Budoucnost pražského bienále

S koncem tohoto týdne končí také 6. ročník Prague Biennale. Průběh jeho konání docela trefně vystihla Lenka Lindaurová v textu Prague Biennale je nejutajenější výstava v Praze v HN, kde píše: "Od Prague Biennale se po deseti letech jeho existence mnoho neočekává." To je škoda, protože by se očekávat mělo. S bienále se tedy loučíme kritickým komentářem, který by − snad − mohl sloužit jako apel do budoucnosti.

Nákladové nádraží Žižkov, které hostí šesté Prague Biennale, bylo zahaleno do šedi a rzi. Překvapilo mě to, protože jsem po vzoru Microny (kde proběhl minulý ročník přehlídky) čekala velký křiklavý plakát s logem Mattoni, která i letos zůstává sponzorem Bienále, či po vzoru jakékoli jiné akce, na kterou chcete upozornit, nějaký plakát, ceduli, logo. Jako člověk nežijící trvale v Praze jsem si vlastně nebyla úplně jistá, jestli jsem správně, o konání bienále neměl tušení ani nikdo z přítomných vrátných v rozsáhlém komplexu. Teprve po dvou navigačních telefonátech s jednou z kurátorek jsme se s kolegyní konečně dostaly ke správnému vchodu. Na tiskovou konferenci jsem přišly pozdě, to však nic nemění na faktu, že jsme byly v rozlehlých prostorách téměř samy, potloukající se postavy patřily očividně k organizátorům. Procházka po jinak nepřístupném nádraží na mě zanechala nezapomenutelný dojem, má však toto být cílem pražského bienále? Tvrdím, že ne.

Když Kateřina Štroblová uvedla svoji recenzi pražského bienále pro artalk tím, že se Bienále netají ambicemi na velkou přehlídku, což navíc dávala do kontextu s Bienále benátským, čekala jsem, že bude následovat strhání pražského mladšího a menšího sourozence, který na mě letos ve srovnání s Benátkami působil jako Otík z Vesničky střediskové. Že se tak nestalo, připisuji snaze českých kurátorů − hlavně pak Pavla Vančáta − vykřesat z daných podmínek co nejvíce. Díky tomu se podařilo minimálně z jím kurátorované části vytvořit výstavu více než hodnou pozornosti, která však spíše doplňuje česká díla o zahraniční kousky, než že by přinášela bombastickou přehlídku současného světového umění. Kdyby se projekty Vančáta či Zuzany Blochové s Patricií Talačko nechlubily vizitkou bienále, zajásala bych. Má však být cílem pražského bienále uspořádat nízkonákladovou přehlídku, která asi nemá finanční prostředky ani na vlastní propagaci, a na kterou místo zástupů publika přijdou primárně pouze kamarádi umělců a kurátorů? Opět tvrdím, že ne.

Ještě jednou se vrátím ke srovnání s Benátkami: nemyslím si, že by české bienále mělo mít podobnou ambici. Mělo by si však jasně definovat, jakou roli chce zastávat, v jakých podmínkách chce existovat a zda na to opravdu má finanční prostředky. Také se nedomnívám, že konání bienále v Praze, jakožto městě nacházejícím se v České republice, musí předem odsoudit Bienále k neúspěchu. Důkazem toho, že lze organizovat úspěšné akce i na území bývalého socialistického Československa jsou (přes všechny své chyby) Bienále grafického designu Brno či Měsíc fotografie v Bratislavě. Možná by stačilo zaměřit se na středoevropský kontext, dostat k nám to nejlepší z polské, slovenské, maďarské tvorby, či vymyslet jiný čitelný koncept. A najít pro organizování silného partnera, kterým by − pokud se podaří vyřešit situaci s ředitelem − mohla opět být Národní galerie.

Pokud ovšem má příští ročník Bienále s mizernou propagací zpřístupnit na pár měsíců další nevyužívaný industriální či kancelářský prostor s výstavou, která se sice může podařit, za současné situace však nemůže naplnit požadavky na ambiciózní mezinárodní bienále, ať se takováto přehlídka raději nekoná. Industriální prostory ať využívají punkové neziskové organizace, ať v nich historici architektury příležitostně organizují komentované prohlídky a pokud o ně pořadatelé bienále za každou cenu stojí, ať se zde klidně koná nějaká "satelitní" výstava bienále hlavního. Myslím si, že letos má ještě smysl o bienále psát a bavit se o jeho budoucnosti. Avšak pokud by se za dva roky měla opakovat situace z letoška, ztratilo by i toto počínání smysl. Ať jsou raději pro takovouto přehlídku nedostatečné finance investovány do něčeho jiného.

 

 

 

 

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.