Artalk.cz

Vnímat limity vnímání

Vladimír Kokolia patří k nemnoha současným výtvarným umělcům, kteří se dokážou vyjádřit i prostřednictvím jiných druhů umění. Hudbě, resp. zpěvu se Kokolia věnoval v brněnské alternativní formaci E, přičemž byl rovněž autorem textů (v této souvislosti lze z dnešních umělců vzpomenout třeba Lubomíra Typlta píšícího pro WWW). K psanému slovu má Kokolia nadále blízko – svědčí o tom např. jeho blog (zde), který si umělec už řadu let vede. V roce 2012 navíc nakladatelství Trigon vydalo soubor těchto blogových příspěvků z let 2004–2011 v podobě knihy nazvané Jení (zde), což svědčí jednak o tom, že internet se stále ještě v jistých případech uchyluje v otázce uchování dat ke staromódní knize, ale také o tom, že Kokoliovy texty svou kvalitou vystupují nad průměr české blogerské produkce.

kokolia_01

Autor, zdá se, disponuje vším, co je vhodné mít k psaní textů, jež chceme číst pouze několik minut: Všímá si světa kolem sebe a vnímá specifický „zeitgeist“, dovede pregnantně a bez cavyků formulovat myšlenku, užívá svěží, někdy metaforický – a přesto, nebo spíš právě proto přesný jazyk, vyhýbá se floskulím jak rétorickým, tak mentálním, takže jeho myšlení je podnětné a inspiruje. Vztahuje se k obecným, sdíleným fenoménům, přitom však koření v subjektivní zkušenosti. Obdivuhodná je také tematická i rétorická pestrost; Kokolia je vtipný až sarkastický (např. ve fiktivní zprávě o eskalaci politiky lhostejnosti nebo při charakterizaci současného uměleckého provozu), na druhou stranu ovšem rozvíjí témata téměř existenciálně vážná. Od banalit se dostává k velkým filozofickým problémům, naštěstí aniž by podlehl patosu či vágnosti pojmů jako „svět“ či „život“. Píše o společnosti, médiích, každodennosti, vnímání, vidění (jak se sluší na autora, v jehož příjmení je rafinovaně ukryt orgán zraku), tělu, jazyku a samozřejmě o umění. Vzpomíná na dětství i mládí – zvláštním žánrem jsou pak vzpomínkové nekrology věnované různým postavám kulturní scény (např. Ján Mančuška, D. Ž. Bor). I přes onu rozrůzněnost je díky koncentrování textů do jedné publikace možné identifikovat několik vracejících se motivů a uzlových bodů Kokoliova myšlení.

Předně je to živelná fascinace světem. Autorův titulní novotvar „jení“ je deverbativem slovesného tvaru „je“ a nahrazuje poněkud zakademičtěný a okázalý pojem „bytí“. Kokolia často vyjadřuje svůj údiv nad tím, že věci existují, a tento úžas ze světa, který stál v samotných počátcích (antické) filozofie, považuje za základ autentické existence člověka i umělce. Varuje před rutinou schematického vnímání či mluvení (čímž se blíží fenomenologickému stanovisku), východiskem problému neutralizace zázračnosti každodenností je pro něho právě proměna prožívání každodennosti. Úžas upřednostňuje i před studiem teorie umění a náhlé uzření věcí označuje jako důvod a impulz k uměleckému tvoření.

kokolia_02

Fascinace jsoucností věcí je ovšem u Kokolii spojena s jistým esencialismem, který patrně bude dráždit čtenáře uvyklé předpokladu, že esence jsou pouhé kulturní konstrukty. Autor tak tváří v tvář egyptským památkám hovoří o pocitu jakéhosi umaštění, jež na nich ulpělo po jejich přestěhování: „Je velká síla, i když kupodivu snadno přehlédnutelná, v tom, že věci prostě jsou, že jsou doopravdy a ve svém kontextu“ (s. 33). Jakoby změna kontextu nenapravitelně zanechávala na věcech stopu poškození. Mluví o smutku při pohledu na zvířata v zoo nebo o tom, že jen „opravdová“ úroveň světa skýtá určitý smysl, ne to, jak se svět jeví. Protiklad skutečné podstaty a nepravého, byť funkčního jevení se je výrazným rysem Kokoliova psaní: „Zkuste se dostat do naladění, ve kterém vám dojde, že fungování je sice důležité, zjišťuje skutečnosti atd., ale je málo! Že víc je, když něco doopravdy je“ (s. 145).

Kokoliu fascinuje to, co je – i to, co je na první pohled zbytečné a na vyhození (viz jeho skladiště předmětů či přesívání štěrku). Snad ještě více jej však přitahuje, co není. Má zvýšenou citlivost pro to, co se vyskytuje mimo horizont lidského vnímání, zajímají ho různé mody absence: „Málo trénujeme smysl pro absenci, schopnost všimnout si toho, co v prostředí schází“ (s. 91). Je si dobře vědom limitů vizuality, řeči, vědění nebo myšlení a snaží se dát prostor i tomu jinému, co se nachází za těmito hranicemi. Jenže jak uvidět něco, co je mimo naši pozornost? Jak má inteligentní člověk pochopit hloupého, jak se má dobrat absence vlastní inteligence? Tento paradox patří k důležitým aspektům Kokoliova myšlení, neboť mu dodává svěžest a zabraňuje ustrnutí. Respekt k tomu, co je za naším horizontem, také činí autora tolerantním k odlišnému a prosycuje jeho řeč duchovním rozměrem.

kokolia_03

Jeden ze způsobů, jak pokračovat za limit racionální reflexe, spočívá podle Kokolii v myšlení tělesné kinetiky, na níž je založeno jeho oblíbené čínské cvičení tajči, jež označuje jako hlazení se s prostorem prostřednictvím celého těla. Vliv filozofie tajči je na autorovi očividný, texty se k ní velmi často stáčejí, pro některé čtenáře (třeba Patrika Linharta ve Tvaru 3/2013) snad až příliš často. Přes zmiňovaný duchovní rozměr je však Kokoliovo myšlení zemité, odvozené od hmoty a fyzikálních zákonů, na čemž má patrně zásluhu právě orientální vliv. Duch a věc pro něho nejsou protiklady, ale komplementárně se doplňující jednota.

Setkávat se skrze texty s tímto místy paradoxním myšlením je v prvé řadě potěšením, protože se jedná o myšlení živé, nepředpojaté, vydávající se do nejistých končin. Kokolia dotahuje myšlenky do konce (třeba co to vlastně znamená, když je Bůh vševidoucí), objevuje ten samý fenomén ve zdánlivě nesouvisejících oblastech, přistupuje k němu z různých stran. Inspirativní je pak autor především tím, jak riskuje a odvažuje se myslet jinak. Vedle výborného dokumentárního filmu Pavla Jiráska (zde) je kniha Jení ideálním prostředkem k seznámení se s touto jinakostí.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *