Artalk.cz

In_margine (nejen o zapomenutých umělcích)

Milena Bartlová se zamýšlí nad výstavami Růženy Zátkové, Zdeňka Dvořáka, Jana Křížka a Ludmily Padrtové a nad okolnostmi jejich zapomnění: „Správný moderní umělec má být sice svými současníky nepochopen, může i zemřít v samotě a chudobě, ale nesmí se na něj zapomenout úplně, to už je trochu podezřelé.“

Milena Bartlová: Umění, nebo život!

Pro historika starého umění není většího úspěchu, než objevit a publikovat dosud neznámý kvalitní obraz nebo sochu. Nový Leonardo, nebo aspoň česká gotická madona zapomenutá na půdě, to je to pravé uměleckohistorické terno. V moderním umění je to trochu jiné. Správný moderní umělec má být sice svými současníky nepochopen, může i zemřít v samotě a chudobě, ale nesmí se na něj zapomenout úplně, to už je trochu podezřelé.

Růžena Zátková
Růžena Zátková

Někdy v první polovině desetiletí, které Alena Pomajzlová strávila pomalým a pracným objevováním Růženy Zátkové (zde), poznamenala, že jí někdy připadá, jestli ta její Růžena není takový Cimrman. Stopy se jí ztrácely a obrysy zapomenuté osobnosti protékaly mezi prsty. Nakonec se jí ale podařilo Zátkovou zrekonstruovat a knihou i výstavou na Pražském hradě vepsat do dějin českého umění.

Podobný výkon předvádí na nynější letní výstavě v letohrádku Hvězda (Památníku národního písemnictví) a rovněž knize Hana Rousová (zde). Výstava se jmenuje Zapomenutý abstrakcionista, ale autorka původně chtěla adjektivum „neznámý“: zapomenout se dá na někoho, o němž se již vědělo, ale tento sochař nebyl známý nikdy, a to přesto, že jeho skromná tvorba byla z hlediska vývoje dějin umění neuvěřitelně pokročilá. Rousové trvalo několik desetiletí, než vybádala a uměleckohistoricky „stvořila“ sochaře Zdeňka Dvořáka. Pečlivě shromáždila jeho dochované sochy, reliéfy, kresby a designové návrhy, dohledala zprávy o něm a potvrdila, že o něm opravdu vyšla jedna jediná zmínka v časopise Pestrý týden (a možná ani ta ne). Stejně jako na výstavě Růženy Zátkové, i na výstavě ve Hvězdě je ústřední socha nově vymodelovaná podle dokumentace.

Zdeněk Dvořák
Zdeněk Dvořák

A stejně jako svobodomyslná a kosmopolitní dcera bohatého jihočeského podnikatele, také chudý pražský umělec měl zajímavější život, než mnozí z těch, kdo patří do kanonického souboru moderního českého umění. Spolu s historikem umění Pavlem Kropáčkem se totiž Zdeněk Dvořák aktivně zapojil za německé okupace do odboje. Když byl Národní revoluční výbor inteligence prozrazen, byli nejprve devět měsíců vězněni a vyslýcháni gestapem a posléze zahynuli v Osvětimi. Poslední Dvořákova díla tak jsou bizarní a zároveň hrdinská: kýčovitá malůvka kytičky pro spoluvězně Julia Fučíka k narozeninám jeho ženy Gusty a neuvěřitelná gratulace vězňů k narozeninám českému kápovi ve vyšetřovně gestapa v Petschkově paláci.

K Zátkové můžeme přirovnat Dvořáka i důvodem, proč se na něj dlouhou dobu vůbec nevzpomnělo. Jeho vytrvalá snaha o abstraktní umění se nehodila do kontextu tehdejší české umělecké produkce, a jak ukazuje Hana Rousová ve své další práci, publikum sice zajímala jako dekorativní užité umění, nikoli však jako volná tvorba. Další příčinou, proč Růžena Zátková zůstala stranou kanonického příběhu českých dějin umění, byl její dlouholetý pobyt v zahraničí. Z takových umělců jsme si zatím přivlastnili jen Františka Kupku, a to až do té míry, že ho chceme dokonce proti jeho výslovné vůli převézt k pohřbu na rodnou hroudu.

Jan Křížek, jehož „objevila“ Anna Pravdová a v Národní galerii mu připravila vynikající monografickou výstavu (zde), se mohl podílet na francouzském art brut čtyřicátých a padesátých let právě jen díky tomu, že po převratu roku 1948 zůstal ve Francii. V padesátých letech bylo doma něco takového prostě nemyslitelné: na oficiální scéně zakázané, v disentu nezajímavé.

Jan Křížek
Jan Křížek

Nejpřednější osobností mezi těmi, kdo díky kontaktům právě s Francií pomalu a soustavně posouvali hranici možného v Československu šedesátých let, byl kritik a teoretik Jiří Padrta. Jeho žena Ludmila v letech 1956-1960 vytvářela pozoruhodné malby a díla na papíře. Také ona prosazovala abstraktní tvorbu v aktuální podobě českého informelu. Ve svých třiceti letech ale umělecké tvorby zanechala a k obnově činnosti se dala přesvědčit obchodníky s uměním až roku 2011, v osmdesáti letech. V katalogu nynější výstavy v Západočeské galerii v Plzni (Gesto, pohyb, barva, tvar; autoři Ladislav Daněk a Zdeněk Primus, zde) je otištěn rozhovor s Martinou Pachmanovou, v němž Padrtová pěkně vzpomíná na kontakty s jinou umělkyní ve stejné situaci: Běla Kolářová se jí prý jednou podrobně vyptávala na její krásné šaty.

Ludmila Padrtová
Ludmila Padrtová

Když žena jen tak uprostřed života zanechá samostatné umělecké tvorby, považuje se to ne-li za samozřejmé, tak aspoň za pochopitelné. Když ale umělecké tvorby vědomě zanechal Jan Křížek a namísto toho se od roku 1962 věnoval o samotě na francouzském venkově včelařství, chovu králíků a pěstování zeleniny, je to gesto, které znejistí. Správný moderní umělec přece tvoří proto, že nemůže jinak. Umění je pro něj nezbytným způsobem, jak vyjádřit sebe sama. Proto Hana Rousová ze zcela minimální a útržkovité dokumentace konstruuje svého Dvořáka jako člověka, který se neustále snaží se svou tvorbou prorazit, uplatnit se, uživit se, ale fatálně se mu to nedaří, i když je o svých kvalitách právem přesvědčen. Kdyby byl Dvořák žena, možná bychom si snáz dovedli představit, že třeba nemusel být celý život hluboce frustrovaný nedostatkem uznání. Že pro něj třeba umění bylo jen jednou částí života, nikoli tou nejpodstatnější.

Což by ostatně dokazovalo i to, že Zdeněk Dvořák nasadil život v odboji a zahynul. Kolik umělců jsme ve čtyřicátých, padesátých a sedmdesátých letech minulého století slyšeli naopak říkat – když chci dělat umění, nezbývá mi, než se ohnout, přizpůsobit a sloužit tomu, kdo je zrovna u moci?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *