Kde příběhy ještě táhnou

Anežka Bartlová posouvá recenzi výstavy Psychoanalýza jednoho prostoru, v rámci které instalovalo sdružení 4AM do prostoru bývalé prádelny v Psychiatrické léčebně Bohnice funkční moderní pračky, do roviny úvahy nad tím, "že klasická forma výstavy, trvající 14 dní až měsíc, vzápětí vystřídaná další, stejně kvalitní a zajímavou výstavou pro kohokoliv, přestává přinášet uspokojení."

„Na košili našel kapku krve, od toho jak se říznul. Co s ní? Mohl by jí setřít prstem, ale to by ji jen rozmazal...“ (úryvek z audionahrávky výstavy Psychoanalýza jednoho prostoru, model léčby příběhy). Při letmém pohledu na přehled probíhajících výstav se může zdát, že hitem sezóny je kontrast špinavého a čistého prádla. Kromě na Artalku již recenzované výstavy Kamily Ženaté Ženský dvůr na mysli i právě probíhající instalaci v Bohnické Prádelně.

Pomineme-li fakt, že o psychoanalýze prostoru lze mluvit jen s nadsázkou, je instalace Barbory Šedivé a Petry Hlaváčkové velmi podařená. Kurátorky z platformy 4AM – Fóra pro architekturu a media, které výstavku v bývalé bohnické prádelně připravily, se snažily nechat promluvit prostor sám: jeho paměť a neutěšený industriální vzhled doplnily vzpomínkami lidí, kteří zde dlouhá léta pracovali a naplňovali ho tak obsahem i příběhy. Právě příběhy výstavě vládnou. Ať už v podobě léčivých psychoterapeutických vyprávění, s nimiž bychom se měli empaticky ztotožnit (viz ukázka), aby se nám ulevilo až po definice toho, co je to práce a jak léčí.

Instalaci doplňuje několik funkčních praček, v nichž si může kdokoliv vyprat své osobní svršky či spodky. Prášek je v ceně. Vstupné tradičně dobrovolné. (Jinak mají pacienti v areálu bohnické psychiatrické léčebny možnost vyprat si osobní věci za poplatek 50 Kč za pračku, v případě nedostatku financí jsou odkázáni na prádlo erární). Idea trenek, podprsenek či šmouhatých zapraných košil rozvěšených na šňůrách k tom účelu připravených sice nevyšla, to je ovšem risk každého participativního projektu. Stejně tak vlastně nevadí, že je v celém prostoru bývalé prádelny jsou pouze tři audionahrávky.

Autorky se v doprovodném textu ptají, zda je společné praní prádla personálu i pacientů léčebny, které v prostorách více než půl století probíhalo, bylo symbolem mizení rozdílu mezi nemocnými a zdravými, nebo zda šlo více o stírání jakékoliv individuality jako podmínky lidskosti. Odpovědí je instalace utvořená na míru individualitě prostoru a prostředí, čímž se otevírá otázka daleko širší: za jakou cenu je možné v podobných podmínkách provozovat galerii umění? Za jakou cenu je ještě možno přibližovat současné umění „obyčejným lidem“? A koho toto označení vlastně, nejen v kontextu bohnické výstavy, zahrnuje?

Je asi čím dál jasnější, že klasická forma výstavy, trvající 14 dní až měsíc, vzápětí vystřídaná další, stejně kvalitní a zajímavou výstavou pro kohokoliv, přestává přinášet uspokojení. Náplň galerie a uspokojení provozovatelů/kurátorů už nenaplňuje se potkat na vernisáži s přáteli, jde-li jim o to dokázat, že současné umění má co říci k současné situaci. Že se to nepodaří vždy a všem, řeší galeristi částečně různorodostí zaměření malých galerií a off-spaců. Ačkoliv v případě Bohnické prádelny je situace ztížena špatnou dostupností, zapojení možností místa a místních obyvatel má veliký potenciál, asi větší než výstavy „klasické“. Výsledek podobných zkoumání mohou být pořádané procházky s umělci a novým trendem jsou společné snídaně. Tři taková setkání proběhla i v rámci realizace projektu 4AM v Bohnicích, kde je výstava sama vlastně jen jednou třetinou celého projektu. A nejde zdaleka jen o prázdné fráze o galerii jako živém centru, místu mezigeneračního dialogu a bezmezných možností – že to občas nevyjde vidíme i na současné výstavě: šňůry na prádlo zejí prázdnotou, respektive hostí jedno nové (!) prostěradlo roztrhané na menší kusy. Jenže zde to nevadí, ona „nedotaženost“ naopak pomáhá lépe reflektovat. Vytvoření důvěry a kontaktů s místními vyžaduje čas a toho je dnes, i ve výstavním provozu, nedostatek. To ostatně nejlíp potvrzuje pražský fenomén jménem Martin Fryč.

Nebudu se zaklínat tvrzením, že se snažím vyvolat diskusi na téma „jak dál s galeriemi“, ta už bezpochyby běží. Mohu nabídnout jen srovnání s berlínským modelem (tentokrát nejde o galerii, ale o berlínskou scénu). Takzvané Galerienhäuser, což jsou vlastně obyčejné obytné domy, kde ale místo lidí bydlí/sídlí v každém bytě jedna galerie. Jednou za jeden až dva měsíce je pak tzv. Vernissageabend: obří vernisáž ve všech galeriích najednou. Když nemůže/nechce Mohammed k hoře, musí si hora k Mohammedovi pomoci sama. Ostatně jde vždy o ambice a očekávání: můj dojem lze popsat jako „supermarket na umění, kde příběhy už dávno netáhnou“.

Naštěstí od tohoto je naše scéna ještě daleko a právě Bohnická prádelna potvrzuje, že nemusíme nevyhnutelně dospět tamtéž. Samozřejmě, že umění zůstane vždycky trochu elitní záležitostí, ale nejde o umění samé, jde tu o jeho prezentaci ale také o instituci galerie jako takové.

Ačkoliv mám jisté výhrady k používání pojmu psychoanalýza prostoru, jako příliš volného spojení prostředí psychiatrické léčebny s vytouženou analýzou historie, které ale ve výsledku nikam nespěje, domnívám se, že právě tímto projektem galerie Prádelna Bohnice (díky 4AM) odhalila svou silnou stránku. Místa s příběhem se sice mohou vyčerpat, ale potenciál ducha, příběhů, atmosféry zatím táhne a může pomoci při budování důvěry. A to je první krok k tomu, aby bylo vedeno klidně tisíc diskusí, po nichž současnost volá.

P.S. Když jsem na začátku zmínila výstavu Kamily Ženaté, jejíž část je trochu nepochopitelně instalována v DOXu, právě tady by bylo ideální místo pražské mutace ;)