555 + 5: Magid

V sobotu 5. 10. 2013 se v Plzni konala poslední z řady prezentací finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCh), tentokrát s Václavem Magidem. Tak jako již čtyřikrát předtím (recenze prezentací předchozích finalistů zde, zde a zde), byl ve veřejném prostoru, tentokrát v místech, kde měla stát nová budova Západočeské galerie, a kde je dosud jen podivný parčík-neparčík, rozložen speciální modul. Otevřená struktura lešenářského vzhledu měla opět lákat veřejnost k debatě na současné téma a představení umělce.

Anežka Bartlová: Třináct rozporů za den

Veřejné představení potenciálního „umělce roku“ bylo zarámováno doprovodným programem k CJCh, jehož koncepce, která cílí větší pozornost na všech pět finalistů oproti jednomu vítězi, proměnila za poslední tři roky CJCh v daleko otevřenější a přístupnější akci.

Tentokrát debatovali zástupci sdružení Plzeň 2015 s architekty (z publika i panelu) a představiteli umělecké scény. Konkrétně za Plzeň 2015 byli přítomní Karina Kubišová a Marek Sivák, z řad architektů zasedl do panelu Aleš Kuklík a pomyslné horké křeslo umělce patřilo ve vymrzlém modulu sochaři a aktivistovi Pavlu Karousovi, který měl zastupovat především projekt Vetřelci a volavky. Daleko více než umělecké zaměření finalisty ovlivňoval námět diskuse probíhající plzeňský Den architektury a téma znělo: Městský život – umění a architektura.

Průběh debaty se stočil ke konkrétní situaci a srovnání Plzně a Prahy v otázkách jak umísťování uměleckých děl do veřejného prostoru, tak posléze příznačně k veřejnému prostoru obecně. Případ několika diskutujících okolojdoucích občanů pak ukázal, že téma veřejného prostoru, je pro domácí důležité. O sochách, pomnících i památnících, nových i starých, pražských i plzeňských a hlavně o tom jakou mají podobu a podporu se diskutovalo také, i když méně. Jeden a půl hodinová diskuse moderovaná Ondřejem Horákem byla evidentně nejpřínosnější pro organizátory z projektu Plzeň 2015 (zaštiťující aktivity k příležitosti statusu Plzně jako evropského hlavního města kultury v roce 2015).

Poté dostal prostor Václav Magid, který si k prezentaci zvolil formu představení. „Transcendentální fraška o dvanácti dějstvích“ byla představena bohužel v mírně zrychleném módu, způsobeném plíživou zimou. Magid přednesl 12 základních rozporů, v nichž se aktuálně nalézá a jejichž reflexi a zároveň neustálou přítomnost tedy můžeme považovat za východiska umělcovy umělecké tvorby. S jemným humorem se v kruzích neustále se znovu propojujících rozporů začal jevit Magidův život a tvorba jako neustálá snaha reflektovat třetí cesty. Tak i dodekafonie, na jejímž principu je vystavěno dílo prezentované na výstavě finalistů CJCh ve Veletržním paláci, je vlastně cestou hledání funkční alternativy od klasické tonální harmonické hudby. Cestou, která má za cíl rovnocennost všech tónů stupnice. Kreativní rovnost je tu použita coby systém kódování revolučních požadavků.

Ostatně i celou fraškou se proplétala červená nit postupně páraného „mladého Marxe“ (kterého je radno „neplést se starým Marxem!“). Marxistický ideál svobodného člověka, který se plně a realizuje ve všech činnostech, od dělnických po intelektuální, pak Magid rozpoznal jako sice naplněný ale nenaplňující. Sám umělec je dnes nucen spíše než jako dělník kultury pracovat pro obživu a z povinnosti ke společnosti, když k naplnění představy, totiž k tvorbě samé, nakonec snad z časových i energetických důvodů, ani nedochází. Rozpory vnitřní svobody umělce a pociťované vnější nesvobody způsobované neoliberálním systémem tak smetl poukazem na iluzivnost svobody tvorby v rámci akce sponzorované nadnárodní bankou.

Nadsázka a grotesknost přehánění spolu s divadelním charakterem vyvrcholily, když Frašku Magid výslovně označil za ne-umění a zmíněné rozpory za nevyřešitelné. Snad možná jen... jen skrze umění samé.

A ve vzduch tak nakonec zůstal viset jen poslední a nevyřčený rozpor třináctý. Totiž mezi lokálností plzeňské akce a globálními ambicemi organizátorů. Magid naopak v obou případech své prezentace (výstava v Praze i představení v Plzni) dokázal velmi přesně vybalancovat rozsah díla, co do tématu i formy. Představení se ke své škodě nezúčastnil nikdo z domácích, o vítězství ale rozhodne mezinárodní porota. Naštěstí může umění existovat i jen s velmi omezeným publikem a prostředky a někdy dokonce i nepochopeno.