Artalk.cz

Vybílit minulost a peněženku

Nakupovat umění sem chodí jen 3% návštěvníků. Co vede těch zbylých 97% ke shlédnutí veletrhu Frieze a proč ona sama by na jeho další ročník již nešla, vysvětluje Anna Remešová.

Frieze

Veletrh umění Frieze v Londýně skončil v neděli 20. října. Trval 4 dny, během nichž přišlo více než 60 000 návštěvníků. Organizátoři Amanda Sharp a Matthew Slotover nechali postavit na tradičním místě konání v Regent’s Parku monumentální zastřešené tržiště, chrám umění a obchodu. Představilo se v něm 152 galerií z celého světa, jak ty nevýznamnější, tak také ty méně etablované. Jedná se o jednu z největších výtvarných událostí na světě, která má význam nejen pro trh s uměním, ale také společenský a propagační. Doprovodný program čítá nespočet akcí, od různých diskuzí až po koncerty a výstavy ve spřátelených galeriích po celém Londýně. Co se však na takové obří akci děje s uměním? A je taková otázka vůbec vhodná? A má zde vůbec místo návštěvník, který chce umění jen obdivovat, a ne nakupovat?

Frieze se odehrává pod provizorní konstrukcí, jež je přikryta kolosální bílou plachtou. Jedná se o longitudinální prostor rozdělený do čtyř lodí. V závěru hlavní lodi lze vystoupat po schodech na kůr a s šálkem kávy pozorovat z výšky spletitý labyrint kójí a cest. V místě presbytáře se pak odehrává úplně jiné představení, které dokládá, že nejen duchem syt je člověk. Chrámové tvarosloví zde nepoužívám náhodou, prostor londýnského veletrhu k tomu přímo vybízí. Navíc doufám, že nám tato postmoderní bazilika pomůže lépe pochopit pohyby a změny ve způsobech prezentace umění, ke kterým za posledních sto let došlo. Mám za to, že evokace chrámu a bílé koberce zde vůbec nejsou náhodou.

„Okna jsou zakryta, vnější svět nesmí vstoupit dovnitř. Zdi jsou natřeny na bílo. Dřevěná podlaha je buď klinicky vyleštěná, nebo potažená kobercem, aby po ní návštěvník kráčel bezhlesně. Umění je svobodné, tak jak se říká: vzalo osud do vlastních rukou (to také on its own life).“ Brian O’Doherty napsal tato slova ve svém článku o “bílé galerijní kostce” již před 37 lety, přesto s nimi lze jen souhlasit, když se člověk prochází jakoukoliv galerií s moderním či současným uměním. Díla jsou zde vystavena jedno vedle druhého, očištěné od minulosti („bílá kostka byla přechodným nástrojem, který usiloval o vybělení minulosti a současně o kontrolu nad budoucností…“). Dílo se v takto sterilním prostředí stává nesmrtelným produktem, který je netknut časem, kontextem, místem. Přehlídka děl je neskutečně pestrá, materiály jsou rozličné a každé dílo promlouvá jiným jazykem. Nepoznáte, zda jsou z Evropy či Jižní Ameriky. Jedno mají ale společné, a to především onu auru bezčasí, která je prohlašuje za výhodnou investici do budoucnosti.

Samozřejmě nepřicházím s ničím objevným, veletrh je tu kvůli obchodu, a takto se zde na díla taky hledí. Proces komodifikace uměleckých děl byl vždy součástí světa umění a po jeho odstranění nemá cenu volat. Přesto mě ale zaráží fakt, kolik návštěvníků přichází si objekty pouze prohlédnout. Umění si podle listu The Economist kupuje na londýnském veletrhu pouhých 2 000 návštěvníků. Z více než 60 000 návštěvníků se tedy jedná o poměrně malé procento. Co zde tedy hledají ostatní? Současné umění? Bezčasí? Kamarády? Chtějí se dotknout věčnosti, která jim nikdy patřit nebude? („Když se musíte na cenu ptát, znamená to, že si toto dílo nemůžete dovolit,“ řeknou vám v boxu galerie Gagosian.)

Pár návštěvníků jsem se na tuto otázku zeptala a odpovědi nejsou překvapivé. Přišli obdivovat současné umění, „obhlédnout trendy“ (jak nebezpečně blízko jsme terminologii obchodních řetězců s módou), potěšit se, pobýt ve společnosti slavných jmen ze světa umění. Jak absurdně však v tomto pseudospirituálním prostředí vyznívají díla kritizující populární kulturu (instalace Jeffa Koonse působily opravdu obludně) a instituce, jak směšně působí obrazy hovořící o vážných sociálních propastech. Každé dobře míněné slovo se mění v artefakt zpracovaný na výrobním pásu ideologie moci a obchodu, odeslaný ne na věčnost, ale do přeplněného skladiště objektů, kde už nemají jejich naprázdno otevírané huby komu a o čem vyprávět.

Takový pocit jsem z veletrhu měla, když jsem jej opouštěla, a nikdy jej nehodlám navštívit znova. Nemyslím si, že by veletrhy poskytovaly přehled o současném umění, nelze ani říct, že by vůbec nějaký přehled o čemkoliv poskytovaly. Proto raději doporučuji zajít si v Londýně na výstavu Australia do Royal Academy of Arts, stoupnout si před obrazy Aboridžinců a spolu s nimi snít o průvodu lidí kráčících po mléčné dráze do kosmických dálek. Anebo se jen tak projít okolo Temže a pozorovat kačeny.

Autorka studuje dějiny umění, v současnosti je na stipendiu na University of Sussex v Brightonu

______________________________________________________________
Frieze Art Fair / Londýn / 16. – 19. 10. 2013

 

 

 

Komentáře

  1. Pěkný článek a kruté dojmy. Vaše stanoviska naprosto chápu …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *