Chalupeckého cena ve zkratce

K letošním finalistům Chalupeckého ceny i ceně takové se na stránkách Artalku v průběhu konání výstavy ještě několikrát z různých úhlů pohledu vrátíme. Než se k tomu dostaneme, jako první přinášíme hodnocení finalistů z pera Jiřího Davida.

Prostor: nevhodný, přestože se Jiří Příhoda, jako architekt expozice, všemožně snažil z pátého patra Veletržního paláce NG vytěžit maximum, což se mu za daných podmínek podařilo, nestačilo to! A takto nikomu, ani do budoucna stačit nemůže!

Vernisážová účast: není sice nikdy ničím směrodatná, ale kromě samotných aktérů a jejich přátel, chabá, snad ji zachrání následné „povinné“ školní exkurze?!?

Výstava jako celek: standardní, solidní, nepřekvapivá

Aleš Čermák: Starý svět už nedává smysl a nový ještě nenastal Knihu, jež je asi důležitou součástí projektu, jsem v momentě shlédnutí výstavy nečetl a pokud má být její příběh o promarněném životě hlavního hrdiny v kontextu (což nutně předpokládám), pak je asi nezbytné se po jejím přečtení do expozice vrátit. Takto je bezprostřední možná souvislost nečitelná, nesrozumitelná či-li „pouze“ artistní. Což by mi nevadilo, ale je pravděpodobné, že touto bezobsažnou formou se nechtěl autor prezentovat.

Dominik Lang: Východ Západ Jednoduchost nápadu, prosté provedení. Tak by se dala snadno reflektovat jeho práce ve Veletžním paláci. Je to málo, nebo dostačující? Jak pro koho. Co je však přeci jen zřejmé a zcela zjevné, je expoziční jistota s kterou Dominik Lang již umí „správně“ nakládat. Je to dobře, nebo ne?! Jak pro koho. Možná díky mnoha Dominikovým aktivitám na mezinárodním - ale i na domácím - poli občas něco podcení, či tomu nepřikládá důležitost. Řekl bych, že to je na jeho expozici ve Veletržním paláci čitelné. Ruku na srdce, Dominik Chalupeckého cenu přeci už nepotřebuje, tak jako by ji asi potřeboval před pár lety. Svou expozici tak udělal levou zadní, což by opět nemuselo být k odsouzení, neboť si tak paradoxně může zachovávat jistý nadhled, velkorysost, ale…. ono ale by mělo být přeci jistou varováním před již domini(k)nující jistotou a již i jistých rysů domácí nedotknutelnosti ze stran relevantních odborných kritiků. Za ně a jejich názory samozřejmě nemůže, měl by je však díky své práci vyžadovat a chtít vyšší míru reflexe.

Richard Nikl: Práce mladého „ústeckého“ autora (a asi i prvního dražitele tweetu… ), jež nyní mimojiné pobývá ve škole Heimo Zobernicka ve Vidní v atelieru sochařství, se vyznačují překvapivou až designovou dovedností. Jeho lightboxy s hliněným obsahem log a znaků tak demonstrují (generují?) záměrně jistý rozpor. Tedy na jedné straně evidentní snahu se z elitní formy umění vyvázat a sdílet skrze dostupnou „designovou“ kulturu kontakt s lidmi, jež umění již nepovažují za výlučnou, například duchovní činnost apod. a na druhou stranu těmto konzumentům klade značné překážky v podobách (formách) nekomunikativní absurdity. Absurdity, která je však na polích umění běžná, dostupná a vyhledávaná. Jsem za jeho snahu tento rozpor zvýrazňovat, ne snad už definovat, vděčný. Přestože se bojím, ale to je spíše otázka mé zkušenosti a jistě i věku, že dobrovolná rozpustnost umělce v sítích je jen jedním z mnoha sociálních projektů, které realita potřebuje stravovat, aby se mohla identifikovat jakoby smysluplná. V tom už však vidím důmyslnou rozpínavost Molocha, avšak nikoliv jako boha - krále východních kultur, ale jako kolos požírající vše, co se mu jen trochu poodkryje. Richard Nikl mu tak příliš snadno nabízí vlastní kreativitu v domnění, že umění může být jen sdílenou hrou, což jistě i mimo jiné je! Jsem však přesvědčen, že už ale ne zábavou, které lze sice vždy rychle porozumět, ale o to rychleji vyčerpat.

Daniela Baráčková: Smrt, česká malost a současné muzejnictví Expozici Danieli Baráčkové ve Veletržním paláci lze, s jistou mírou odpovědnosti, považovat spolu s expozicí Václava Magida za nejkomplexnější. Jistá popisnost v morálním imperativu hlavního názvu jejích prací se naštěstí postupně při procházení ve většině videí a obrazů vytrácí do vizuality, jež nenese literární popisnost, ale svrchovaný obraz. Není to tak laciný, podbízivý, etický apel, agitka jak se chovat, žít, či jak používat formy umění pro všeobecnou srozumitelnost. Obecná srozumitelnost umění je protimluv a nedostatečnost, což Daniela přesvědčivě ve svých pracech dokazuje. Nepotřebuje moralizování a přesto je podprahově lidsky silná a nutkavě naléhavá v jejich paměťových výpovědí, v přesně zadrženém humoru , v nekompromisním výběru lokalit, způsobem zpracování, střídmosti i když je kostýmovaná. Přesto jsem o přílišném kostýmování zprvu zapochyboval: neubírá to na autenticitě?! Není to už divadelní fraška, vtipná skeč, nebo prostě jen vizuální bonmot? Má pochybnost nezmizela zcela, ale není již tolik na překážku. Speciálně ne, například v projekčním prostoru s nízkým stropem a smradem z barev, či z čeho, kde „jedou“ tři videosekvence Hřbitov, Hrobka, propast Macocha. Silný prožitek, i když asi nejvíce spektakulární, což, doufám, nebude pro Danielu mínus u našich renomovaných kritiků se slovní zásobou učitelského, akademického postkonceptu. Možná je však přeci jen Daniela Baráčková obsažena nejvíce v „ryzím“ 45 sekundovém videu: Pomník války a poté ve videu Věstonická Venuše. V celé její expozici nechybí však ani důraz na „obyčejně“ malovaný obraz. Je to odvaha, uvážlivá rozvaha, nebo slabost?! V každém případě doklad, jak je těžké dnes se vypořádat s mediem „klasického obrazu“, respektive malby, aniž by se ustoupilo od současného sdělení. Aniž by se malba (obraz) automaticky pokládal za pouhé zboží, tržní komoditu.

Václav Magid: Nevyřešené problémy formy Práce Václava Magida opět rafinovaně nenechává zdejší umělecký provoz na pochybách, že patří k jejím vzácným propagonistům. Jeho intelektuální přesah není nikdy příliš okatě dáván najevo, přesto je všude znát a mnoho zdejších, mladých umělců jej musí respektovat. Jeho práce ve Veletržním paláci sofistikovaně (ačkoliv by se jistě k tomuto zprofanovanému pojmu sám Václav raději vyhnul) naráží na mantinely vizuálního umění a natahuje až k prasknutí. Skrze takto vzniklé švy prosakují do jeho precizní vizuální formy příznivá racionální gesta, plná „matematických“ (matematika= milující vědění, poznání) odkazů na hraně filosofických disputací (doslova). Vzniká tak předem promyšlená konstrukce Agory (politický, sociální, filosoficko-etický, umělecky prostor pro debaty), jež se někdy může rychle překlopit jak do libých závratí, tak ale i úzkostí. Možná proto i Václav Magid stále jednoznačně nerezignuje na „obyčejný“ vizuální znak, na vizuální gesto. Jeho přítomné „grafy“ v podobách kresebných partitur si tak vědomě zachovávají oční dotyk i senzualitu projevu a jemnou atmosféru a to i ve velkoplošné projekci, jež už je spíše překvapující, sdělnou emotivní sumarizaci, zprvu nepochopitelných ornamentů (domnělých půdorysu čehosi) s fragmenty kolujících slov s politizujícími odkazy. Tím se mi jeho expozice, spolu s expozici Daniely Baráčkové, jeví jako důmyslné tělo s fungujícími orgány. Expozice jež si zaslouží pozornost i v současném přebytku mé vlastní skepse.

Závěrem: Letošní laureáti Chalupeckého ceny nejsou ani její (ne)čekanou vyjímkou, ani obecnou prohrou. Dokladují tak svou prací možnost postupně prolomovat tvrdnoucí krusty v podobách forem, jež se už staly majetkem, doménou mnoha umělců, mnoha teoretiků i kurátorů. Čekal bych však více vášně k riziku a nejen profi odvedenou instalaci a její jednotlivé části. Čekal bych více vlastního sebezpochybnění, více tápání, zakoktáváni se, více bláta na botách. Ne tak jasné kontury. Více osobního (kromě prací D. Baráčkové), tak trochu upatlaného, divného, na úkor „chytrosti“, komunikativnosti, vypulírovanosti, uhlazenosti (formální i obsahové). Možná by se však měla změnit spíše cela komise, možná celý proces výběru, vlastně i celá cena.