Smysl díla bez umělce

Výstava „Sklenice vody“ v Centru pro současné umění Futura vznikla ve spolupráci s francouzskou sbírkou FRAC z reginonu Lorraine. Tato instituce údajně vlastní jednu z největších sbírek takzvaných návodů v Evropě. Všechna díla z této sbírky zastoupená na výstavě tedy byla realizována zde v galerii, pouze za použití místního materiálu a úsilím zaměstnanců Futury. Ke vzniku díla tedy není potřeba ani přítomnost umělce, ani transportu díla ze zahraničí. Stává se tekutinou, látkou která je schopná se přizpůsobit kdekoliv a čemukoliv. Není to site-specific, neboť může fungovat nezávisle na konkrétním místě. S touto představou přináší kurátor Michal Novotný do specifických prostor Futury díla umělců jako Monica Bonvicini, Yona Friedman nebo Dominika Skutnik.

Stěnu první místnosti pokrývá vzorec z hmoždinek zhotovený podle předpisu Mathieu Merciera. Druhým dílem je zcela nenápadné (ostatně není samo) zaprášené okno Ignasi Aballiho. Přes propadlou podlahu Monici Bonvicini se dostaneme k dílům Latify Echakhch a v druhém boxu Marka Meduny. Podle instrukcí marocko-francouzské umělkyně byly na stěnách vytvořeny "stékance" z roztoku barviva, které se běžně v Maroku přidává do jídla. V Evropě je považováno za karcinogenní, nebezpečnou látku. Smysl tohoto díla ale zůstane většině diváků pravděpodobně skryt. Meduna mezi své kovové „chlupy“ umisťuje jaksi nabubřele zlatý hřebík. Mezi další co do výrazových prostředků minimalistických děl patří čtverec od Stanleyho Brouwna a natažená guma od Ceal Floyer. Záhadný název je vyjádřením délky, kterou má guma v nenataženém stavu. Jedna celá místnost je věnována Amande In, bíle zářící prostor uchovává prach-sníh, který pochází z obroušených stěn místnosti. Vystaveným předmětem se tak stává budova samotná, respektive její původní povrch, návštěvníci ji roznášejí na podrážkách po celém patře.

Tomáš Vaněk zde představuje vlastní dílo, jeden ze svých participů kreslených černým fixem oběma rukama na stěny galerie. „Jedna tuna ve vzduchu“ podle Dominiky Skutnik je vytvořena ze stropních stavebních stojek, železné tyče ale nepodpírají strop, nýbrž jsou rozepjaty od stěny ke stěně. Efektní dílo nutí návštěvníky podlézat jej, méně odvážné pak obejít prostory jinou chodbou.

Stěnu využívá doslovně i přeneseně audioinstalace Borise Ondrejčky „Já jsem zeď“. Motiv vody je důsledně zopakován v loužích Marlie Mul a v „Mraku“ od Yony Friedmana. Zde bylo postupováno podle volného návodu, zadáním bylo „vytvořit mrak“ a je jako (spolu)autor, tedy realizátor díla, uváděn Jan Pfeiffer. Svatý svit podle Corey McCorkleya patří spolu se „Sněhem“ Amande In a „Tunou železa“ k nejemotivnějšímu z výstavy. Na rozdíl od většiny děl, která jsou tvořena prostředky ve své podstatě banálními je toto dílo až příliš sochařsky precizní, postrádá ono zdání variability-přilnavosti k místu a do výstavy nezapadá. Divák je také vyzýván k aktivitě. V první místnosti je umístěna popiska s dílem Niny Beier a Marie Lund. Toto skutečně univerzání-tekuté dílo nabádá zeptat se kustoda na díla, které byla zvažována, ale nakonec nebyla vystavena. Bohužel, kustodka v galerii nebyla dostatečně informována.

Jaké otázky si výstava klade je ale opředeno mlžným závojem. Jde pouze o provedení návodů? Má instalace dokázat, že umění z nich vzniklé je variabilní, nezávislé na čase i prostoru? Do této šablony ale nezapadají díla, která jsou originály. Celý smysl a klíč k pochopení se jaksi stále vznáší kolem nás, ale není mnoho příležitostí jej uchopit. Ne příliš nápomocná je v tomto ohledu i tisková zpráva. Neurčitý, poetický až patetický text má vyvolat snové představy o asociacích spojených s vodou a jejími vlastnostmi. Nejdůležitějším sdělením je pak doznání, že Sklenice vody nepotřebuje instrukcí a že o vodu vůbec nejde. Což nabádá k pouhému proplutí výstavou bez hlubšího zájmu o pochopení děl, která se stávají jen doplňkem podlah a stěn, jejich přehlédnutí a banalizaci. Bezzubý text by se možná mohl více věnovat něčemu podstatnému, alespoň stručnému naznačení vzniku děl. To by vedlo k většímu zájmu o celkový smysl. Tato instantní díla jsou totiž kvůli své variabilitě náchylná na „utopení se“ . Volají po specifičtějším, zřejmějším kontextu.

Na druhou stranu výstava působí vyváženým dojmem. Beze zbytku naplňuje, ale nepřeplňuje komplikované prostory Futury. Efektním prvkem je rozšlapaný bílý prach, který vše propojuje a sceluje. Otevírá řadu zajímavých otázek jako je otázka identity a přeměny prostoru v umění s následným změněným vnímáním a to pouze po omezenou dobu. Otázku smyslu díla „bez umělce“ a jeho aury osobnosti a s absencí jeho případného rukopisu. Či otázku, do jaké míry vede dílo vlastní život a co ztrácí a získává každým přenesením, každou realizací.

______________________________________________________________
Bouře ve sklenici vody / kurátor: Michal Novotný / Futura / Praha / 20. 8. - 22. 9. 2013