kolokvium zaměřené na umění 90. let minulého století. Na někoho to může působit jako zbytečné zatěžování Chalupeckého ceny doprovodnými programy, které se soutěží bezprostředně nesouvisejí. Jenže důvody a souvislosti tu jsou, z mého pohledu podstatné. Cena Jindřicha Chalupeckého má už tak dlouhou historii, že si ji prostě nemůže dovolit nereflektovat. Je třeba připomínat tvorbu vítězů z prvních let její existence a s odstupem se zamýšlet nad jejím významem, pochopit její místo v nedávné historii i vliv na dnešek. A to zvláště v situaci, kdy vzniká – myslím zavádějící – dojem, jakoby mezi prvními deseti vítězi a vítězi z posledních let vytvořila jakási bariéra.

Artalk_90

Ano, jsou tu i praktické a marketingově vděčné důvody, proč podobné kolokvium pořádat: Cena Jindřicha Chalupeckého má zajímavou mezinárodní porotu, s jejímiž členy se česká veřejnost doposud neměla možnost blíže setkat a slyšet její názory. Především je ale důležitý pohled na nás samotné: Pokusit se zjistit, proč se z perspektivy roku 2013 někomu může zdát, že 90. léta jsou bílým místem na mapě, kterým je lepší se vyhnout. Taková místa pro mne mají naopak zvláštní přitažlivost. A současně se domnívám, že každý, kdo o umění posledních dekád přemýšlí – umělci, ale především historikové umění – by k podobným „neviditelným“ místům měli automaticky zaměřit svou pozornost. Vždy skrývají něco zajímavého, navíc dobu po roce 1989 vnímáme jako určitý bod nula současného českého umění, jako období, která definovalo a zformovalo jeho dnešek. Proč se pak o něm nechceme dozvědět víc?

K podobnému „resetování“ dějin došlo i jinde ve východní Evropě. Po roce 1989 zmizelo dělení na oficiální a neoficiální umění. Umělci se současně museli vypořádat s podmínkami tržní ekonomiky. Proměnil se sociologický obraz umělecké komunity: Vznikají nové a nové umělecké školy, roste význam menších regionů, umělecká scéna mládne a snáze než v minulosti se v ní prosazují ženy. Mění se samotný jazyk umění. Vedle malby a sochy se silně prosazují instalace, objekty, video a experimenty s počítači. Některé umělce zaujalo konceptuální umění, ale pozoruhodnou renesanci zažívá i závěsný obraz.

Po pádu tzv. železné opony se rozšířila komunikace se světem. Zatímco těsně po roce 1989 byl zahraniční pobyt pro umělce stále svátkem – z toho plynula i atraktivita hlavního ocenění spojeného s Cenou Jindřicha Chalupeckého (rezidence v San Franciscu a později v New Yorku) – dnešní studenti umění s velkou samozřejmostí cestují po celém světě. Zlepšila se jazyková výbava, díky internetu i informovanost pro ty, kdo nikam cestovat nemohou nebo nechtějí. Konec izolace a logická snaha přiblížit se strukturám světového umění s sebou přinesla i určité rozčarování. Dnešní mladá generace má ke světovým institucím snadnější přístup než ta, která nastupovala po roce 1989. Snad proto začíná řešit problém kolektivní identity a kriticky se staví k bezhlavé a nevyvážené porevoluční snaze po „návratu do Evropy“. Nepochybně také sledujeme pozvolný růst zájmu o společenské otázky. Zatímco 90. léta byla především ve znamení uměleckého individualismu, v poslední dekádě najdeme řadu příkladů tvůrců, kteří reagují na stav světa. (Toto konstatuji bez hodnocení, zda je jeden či druhý postoj oprávněnější či „kvalitnější“).

Jak tedy nahlížet umění 90. let, jak psát jeho dějiny jak v lokálním, tak globálním prostředí? Je dekáda 1990-2000 i ve světě vnímána podobně přelomově, jako je tomu u nás? Zajímají se o ni velká světová muzea a jsou diskutována v akademických kruzích? Samotný termín „umění 90. let“ je přitom zavádějící. Tvůrci, kteří v této době působili a svou prací jí vtiskli podobu, jsou stále při síle. To, že někdo dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého například v roce 1993, neznamená, že už má hotovo, nebo že tím naopak vstoupil do akademických dějin a už se od něj nic neočekává. Rozdíl mezi uměním 90. let a poslední dekády pochopitelně existuje, ale nejde o dva izolované světy, ale oblasti, které spolu bezprostředně souvisí. V neposlední řadě i proto, jelikož je současná nejmladší generace produktem českého uměleckého školství, v němž aktivně působí právě umělci, kteří se prosadili v 90. letech. Pojďme proto hledat logiku, která stojí u podoby současného českého výtvarného umění. Pojďme formulovat specifika té které doby, ale současně si všímejme vzájemné kontinuity.

Autor je historik umění a kurátor, spoluorganizátor kolokvia Začátek současnosti

______________________________________________________________
ilustrace: Alexey Klyuykov
______________________________________________________________

Začátek současnosti: Mezinárodní kolokvium 90. léta v českém výtvarném umění / NG: Veletržní palác / Praha / 14. 11. 2013 od 9:00

 

Komentáře

  1. Hezká ilustrace….zvláštní ale je, že na panelu přednášejících chybí ti, co přechod z 80 let do 90 let aktivně formovali….z hlediska kurátoru, teoretiků i umělců….proč?!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *