Komplexní chápání lidské tělesnosti

Jak v následujícím textu zmiňuje Viktor Čech, role Radima Labudy, finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2008 je na české scéně jistým způsobem outsiderská. O to více zaujme zpráva, že autor, o němž jsem od Chalupeckého v kontextu velkých institucí v podstatě neslyšeli, vystavuje v Centru pro současné umění DOX.

Radim Labuda zaujímá na české umělecké scéně poněkud zvláštní pozici. Na jednu stranu se jedná o umělce, jehož tvorba rozhodně není podceňována – jak o tom svědčí jeho pozice laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2008 a pozice finalisty u její slovenské analogie – Ceny Oskára Čepána v roce 2005. Na druhou stranu se však jedná i o autora, jehož role v rámci sociálních a mocenských struktur české umělecké scény byla vždy poněkud neortodoxní a díky tomu i jistým způsobem outsiderská.

Tato skutečnost může mít několik důvodů. Mnohé z nich lze také identifikovat po zevrubné analýze jeho výstavy Aspekty velkého muže v pražském DOXu. Tento „institucionální“ pohled na Labudovu tvorbu, jenž zde nastiňuji, jistě může leckomu připadat jako irelevantní. Sice nám nemusí pomoci v nejpřesnějším definování jeho tvůrčí pozice, ale přesto se domnívám, že právě tento kontext je nutné jako první rozebrat, jelikož tvoří v jeho reflexi na české umělecké scéně první vrstvu, jež může deformovat objektivnější pohled na jeho těžce uchopitelnou tvorbu, pojící v sobě komplexním způsobem konceptuální, sociální i individuální aspekty. Jedním z oněch spíše explicitních důvodů jeho „odlišnosti“ je i umělcova poměrně málo častá přítomnost v pražském uměleckém prostředí v posledních letech. Za ony podstatné důvody však lze spíše považovat chápání „politického těla“ ve velké části Labudovy tvorby, jak ho lze sledovat například již od videa Push the Button z roku 2006, přes diptych Oni – Ti druzí z roku 2008, jímž vyhrál cenu Jindřicha Chalupeckého, či performanci Lift and Carry z roku 2009, až k jeho současné tvorbě prezentované na výstavě v DOXu.

Přesněji řečeno lze tuto pozici zjednodušeně definovat jako komplexní chápání lidské tělesnosti v její sociální a politické pozici. To v sobě pojí jak teoretické uchopení daného problému, tak také jeho velice přímočarou a senzuální prezentaci. Významnou roli v tomto autorově náhledu na svět jistě hraje i jeho hlasitě přiznaná a i jako politikum chápaná homosexuální orientace. Pět do kozelce spoutaných účastníků performance Oni  (2008) se sice ocitlo v pozici, již šlo chápat v intencích provokativního gesta omezené svobody a umělcova „násilí“ na přítomných příslušnících zdejší společnosti, ale podstatnou roli zde hrál i moment formalizace tělesně smyslného a erotického rituálu do „výstavní“ podoby při pohledu zvenčí a i samotný ambivalentní tělesný prožitek „bondáže“ pro skupinu participantů.

Tato pozice mezi represí a slastí, mezi pocitem moci a bezmoci z dané extrémní situace je vlastně přítomna i v roli „Bussinessmana“, která je součástí Labudovy aktuální tvorby. S ní se objevuje v jeho tvorbě nový prvek. Je jím narativní složka. Nejedná se však o jednolité vyprávění, spíše o celistvý systém, v němž vystupuje modelová postava – v případě této výstavy doslovně nazvaná „Greatman“. Již ve starší fázi projektu, prezentované tento rok v pražském prostoru I.D.A. ve formě jednorázové akce – projekce videa a předčítání textů hercem, vystupuje zvláštní postava Bezrukého byznysmena, jenž v různých variantách krátkých situačních příběhů ztělesňuje onu vyprázdněnou a mechanizovanou stránku současné kapitalistické situace v personifikované podobě, která však současně je i jakýmsi alter egem autora samotného.

Několik variant krátkého příběhu je založeno na bezmoci mocného, na až pitoreskním mrzáctví reprezentativního ideálu úspěchu v kapitalistickém systému. Ona bezruká skořápka s plandajícími prázdnými rukávy, obalující nicotu, blyštící se v onom společenském symbolu dané role a mocenského postavení – obleku. V DOXu v tomto ohledu Labuda dovedl tuto svoji postavu do komplexnější podoby. Jeho Greatman se svojí dokonalou a cynickou korporátní image je současně symbolem vyprázdněné společenské i ideové moci. Jeho delikátní a precizní hra s drobnými hlodavci v instalaci a videu Kratochvíle velkého muže ukazuje nejen zvrhlost této mechanizace života, ale i hranice pozitivistického uchopení světa svázaného kontrolou ratia.

Sám autor vystihuje tento rys zmíněním „demiurgovských sklonů“ velkého muže. To odpovídá i jeho symbolickému chápání celého projektu ve smyslu archetypálního modelu, který vidí jak jako část sebe samého, tak i současného lidstva obecně. Samotná instalace této práce nám může primárně spíše asociovat interiérový design, skutečné prostředí, v němž se Greatman pohybuje, a jež svým japonizujícím stylem čajového salonku navozuje až přehnaný pocit abstrahovaného perfekcionismu. Tato finální část výstavy se tak poněkud odlišuje od jejího zbytku, kde jsou jednotlivé „aspekty“ onoho „velkého muže“ prezentovány v rámci tradiční galerijní prezentace.

V naprosté většině se jedná o autorovo nejoblíbenější médium – video. Videa se sestávají z jednotlivých inscenovaných situací, které můžeme chápat jak jako fragmenty příběhu, tak jako symbolické personifikace částí oné hlavní modelové postavy. Celá expozice je tedy jakýmsi souhrnem menších částí, které nutně nedávají dohromady komplexní celek – autor neskrývá kontinuální charakter celého projektu. Jeho příběhy, i příspěvky ostatních, kteří se do rozvíjení jeho projektu zapojili (například kurátorka Markéta Stará) vytváří složitý propletenec, do nějž se divák musí na delší dobu ponořit, sledovat, poslouchat a číst. Výsledkem není snadná pointa, ale spíše jemné pletivo možných smyslů.

Na počátku textu zmíněná jistá izolovanost Radima Labudy na české umělecké scéně jistě souvisí i s tímto rozostřeným a symbolickým kladením významu díla na straně jedné a naopak konkrétní a s narcistní osobou umělce pevně spojenou vizuální řečí děl na straně druhé. Jakési kontinuální kódování významu díla, zbaveného definitivy jak ideového tak i formálního výkladu, se tak pro českého diváka, zvyklého na jasně vymezená a jakoby „úkolová“ témata mainstreamu současného českého umění, stává překážkou v jeho snadnému zažití. Výstava Radima Labudy v DOXu pro něj byla po dlouhé době největší příležitostí se výrazně prezentovat. Tomu odpovídá i autorova zjevná snaha po velkorysém pojetí celé instalace, zřejmá nejen ve formální ale i kvantitativní rovině.

Mnohost poloh odkazů, na nichž Labuda vybudoval svoji výpověď, však může být dle mého názoru až poněkud přebytečná, hustota prezentace děl v poměrně malém výstavním prostoru až příliš tříští divákovu pozornost a jako přesvědčivá tak zůstává především ona instalace Kratochvíle velkého muže ve vedlejší místnosti. Při hodnocení tohoto projektu se nemohu ubránit tomu, že mnohem alternativnější, pro komorní okruh diváků určená, předchozí akce Bezruký byznysmen ve mně vyvolala hlubší dojem. Jako náhradu za jistou ztrátu intenzity sdělení pak lze vzít k výstavě vydaný katalog, který je prostřednictvím obsažených textů asi nejlepším úvodem do světa umělcových intencí a současně i nedílnou součástí výstavy.

Autor je teoretik umění a kurátor, člen skupiny IDA

______________________________________________________________
Radim Labuda: Aspekty velkého muže / kurátorka: Markéta Stará / DOX / Praha / 6. 9. - 17. 10. 2013

______________________________________________________________

foto: Elis Unique

 

Viktor Čech | Narozen 1980, působí v oblasti kritiky, kurátorství a teorie současného umění. Vedle publikování v řadě periodik (Flash Art, Ateliér aj.) se věnuje kurátorským projektům reflektujícím aktuální uměleckou problematiku. Jako kurátor se podílel na provozu několika galerií (mj. Karlin Studios či I.D.A.). Jako teoretik a historik umění se zaměřuje na problematiku umění posledních dvaceti let a na mezioborovou problematiku vztahu současného tance a současného vizuálního umění (projekt Mysl je sval aj.).