Pragerovy makrostruktury ve Veletržáku

Když se řekne Karel Prager, rozvine se v téměř jakékoli aspoň trochu poučené společnosti debata, která má celkem jasný výsledek: rozdělí diskutéry na nesmiřitelné tábory. Jedni by architekturu vybočující z čehokoli, na co byl člověk uzavřený za železnou oponou zvyklý, hájili vlastním tělem, druzí by vzhledem k výrazné gestice, kterou stavby předvádějí v samotném srdci historické Prahy, k nim připoutali nálože a srovnali je s povrchem zemským. I přes kontroverze, které Prager budí v laických kruzích (a také v odborných diskusích se v souvislosti s hodnocením jeho staveb nejedno „ale“ objeví), byla v roce 2001 Pragerovi udělena Pocta České komory architektů, je označován za jednoho z nejvýraznějších architektů druhé poloviny 20. století a některé jeho stavby nesou statut kulturní památky.

Současná výstava ve Veletržním paláci k nedožitým architektovým 90. narozeninám má ale nejen bilanční rozměr. Donedávna se totiž Sbírka architektury v NG zdála poněkud mrtvou součástí NG, která je vedením spíše trpěna, než rozvíjena (více zde). Po nástupu Heleny Musilové do čela Sbírky moderního a současného umění však musíme konstatovat, že se sbírka architektury dostala zcela oprávněně zpět do sfér zájmu prezentace sbírek NG. Byla personálně posílena a začala příprava rozsáhlé výstavy asi nejvýznamnějšího architekta, k jehož pozůstalosti, spravované ateliérem GAMA, má sbírka přístup.

Výstava je koncipovaná jako velkorysá retrospektiva a je založena především na představení původní plánové dokumentace. To je hlavní devízou a zároveň slabinou celé přehlídky. Je skutečně velkou předností, že vidíme originály projektové dokumentace, které žádné reprodukce a kopie nemohou nahradit. Jak ale naznačuje výzkum Lutze Robberse z Bauhaus Universität, architektonické plány představují velmi specifický druh vizuálního materiálu, který nám umožňuje zvláštním způsobem prožít na nich zachycenou architekturu. Podle jeho výzkumu vyvolávají dvourozměrné architektonické plány v naší představivosti trojrozměrný zážitek, ale rozhodně nám nemohou procházení skutečnou stavbou, jejíž vnímání je založeno právě na pohybu a vnímání proměny její statické strukturu, nahradit. Tento nedostatek se kurátoři snažili do značné míry nahradit velkoformátovými fotografiemi a původními a nepůvodními modely. Na popiskách, které mají tvar čtverců se zkosenými rohy – častý motiv v Pragerových realizacích, ale bohužel nenajdeme jejich rozlišení, který je původní (zjevně třeba model banky na Smíchově) a který nepůvodní (novodobý model Makromolekulárního ústavu?). Na Pragerovu architekturu navazuje i architektura výstavy navržená společností Causa. Ochoz Veletržního paláce protínají monumentální kvádry, které z ochozu vystupují do prostoru dvorany, čímž nápadně mohou připomínat některé základní struktury Pragerovy architektury, vycházející z dřívějších experimentů Y. Friedmana a E.Schulze-Fielitze.

Výstava představuje velké množství materiálu, z něhož vybírá realizace, které nejvíce stojí za bližší zkoumání, představení, hodnocení a nakonec ochranu. Ty jsou většinou doplněny právě rozvíjejícím materiálem v podobě fotografií, modelů, autentických ukázek nezvyklých konstrukčních či výtvarných řešení (lákadlem může být třeba skleněná tvarovka z budovy Nové scény) či dobové literatury. Základním nedostatkem ale je, že výstava postrádá jakýkoli komentář, nechává autentické materiály hovořit samy za sebe, což je hodnota sice nezastupitelná, ale v případě kontroverzního architekta rozhodně nevyčerpávající. Výstava se tak uzavírá a cílí do omezeného okruhu těch lidí, kteří jsou s Pragerovou tvorbou již seznámeni a jsou jejími příznivci. Výstava tak rezignovala na vysvětlení a předání hodnot Pragerovy architektury těm, kteří o nich zatím nejsou (zcela) přesvědčeni. Pro Pragerovy fanoušky ale zase nepřináší mnoho nového, řadu plánů a modelů bylo možno vidět v roce 2001 na Pragerově výstavě v Galerii Jaroslava Fragner, přehled díla je možno dohledat v katalogu této výstavy nebo koneckonců i na webu ateliéru GAMA, kde je ale řada až školáckých nepřesností.

Výstava je rozhodně přehledná, je obsahově velmi bohatá, možná poněkud chudá na trojrozměrné předměty (prvky z interiérů, mobiliář atd.), ale velmi výrazně jí chybí srozumitelný komentář, který by umožnil se ve výstavě vyznat, ať už výstižnými krátkými texty či rozšířenými popiskami rozmístěnými přímo ve výstavě, nebo praktickou stručnou tiskovinou určenou k zapůjčení nebo odnesení. Monografická kniha, která má vyjít v průběhu výstavy, toto rozhodně nemá a ani nemůže nahrazovat. Z tohoto pohledu by se mohla výstava Město nad městem, dům nad domem z roku 2009, která byla sice velmi výběrová a zaměřovala se jen na jediný moment v Pragerově tvorbě, zdát zdařilejší.

Přesto je třeba výstavu Karel Prager: architekt, stavitel, vizionář chápat rozhodně pozitivně. Už jen proto, že nám dává signál, že se v budoucnosti můžeme v NG těšit na další architektonické retrospektivy, které nerezignují na zážitek z autentického architektonického materiálu, zároveň se budou snažit svou instalací přiblížit prožitek z prezentované architektury a neupadnou do reprodukční „panelové“ prezentace všeho možného na kapa deskách, jež se má hlavně dobře skladovat.